Christensen, Lars Saabye: Poloviční bratr (in Respekt)

Christensen, Lars Saabye
Poloviční bratr (in Respekt)

recenze beletrie zahraniční

Úspěch románu Poloviční bratr norského spisovatele Larse Saabye Christensena připomíná malý zázrak.

 

Norsko má velký román
Lars Saabye Christensen
: Poloviční bratr, přeložila Jarka Vrbová, Doplněk 2004

Výprava Larse Saabye Cristensena do hlubin severské melancholie
Úspěch románu Poloviční bratr norského spisovatele Larse Saabye Christensena připomíná malý zázrak: v sotva pětimilionové rodné zemi se knihy půl roku po vydání prodalo neuvěřitelných 250 000 výtisků, následovalo udělení prestižní Severské ceny za nejlepší skandinávský titul roku 2002 a překlady do mnoha cizích jazyků. Českým čtenářům román nyní představuje brněnské nakladatelství Doplněk. Zaslouží za to pochvalu: do překladů z malých jazyků se čeští nakladatelé nehrnou a jedinou skandinávskou výjimku představuje Dán Peter Høeg, autor sci-fi detektivky Cit slečny Smilly pro sníh.

Kniha pro všechny
Poloviční bratr končí stranou 545, označení velký román si však zaslouží nejen rozsahem. Je to próza se silným příběhem plným neotřelých myšlenek, která epickou šíří upomíná třeba na Johna Irvinga. Tenhle typ šťavnatých a opulentních románů si většinou spojujeme právě s anglosaskou literaturou, jenže Poloviční bratr je nezaměnitelně severský. Christensen na něm pracoval celých deset let a vypráví ho se strhující lehkostí, přitom jde o dílo velmi mnohovrstevné.

Autor tu líčí příběh jedné dosti svérázné norské rodiny. Setkáváme se s babičkou Jebsenovou přezdívanou Nejstarší, jejíž muž hned po svatbě odjel na výpravu do Grónska a nikdy se nevrátil, její dcerou Bolettou, o jejímž partnerovi se nedozvíme zhola nic, a vnučkou Verou, která dá život bratrům Fredovi a Barnumovi, hlavním protagonistům románu. Skrze osudy hrdinů sledujeme takřka celé minulé století v Norsku, ale Christensen vykreslil své postavy tak živě, že rozhodně nejsou jen šablonami, které mají ilustrovat běh dějin. Zvlášť jeho nádherné, silné ženy berou dech. Čtivá rodinná sága je ale zároveň metaromán, kde nás vypravěč občas upozorní, že to, co právě čteme, je fikce. A tak Polovičního bratra hltají rybáři, uklízečky i profesoři. Jedni v něm rozpoznávají věrně zachycené detaily vlastního dětství či třeba topografii Osla, jehož bytostným autorem Christensen je, druhé strhne krásný jazyk a literární rafinovanost. Poloviční bratr je ale severský především svým hluboce melancholickým laděním a mnozí v něm možná po právu budou hledat klíč k norské mentalitě.

Jako den a noc
Ne že bychom se tu nesmáli, právě naopak, jenže Christensenův smích má hodně blízko k slzám. V kostce nám jeho povahu osvětlí scéna, kdy se vnučka Vera vdává. Při obřadu pláče, což krapet uchlácholí místního pastora, ten svatouškovský kněz totiž v duchu zuří, že se vdává v bílém i přesto, že dávno není panna a navíc porodila nemanželského syna. Vera ale nepláče dojetím či pokorou, pláče protože ví, „že nic takového jako čirá radost neexistuje a že možná proto se smějeme.“

Veřiným poskvrněným početím kniha vlastně začíná. Mladičkou krásku znásilnil v půdní sušárně neznámý cizinec 8. května roku pětačtyřicet. V té chvíli mají Nejstarší a Boletta zrovna plné ruce práce s pálením sebraných spisů největšího norského spisovatele a vlastizrádce Knuta Hamsuna, který právě napsal svůj nechvalně proslulý nekrolog na Hitlera. Devět měsíců po neblahé události přivede Vera v taxíku na svět Freda, kterého pokřtí bystrý taxikář, co si rychle spočte, kdy bylo nemluvně počato (fred je norsky mír). A právě Fred má být oním polovičním bratrem z názvu. Kdo je jeho otec, se nikdy nedozvíme, můžeme jen hádat z indicií roztroušených v textu. A nejde-li o souhru náhod, patří právě tohle tajemství k nejtemnějším momentům knihy.

Příběh vypráví Fredův mladší bratr Barnum, který se narodil do manželství Very a bývalého cirkusáka Arnolda Nilsena, co se zdánlivě zničehonic objeví ve čtvrti žen Jebsenových tři roky po válce a požádá Veru o ruku. Postavy Arnolda a Barnuma jsou jedněmi z mnoha autorových poct literárnímu velikánu Knutu Hamsunovi. Ostatně už dvacet po válce si naše rodina sebraného Hamsuna kupuje znovu – i krysy můžou psát dobrou literaturu, utrousí suše Boletta. Tajemný světoběžník Arnold, který pochází z nejsevernějšího cípu Norska, ostrova Røstu, kde i vítr je slaný, a po útěku z domova se dal k cirkusu, je věrným dvojníkem proslulého Hamsunova Augusta, který vyniká stejně tlučhubovitou výmluvností a na chlup stejnou nedůvěryhodností. Však také Nejstarší trefně konstatuje, že tenhle chlapík mluví jako z Hamsunova románu.

Právě tenhle záhadný muž pokřtí vypravěče našeho románu podle P. T. Barnuma, Američana, který koncem 19. století vlastnil největší cirkus na světě a bývá označován za otce humbuku. Tady Christensen opět šibalsky pomrká k velkému Hamsunovi. Když totiž mladý Hamsun koncem 19. století přicestoval do Ameriky, ztělesňovala v jeho očích Barnumova nabubřelá a klamavá reklama esenci kultury, kterou si z duše znenáviděl a o to vroucněji se přiklonil ke všemu germánskému. A vypravěč Barnum nás vlastně taky klame: vypráví smyšlenku, která se tváří jako pravda, a přitom je to jen literární fikce. Jenže iluze může být nakonec silnější než ta nejhmatatelnější realita a právě to je jedno z Christensenových klíčových poselství. Nikoli náhodou v románu hned několikrát zopakuje moto hochštaplera Arnolda o tom, že není důležité, co vidíš, ale co si myslíš, že vidíš.

Bratři Barnum a Fred jsou jako den a noc. Blonďatý Barnum měří jen něco málo přes půldruhého metru, za což od dětí i dospělých utrží spoustu ran na těle i duši, chybějící centimetry ale dají rozbujet jeho fantazii. Jako náplast na krutý svět si od vymýšlí příběhy a nakonec začne psát filmové scénáře. To vyčáhlý Fred s očima jako temná jezírka neumí správně napsat ani svoje jméno, chodí do zvláštní školy, celé dny a týdny se potuluje a nakonec beze stopy na osmadvacet let zmizí. Oba bratry ale spojuje pevné pouto, utkané ze společných zážitků, jako třeba když se v noci v tuhém mrazu vydají se saněmi do místní hospody zvané Severní pól pro na mol opilou babičku Bolettu, což nám Barnum úchvatně líčí jako opravdovou polární expedici.

Barnum je kupodivu stejně poloviční jako jeho bratr. Navzdory talentu se totiž stává mužem temnoty jako všichni chlapi jeho rodu, kteří buď zmizeli nebo tam prostě chyběli od začátku. Nakonec mu už nestačí útěk do světa fantazie, ztrácí se ve své vášni pro alkohol, která se jako každá velká láska projevuje tím, že „když máš trochu, chceš víc, a když dostaneš víc, musíš mít ještě víc. A pak musíš dostat zbytek“. Své poslední dílo dokončí Barnum v závěru knihy. Je jím právě příběh jeho dětství, příběh o ranách, které čas nezacelí, ale „zmrazí do otevřených jizev“, příběh o rozbolavělém vztahu k bratru Fredovi a o tom, že svět je podivné místo, kde „jedno zapříčiňuje druhé, ale nic spolu nesouvisí“. A nám pomalu dochází, že polovičnost z názvu se neváže k Fredově početí, ale k lidské nedokonalosti, kterou sdílíme všichni. A propast mezi našimi ideály a skutečností se dá někdy bohužel přemostit jen něčím ostrým. Omamně ale působí i Christensenův román, doslova nás intoxikuje a po dočtení poslední stránky zděšeně zjistíme, že jsme si už vytvořili závislost.

 

© Helena Březinová
v upravené podobě článek vyšel v časopisu Respekt 8/2005
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 179 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 6662x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce