Ráno 28. února 2005 zemřel ve svém florentském domě Mario Luzi, jeden z nejvýznamnějších italských básníků 20. století, “poslední z hermetiků”.

Mario Luzi se narodil 20. října 1914 v městečku Sesto Fiorentino u Florencie a ve Florencii prožil téměř celý svůj život. Vystudoval na filozofické fakultě místní univerzity francouzskou literaturu (diplomovou práci psal na Mauriaca), od roku 1938 vyučoval na různých základních školách a v roce 1955 se vrátil jako profesor na svoji bývalou alma mater (dále přednášel ještě na univerzitě v Urbinu).

Luzi byl jedním z hlavních a nejvytrvalejších zástupců florentského hermetismu. Tento směr, vyrůstající v sevření fašistické totality, svojí hermetickou uzavřeností, neprostupností, neprodyšností toužil ubránit kus místa, kde by bylo možno volně dýchat a psát, psát jazykem, jehož obskurní obrazy, formální bravura a záměrná nerozluštitelnost by na sebe nestrhly pozornost fašistického oka. Sám Luzi prohlásil:

“Všecko, co za něco v literatuře stálo, odmítalo oficiální pravdu, žravost fašismu, který chtěl všecko využít pro sebe. Ostatně fašistická literatura neexistovala: scházeli jsme se tehdy s přáteli, abychom se nad prózou režimu rozhořčovali, ale častěji, abychom se jí smáli. Svět, který vyjadřují, velice úzce spjatý se světem mé rodiny, s venkovským a lidovým prostředím, je svět nahlížený zvenčí, v němž se mé odosobněné já snaží vyslovit hodnoty oficiální ideologii tak cizí, že není s to je napadnout.”

První Luziho sbírkou byla Bárka (La barca) z roku 1935, jedno z prvních a nejabstraktnějších hermetických děl. Luzi se v ní snaží dívat se na sebe i na svou současnost z existenciálního odstupu, luštit, nebo snad spíše sdělovat tajemství existence, viděné z pozic hermetika-katolíka, v rozhovoru s mlhavě tušenou ženskou postavou. Na tuto sbírku pak navazují tituly Noční příchod (Avvento notturno, 1940), Přípitek (Un brindisi, 1946) a Gotický sešit (Quaderno gotico, 1947). Tyto otázky jsou, počínaje sbírkou První plody pouště (Primizie del deserto, 1952), překryty dramatickým obrazem italské duše v poválečném období, kdy se dere do popředí Luziho celoživotní obsese – vztah klidu a pohybu, plynutí času a jeho zastavení.

Tyto otázky se objevují i v následujících sbírkách, s ještě větším příklonem ke konkrétní, věcné realitě, a to zejména počínaje sbírkou Čest pravdy (Onore del vero, 1957), skutečným mezníkem jeho tvorby. Hrdinou sbírky jsou obyčejné věci, lidé, prosté pocity a okamžiky, to, co je na životě nejpravdivější. S důrazem na krajinu a hodnoty toskánského venkova tato tematika pokračuje ve sbírce Z hloubi venkova (Dal fondo delle campagne, 1965). Luzi o této své poezii říká:

“Krize a hroucení hodnot, které uvedly do pohybu sebevědomou civilizaci a zplodily nejdříve disharmonickou a potom nelidskou společnost, krize filozofického myšlení, rozšiřování poznatků, jež staré jistoty zpochybnilo a nové nevytvořilo, to všecko nám říká, že se nalézáme v chaotickém, křečovitém, ale vzrušujícím kvasu základní proměny. A vždycky jsem byl a zůstávám přesvědčen, že v metamorfóze a změně je poezie ve svém živlu jako ryba v hlubinách nebo jako trup lodi ve vzedmutém moři.”

Mezitím se ale ve sbírce V magmatu (Nel magma, 1963) Luzi obrací i k městské realitě a konzumu vyvstalému z italského hospodářského zázraku, noří se do politických a kulturních debat, získávajících v průběhu šedesátých let na intenzívnosti a konfliktnosti. V této linii, vyjadřované však nyní skrze letmé analogie a odehrávající se jakoby v jiném časoprostoru, básník pokračuje sbírkami Na neviditelných základech (Su fondamenti invisibili, 1971) a V ohni sporu (Al fuoco della controversia, 1978), v době, kdy se v Itálii roztáčí spirála politické nenávisti a teroru.

“Magmatický” jazyk šedesátých a sedmdesátých let je vystřídán zlomkovitým jazykem sbírek Pro křest našich zlomků (Per il battesimo dei nostri frammenti, 1985) a Věty a vložené věty pozdravného zpěvu (Frasi e incisi di un canto salutare, 1990). Titul posledně jmenovaná sbírky se odvolává ke Guinizelliho stilnovistické doktríně o spojitosti pozdravu milované ženy s blahem zamilovaného básníka (saluto – pozdrav, salute – zdraví, blaho, spása). Luzi touto sbírkou posílá pozdrav svému životu a poezii a zároveň obrací zrak k druhému životu, jehož spásu očekává.

Posledními básnickými sbírkami jsou Pozemská a nebeská cesta Simona Martiniho (Viaggio terrestre e celeste di Simone Martini, 1994), V lidské podobě (Sotto specie umana, 1999), Znovunalezené básně (Poesie ritrovate, 2002) a Znalosti čerstvého začátečníka (Dottrina dell’estremo principiante, 2004).

V posledních letech se Luzi věnoval rovněž divadlu – v devadesátých letech vydal šest her, například Zkalená štěstí (Felicitŕ turbate, 1995) nebo Popel a žár (Ceneri e ardori, 1997). Po celý život věnoval také esejistice a literární kritice. Z jeho teoretických svazků lze připomenout Studii o Mallarmém (Studio su Mallarmé, 1952), Ideu symbolismu (L’idea simbolista, 1959), obě svázané s Luziho akademickým působením, a knihy esejů Životní běh a forma (Vicissitudine e forma, 1974), Přirozená mluva (Discorso naturale, 1984), Prostor, hvězdy, hlas (Spazio stelle voce, 1992), Básníkova přirozenost (Naturalezza del poeta, 1995) aj. Překládal Colerige, Guilléna, Shakespeara a Racina.

Luzimu jako žijícímu klasikovy italské poezie byly v uplynulých desetiletích prokazovány nejvyšší pocty. Nedávno, na podzim roku 2004 ho italský prezident Carlo Azeglio Ciampi jmenoval senátorem a již od roku 1990 ho italská národní akademie Lincei vytrvale předkládala jako italského kandidáta na Nobelovu cenu. Když ji v roce 1997 získal Dario Fo, Luziho to velmi zasáhlo a veřejně protestoval proti tomuto “znesvěcení” prestižní ceny.

Luzi byl až do poslední chvíle veřejně činný – ještě 11. února se účastnil vzpomínkové slavnosti připomínající florentského historika a filologa Eugenia Garina a v posledních dnech na sebe strhl kritiku pravicových kruhů, když přirovnal premiéra Berlusconiho k Mussolinimu.

Bibliografie
M. Luzi, Terč života, přeložil Vladimír Mikeš, Odeon, Praha 1988, doslov překladatele Nezvratná pravda světa na str. 173-182. Odtud přebírám obě citace (str. 173 a 182).
Přerušený ráj. Antologie moderní italské poezie, vybral a přeložil Vladimír Mikeš, Čs. spisovatel, Praha 1967, str. 33-35.
Šťastná setkání. Moderní italská poezie, vybral a přeložil Vladimír Mikeš, Práce, Praha 1984, str. 107-113.