Witkowski, Michał: Lubiewo

Witkowski, Michał
Lubiewo

ukázka beletrie zahraniční

Čtvrté patro, v domovním telefonu slyším jakési pištění a jekot, och, ach...

Raport z vyšších sfér dna
Michał Witkowski: Lubiewo, vyd. Korporacja Ha!art, Krakov 2005

Čtvrté patro, v domovním telefonu slyším jakési pištění a jekot, och, ach.
Vím, že jsem tu správně, směle vcházím do špinavých vrat.
Patricie a Lukrécie jsou už staří chlapi a v jejich životě všechno dávno skončilo. Konkrétně v roce 1992, když... ale nepředbíhejme události. Patricie: obtloustlý, sešlý muž s velkou pleší a nervózně těkajícím křovinatým obočím. Lukrécie – padesát let, hladce oholená tvář, cynický, a také tlustý. Černé nehty sežrané plesnivinou. Jejich fóry, jejich znuděné grimasy. Jejich životní hesla. „Jak má maturitu, tak už to není chlap!“ Jejich povolání, ta životní i ta pro život: ošetřovatelka, uklízečka ve špitále, šatnářka. Jen když se nějak žije a dá se věnovat tomu, co je hlavní.
Vjíždím teď rozviklaným výtahem do čtvrtého patra smutného stalinského věžáku. Prohlížím si rozteklá tlačítka seškvařená od cigaret, čtu nápisy fandící fotbalovým klubům, někdo někoho posílá do plynu. Krátce zvoním, hned mi otvírá Lukrécie, Patricie v kuchyni zalévá čaj – obě jsou vzrušené tím, že přišel „pán od novin“, chovají se jako opravdové hvězdy. Prozatím žijí z důchodu a dělí peníze tak, že sotva vyjdou. Nemají ani zahrádku, kde by mohly dělit něco jiného – alespoň řádky zeleniny, nebo se podělit o vzpomínky se sousedkou za plotem. Ne, jejich vzpomínky nelze vyprávět cizím lidem. Lukrécie byl kdysi germanistou, ale nikde dlouho nepobyl, stále dělal problémy, stále sváděl studenty, nakonec ho živily jen soukromé hodiny. Do Wrocławi přijel z Bydgošče v sedmdesátých letech. Tady poznal Patricii, v teploušském parku, na špinavých záchodcích. Opilý Patricie ležel s hlavou v chcankách a myslel, že se z toho už nedostane. Ale Lukrécie té děvce Patricii pomohl, našla se pro něj práce šatnáře v jednom z podřadných klubů. Od té doby měl Patricie za úkol vydávat pingpongové míčky, protože v klubu byl kroužek stolního tenisu a přicházeli si sem zahrát mladí dělníci. Jednoduchá práce, placená jako každá jiná, celý den Patricie popíjela kávu ze sklenky od hořčice, drbala se správcovou a žila představou nastávající noci.
Mluví o sobě v ženském rodě, napodobují ženy, donedávna sváděly chlapy v parku, u Opery, na nádraží. Není jasné, co z toho byla pravda, co byl svérázný folklór, a co obyčejný žert. Jedno je jisté – patří do nemalé skupiny lidí závislých na sexu. Mají v balení praxi! Dokonce i teď v důchodu, s těmi bříšky, by zmákli ledacos. Nikdo z nich netušil, že existují plastické operace, ani že je možné změnit pohlaví. Stačilo mávat obyčejnou černou kabelou a říkat jí „kabelka“. Oblékají si to, co je – extrakt z průměrnosti Polské lidové republiky. Stačí jinak držet cigaretu, hladce se oholit, používat všechna ta slovíčka. Ve slovech tkví jejich síla. Co jim chybí, to si vylžou, domyslí, navymýšlí.
- Ale prosimtebe, moje drahá! – říká Patricie vykrouceným hlasem a podává čaj v omlácené sklence. Ano, ve staré, obskurní sklenici, ovšem na podšálku a s ubrouskem. Způsoby, způsoby jsou nejdůležitější. A slova. - Ale prosimtebe! Ty roky jsou pryč, prdelka povadlá, kde ty loňský sněhy jsou? Bože, ženská bláznivá, nech mě! Starej Villon měl pravdu: ber jenom kluky! No tak jsme braly.
„Vykroucenost“ je napodobování žen – pózy rukou, pištění, výrazy jako „ale prosimtebe“ a „bože, božínku“. Anebo přijít ke klukovi, rukou mu zvednout bradu a říct „zvedni hlavinku, zajdo, když se mnou mluvíš“. Vůbec nechtějí být ženami, chtějí být vykroucenými muži. Je jim tak dobře, je to jejich způsob života. Hraní si na holky. Být opravdovou ženou – to už není ono, hra je vzrušující, ale naplnění – pokud to je naplnění... V jejich jazyce totiž naplnění neexistují. Znají pouze výrazy jako „hlad“, „nenaplnění“, „chladný večer“, „vítr“ a „půjdeš?“. Trvalý pobyt ve vyšších sférách dna, mezi nádražím, mizernou prací a parkem se záchodky. Dalo by se dokonce říct, že to byl jakýsi posraný střed světa.
Vždycky si mohli dovolit alespoň polívku ze sáčku a brambory, socializmus jim přál, měli co jíst a kde spát, člověku stačí málo. Teď v tom jejich parku staví velkou Nákupní galerii, rozkopali jim celou minulost, Patricie se proti tomu hodlá odvolat. Ale to jsou jen takový fóry. Čím dál víc hořký a smutný, no co, co já, dědouš stará, nadělám? S žebráckou holí proti Velkýmu kapitálu? Kabelkou po hlavě? A co jim řeknu, že je to památný místo? Běž už radši, Lukrécie, běž pro popelník, pán nemá kam strčit (chichi!) strčit cígááááárko!
Patricie si náhle uvědomuje, že se nazvala „dědouš stará“ a má radost z nového fóru. Ve kterém je někde na dně kapička ponížení. Patricie ji zrovna hodlá vypít, vylízat ji jako kapku koňaku ze dna štamprle. Dnes večer.
- Jdu si takhle elegantně do parku, tak jak už léta, kupuju nejdřív v trafice cigarety. A potkám ti starýho známýho, co se vypracoval, dělá veliký kšefty. No nic. A on na mě kouká jak na tu poslední kurvu, jak kdybych chodila na Gwarnou k nádraží. Což o to – taky tam chodím. Ale já nejsem jen tak ňáká kurva... A tak poslouchám, co to mele, ale nějak mi to jde jedním uchem tam, druhým ven, copak nějaký splátky, prosimtebe! Co se splátkama, bez práce? Říkám si, to by mi tak ještě chybělo ke štěstí, splátky! A to mi vnuklo takový filozofický myšlenky a Lucie Lázeňská mi to potvrdila, když jsem se jí s tím svěřila. Že my si tady žijeme v těch vyšších sférách dna jako v ráji. Nic nám už nehrozí – Lukrécie se líně protahuje – a takovej máš ten smysl života! – chlípně se olizuje.
Sedím u vratkého stolečku v jejich starém bytě, v kuchyni. Od dob komunizmu se tu nic nezměnilo, všude zlaté tchajwanské hodiny z tržnice, barometry z tržnice, blyštivé figurky z tržnice, všechno od Rusů. Bída bije do očí, na šňůře nad plotnou se suší prádlo. Pánské slipy, ale černé, nejlevnější, štupované ponožky, ale černé; černé, neboť za prvé jsou výstřední, za druhé – v tomto domě panuje smutek. Už více něž deset let. Nicméně se snaží udržet jistou formu. Lukrécie zaujala pózu staré hraběnky, které válečná smršť sebrala všechen majetek, dává nožku přes nožku (mezi ponožkou a hnědou nohavicí s pukem čouhá bledé lýtko potetované křečáky), zapaluje si cigaretu, na chvíli zadrží kouř, nakonec ho vyfoukne jako dáma, daleko před sebe, v jímavém zamyšlení. Pouštějí oblíbenou Annu German:
V kavárničce na rohu je koncert každé noci
Zastavte se na prahu Euridiky tančící
Dřív než úsvit vrhne první proud svůj na stěny
Ať vás Orfeové opilí
objímají rameny...

Podávají přeslazený vystydlý čaj. Byt je zařízen jako čekárna u doktora – je vidět, jak málo stačí lidem k životu, když „žijí“ jinými zájmy, když je jejich byt jen čekárnou, ve které se tráví čas mezi nočními lovy. Stěny jsou do půlky vymalovány žlutou olejovkou, od půlky – špinavé, na parapetu umělohmotné květináče s banálními stébly, poněkud přeschlými, a jantarovými stromečky pro štěstí. Čekám, až se obě (oba?) konečně usadí k čaji a k cigaretě. Až přestanou poletovat. Ale když už jeden sedí, druhý pociťuje potřebu stříknout si trochu deodorantu do podpaží a přičísnout se u prasklého zrcátka. A ještě k tomu se něco vaří na sporáku a Lukrécie se s lahví od mléka pustila do zalévání květin. Kde jen tu láhev vyhrabaly? A každou chvilku se poupraví, přičísnou. Koneckonců v tomhle domě smutku se návštěva objeví jen zřídka.

(překlad Jan Jeništa)

 

Diskuse

Vložil: Juro, 20.09.2005 18:16
Witkowski, Michał: Lubiewo
Go, Honza, go.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4527x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce