Hotakainen, Kari: Na domácí frontě

Hotakainen, Kari
Na domácí frontě

ukázka beletrie zahraniční

Sedím na zahradní houpačce pod jabloněmi a bosýma nohama kloužu po trávě. Je srpnové odpoledne, sauna roztopená. Za chvíli vystoupí z auta ony a společně půjdeme do páry. Ještě předtím dám najíst tomu, kdo mi dal všechno, co měl...

Kari Hotakainen: Na domácí frontě (orig. Juoksuhaudantie, nakl. WSOY 2002, Helsinki, 334 stran)

s. 7 – 24
Sedím na zahradní houpačce pod jabloněmi a bosýma nohama kloužu po trávě. Je srpnové odpoledne, sauna roztopená. Za chvíli vystoupí z auta ony a společně půjdeme do páry. Ještě předtím dám najíst tomu, kdo mi dal všechno, co měl.

Tamhle na vysoké bříze zpívá pták. Co je to za ptáčka? Celý den jsem poslouchal hlasitý křik a nepravidelný tep vlastního srdce a teď ho ani, přestože na mě volá svým hláskem, nepoznám. V koruně stromu zašumí větřík a ptáka s sebou odnese. Vzhlédnu do výše, zvednu nohy ze země, houpačka se dává se mnou do mírného pohybu. Cítím závrať. Denní shon odčerpal z mozku tolik kyslíku, že když zastavím, zdá se, jako by se trávník chvíli vlnil.

Nedlužím ani pětník, jen vysvětlení.

Všechno začalo zhruba před půl rokem, kdy jsem přišel o ženu a dcerku. Nevěděl jsem, jak je získat nazpátek. Bylo však jisté, že slovy se to nepodaří.

Odešly na počátku dubna, za šera pátečního večera, uprostřed zápasu proti Švédsku. Helminen měl puk na modré, otočil se, prosmýkl se a přihrál Karalahtimu, jehož prudká střela trefila tyčku a odrazila se pryč. Vyskočil jsem a zařval krucinál. V průběhu finské přesilovky Helena oblékla Sini a už stála v předsíni. Nestihl jsem nic udělat, když otevřela dveře a řekla, že mi přeje, ať se v pekle usmažím na co nejpomalejším ohni.

Vyběhl jsem za nimi. Sirkku zaparkovala přede dveřmi, Helena se Sini v náručí se nacpala na zadní sedadlo. Chytil jsem se kliky zadních dveří, ale po několika metrech, jakmile auto přidalo plyn, jsem ji musel pustit. Rozplácl jsem se do břečky a čučel na červená zadní světla.

Když jsem se vrátil dovnitř, komentátor oznamoval, že o přestávce uvidíme ze záznamu pěchotního generála ve výslužbě Adolfa Ehrnrootha a jeho zdravici finskému národnímu mužstvu. Legendární, bezmála stoletý generál seděl v křesle, třásl se a mluvil o významu nezávislé otčiny. Nabádal hochy, ať čestně bojují až do samého konce. Kyblík zůstal v kuchyni, vyzvracel jsem se přímo na světlý koberec. Generála jsem si vypláchl z pusy dvěma sklenkami vody.

Zavolal jsem Sirkku na mobil, měla ho vypnutý. Zavolal jsem jí na pevnou, ozval se záznamník. Zanechal jsem vzkaz. Tady je Matti. Byl to omyl. Vraťte se, jo? Takhle to přece nejde.

Seděl jsem u telefonu a čekal. Byl jsem si jistý, že Helena co nevidět zavolá a řekne, že do patnácti minut tu budou se Sini zpátky.

Za tři dny jsem dostal dopis, ve kterém Helena shrnula mé povahové rysy a právní podrobnosti celé věci. Psala, že podala žádost o rozvod a že klidně vydrží čekat, než uplyne půlroční smírčí období. Podle ní nebylo o rozvodu a jeho oprávněnosti pochyb. Šel jsem na balkon, zapálit cigaretu i dopis.

V příštích dvou dnech stesk a zloba narůstaly, dech se krátil, píchalo mě na prsou, přepadaly mě zvláštní závratě, trpěl jsem třesavkou a probouzel se děsem uprostřed spánku. Od časného rána jsem postával na balkoně a prohlížel si pěsti: komu vlastně tyhle kostnaté předměty patří?

Halena svůj rozvodový úmysl založila na jedné ráně.

Jedné jediné.

A co té ráně předcházelo? Helena mě počastovala takovými jízlivostmi, až se mi zatmělo před očima, obrysy kuchyňské linky se rozmazaly a chvíli jsem před sebou nic neviděl. Vyzkoušela na mě stařičký trik známý od prapočátků lidstva: napadla mě slovně, abych já ji napadl fyzicky. A toho, kdo přijde s monoklem, soudní systém a sociální úřednice ihned vítá na červeném koberci.

Před tou ranou pěstí jsem přitom dělal všechno, co bylo v mých silách. Úplně všechno, říkal jsem já; vůbec nic, říkala ona.

Otevřel jsem se všem nevýhodným úmluvám, držel se jich, chápal je a souhlasil s nimi. Dokonce jsem přislíbil podrobit se rodinné terapii v některé z poraden, jež zaplavily zemi téměř stejnou měrou jako odtučňovací sanatoria. V době, kdy jsem okouněl doma a poslouchal rock, se v zemi vyškolily celé šiky terapeutů a psychologů poskytujících péči krizí zaníceným rodinným hnízdečkům.

Litoval jsem svého slibu týden, ale s pomocí dechových cviků a procvičováním břišního svalstva jsem docílil pokerové tváře, s níž jsem vstoupil do ordinace a usedl na žlutou židli.

Bohužel mi ruply nervy. Terapeut s chmýřím na bradě připomínal beránka, který má pochopení pro obě strany, ale já nedokázal snést, s jakým soucitem na mě civí. Dlouhodobý vztah přirovnal k nelehké cestě přes poušť. Vyjádřil názor, že právě teď jsme se ocitli uprostřed písečných dun bez kompasu. Krize je nová možnost, říkal ochmýřenec a vyzýval nás, ať se rozvalíme do písku a oddechneme si. Vylil jsem mu do lejster rozpustné kafe a křičel na něj, že mě nenapadlo, že jsem přišel do manželské poradny pro duševně zaostalé. Ochmýřenec jen bez mrknutí oka utřel nepořádek a poděkoval mi za to, že jsem dal najevo své emoce, bez kterých člověk uvadá. Teprve když jsem mu převrhl zpětný projektor, mě vykázal ze dveří.

Dva dny jsem chodil sklíčeně po bytě, než do mě vjel známý záchvat energie. Vygruntoval jsem celý byt, plyšáky jsem posadil na postýlku a vysmýčil jsem do posledního drobku kdejaký koutek. Zpočátku jsem si myslel, že Helena chtěla jen ve vší kráse předvést svou horkou povahu, ale postupně mi nezbylo, než vzít rozvod za holý fakt.

Dny plynuly v jakési mlze, nevzpomínám si na jedinou podrobnost. Byl jsem opuštěný. Kdykoli jsem před domem zahlédl matku s dítětem, považoval jsem je za své. Když v televizi vysílali dokument o problémech mateřských školek, vyskočil jsem a vypnul ji. Všechny brunetky v reklamách na šaty byly Helena.

Nejhorší byly plyšáky. Válely se po celém bytě a civěly na mě jako na vraha. Posbíral jsem je do velké kartonové krabice a škatuli jsem strčil do šatní komory. Na lince zůstal ležet talířek s obrázkem medvídka. Vyhodil jsem ho do odpadkového koše, jako by byl nasáklý jedem.

Jednoho dne mi Helena zavolala a oznámila, že požádala, aby mi byl zakázán styk s dcerou. Křičel jsem, že kvůli jedné ráně pěstí to přece nejde. Ona úřady už nějak přemluví, tvrdila. Věděl jsem, že neuspěje, ale i to gesto mě bolelo tak, že jsem jí praštil sluchátkem.

Napsal jsem jí dopis. Ze všech sil jsem se snažil, aby dopis vyzněl klidně a smířlivě. Žádal jsem ji, jestli bych se co nejdřív nemohl se Sini sejít. Helena souhlasila, nicméně od rozvodu ustoupit nemínila.

Dcerku přivezla na parkoviště před nákupním centrem a pustila ji, ať běží ke mně. Vzal jsem Sini do náručí a dusil jsem v sobě vzlyky. Sini si pohrávala s mými vlasy na krku a ptala se, kde jsem byl. Doma. Ale ne u nás doma. My jsme teď doma u maminčiny kamarádky. Brzy se zas vrátíte domů, ke mně. Maminka říká, že nevrátíme. Maminka neví, co chce. Ví. A já chci zmrzku. Až doma. Tam u tebe? Jo, u mě.

V pondělí ráno jsem Sini odvedl zpátky. Helena určila, že místo předání bude totéž parkoviště u nákupního centra. Místo předání. Jak může takhle mluvit? Stiskl jsem Sini a řekl, že příště si zajdeme do lunaparku v Linnanmäki. Bude se moct povozit na dřevěném koníkovi? Jasně. Na tom, co se točí? Jo. A na žirafě taky? Taky, máš mé slovo. Sini se rozběhla za Helenou, světlé vlásky jí vlály. Helena vzala dcerku do náruče a ztratila se v lidském moři.

V příštích dnech jsem si natolik prodloužil běžeckou trasu, že jsem dobíhal vyšťavený, jen silou vůle. Po každém běhu jsem stál ve sprše a nepamatoval si, kde jsem byl. Nohy sice vykonaly dlouhou cestu, ale zbytek těla mezitím setrvával v bytě.

Jednou v neděli odpoledne jsem ke konci vybočil ze své obvyklé trasy. Ocitl jsem se uprostřed čtvrti rodinných domků a zastavil se na křižovatce zdejších uliček. Opřel jsem se o kolena, pot ze mě crčel.

Jakmile jsem popadl dech, rozhlédl jsem se kolem sebe.

Nejdřív jsem kolem sebe viděl jen samou zeleň.

Živé ploty z hlohů, jabloně, šeříky, břízy, borovice, osiky, záhony. Zelení prosvítaly zdi starých rodinných domků, štíty, verandy, dveře, okna, sedlové střechy. Mhouřil jsem oči, slunce viselo uprostřed oblohy a svítilo přímo na mě.

Skrz sluneční záři a listovou zeleň jsem zahlédl postavu, muže v zahradnických rukavicích, jak váhavě a s rozmyslem vyškubává z půdy plevel. Jeho soused na opačné straně hustého smrkového plotu zatím tlačil cvakající travní sekačku. Odněkud z dálky doléhalo dětské výskání a smích.

Nechal jsem dokapat pot a pak se vydal uličkou dál.

Za prořídlým plotem se mihl kousek snědého těla, zastavil jsem se. Po svěže zelené zahrádce přicházela žena, v ruce sklenku bílého vína a časopis o bydlení. Sedla si na opalovací lehátko, skleničku postavila na malý kulatý stoleček a začetla se do tlustého, lesklého magazínu. Občas si časopis položila na ňadra a zadívala se do sluníčka, které jako by vystoupalo na nebe jen kvůli ní a pro její pocit tepla. Svýma dlouhýma nohama zvolna kývala ze strany na stranu jako něčím nesmírně drahocenným, snažila se najít co nejpohodlnější polohu. Zdálo se, že nohy jí začínají hned pod ňadry a nemají nikde konce.

Ve strouze podél hlohového živého plotu ležel velký kámen, sedl jsem si na něj a pozoroval ženu skrz plot. Listovala časopisem a mhouřila oči. Odněkud se ozval pleskot. Změnil jsem pozici a uviděl jsem přicházet tlustého muže v béžových šortkách, tričku bez rukávu a v plážových trepkách, které mu pleskaly o paty. Zastavil se před ženou, políbil ji na čelo a sedl si vedle ní na své opalovací lehátko. Látka pod vahou toho kytovce zasténala. Oba si jen tak hověli, měli jeden druhého navzájem a k tomu sluníčko.

Našel jsem lepší polohu a odhrnul pár větviček, abych viděl celou zahradu. Dvě staré jabloně, rybízové keře, malé ozdobné jehličnany. Trávník byl čerstvě posečený, tu a tam na zemi ležely žvanečky trávy vyplivnuté ze sekačky.

Pak jsem uviděl cosi červeného.

Stálo to na protější straně zahrady. Starý dřevěný dům.

Nevím, co to do mě vjelo, ale v tu chvíli mi všechno nezadržitelně docvaklo. Nebo naopak přeskočilo.

***

Takový dům jsem chtěl.

Trhl jsem sebou a zvedl se z kamene. Přímé slunce mi rozpálilo hlavu. Napadlo mě, že pocit horka vyvolal nedostatek tekutin. Kousek jsem poodešel, abych se toho pocitu zbavil.

Ušel jsem od červeného domu asi tak dvě stě metrů a shrnul si fakta. Celý život jsem bydlel v paneláku a jednoduchost a bezstarostnost takového způsobu žití mi vyhovovaly. Čítával jsem o rodinných domcích, ale takové články mě nikdy nepřiměly přemýšlet o podobné alternativě. Naopak, děsily mě představy věčných oprav, prosakujícího potrubí a výdajů za topení.

Rozběhl jsem se ke svému bytu a doufal jsem, že pot spláchne kal, ženu, muže i s jejich červeným domem. Po vysprchování jsem si sedl na balkon, zapálil si a před očima mi znovu vyvstal ten červený dům.

Co to bylo? Sen? Kdepak.

Sen je vroucí pocit, o němž rozprávíme klidně a vychutnáváme si reakce ostatních. Sen je vnitřní rodinná záležitost, kterou se rádi zaobíráme, ačkoli víme, že se může uskutečnit, až děti dorostou, někdy v budoucnu.

Věděl jsem, že lidé v tisících paneláků, poté co uloží děti spát, sní o svém vlastním domečku na předměstí, propočítávají finance, listují v novinách a v neděli chodí vzdychat na prohlídky.

Ale jak to proboha souvisí se mnou?

Došlo mi, že po tom jsem netoužil já, ale Helena.

Najednou jsem si na všecko jasně vzpomněl. Jak mi Helena vzrušeně, s rozpálenými tvářemi vyprávěla o domech, zahradách a terasách našich přátel, jak se rozplývala nad kdejakým rozkošným detailem, k čemu všemu se dají využít sklepní prostory a jaká je to radost zařizovat pokoje nábytkem. A jak si právě tuhle čtvrť doslova zamilovala. Vybavovalo se mi, že jsem neměl sílu ji poslouchat, utahaný z domácích prací jsem poklimbával a vrčel. Helena mě bůhvíkolikrát o víkendech přemlouvala, abychom se do té čtvrti šli projít, ale pokaždé jsem vymyslel lepší program.

To ona chtěla takový dům.

Já jsem chtěl je.

Ten dům by mi v tom mohl pomoct.

Pustil jsem se do příprav.

Složitá životní situace, v níž jsem se octl, poskytovala jednu výhodu. Helena a Sini byly pryč, a tak jsem se do věci mohl pustit naplno. Věděl jsem, že abych to zvládl, budu muset vynaložit mnohem víc úsilí než obvykle.

O domech jsem nevěděl vůbec nic, jen to, že dům, který zažehl jiskru naděje, byl veteránský domek z poválečných let, později přistavovaný. Ať už je to náhoda nebo ne, tak sám jsem byl domácí fronťák, veterán ženské emancipační války.

Patřil jsem do té skupiny, která jako první v naší zemi vzala za své boj na domácí frontě a ženskou rovnoprávnost. To mohu říct bez naparování a bez toho, že bych do záležitosti vnášel nějaké neshody mezi pohlavími.

Domácí fronťák vykonává všechny práce v domácnosti a rozumí ženě. V průběhu našeho manželství jsem dělal všechno to, co naši otcové nikdy. Pral jsem, vařil, uklízel byt, staral jsem se, aby žena měla čas pro sebe, a ochraňoval rodinu před společností. Vydržel jsem celé hodiny poslouchat o jejích problémech v práci, citových prožitcích a touze po nejrozmanitějších projevech lásky. Uskutečňoval jsem rozsáhlé operace, jen abych ji osvobodil od plotny. Kdykoli přicházela vyčerpaná z práce domů, pokaždé jsem měl obstaraný a zajištěný proviant.

Každodenním opakováním stejných povinností jsem se postupně vypracoval z učedníka na mistra. Dokázal jsem se i se Sini na ruce shýbnout pro kůrku chleba na podlaze. Můj sluch si zvykl na fňukání a můj centrální nervový systém nerozházel ani sebevětší křik. Večer co večer jsem četl pohádky na dobrou noc. Čtyři roky, dohromady to dělá bezmála patnáct stovek, v průměru čtyři stránky za večer. A kolik bylo stránek o krtečcích a dalších potvůrkách , to ať spočte někdo jiný.

Dokázal jsem i v těžkých podmínkách, třeba když Helena odjela na služební cesty nebo ji trápila migréna, uvařit na dva dny, mýt nádobí a nakrmit rodinu; a tohle všechno – a to mohu odpřisáhnout přímo do studených očí rodinného terapauta – jsem dělal bez náznaku nějaké naštvanosti.

Poslouchal jsem, měl pochopení, hladil, dělal milostnou předehru a po styku jsem setrval v romantickém rozpoložení. Nikde jsem se k tomu neškolil a taky jsem neměl žádný vzor. Byl jsem ještě chlapec, když jsem narazil na hrůzy a příboj ženské emancipace. Pamatuji si, jak jsem se díval do ohromujícího temna černého trojúhelníku a byl si jistý, že jestli tam vsunu hlavu, už se nikdy nevynořím na světlo.

Vsunul jsem, a přece se vynořil. Tajemstvím sexu jsem se učil stejně lopotně, jako se Kiviho Sedm bratří učilo číst a psát, jako bych hlavou prorážel zeď. Překonal jsem svůj strach a stud, nicméně perná práce a obavy ze selhání mě nahlodávaly zevnitř a připravovaly tak o část radosti. Helenin unylý výraz však byl dostatečným díkem, abych ve své průkopnické práci pokračoval.

V průběhu deseti let jsem pečoval o celou domácnost na sto procent. Proto se mě dotklo, když kapitán finského nároďáku Timo Jutila prohlásil, že dělá všechno na sto deset procent. Jak mohl něco takového vyslovit? Pobírá diety, žije si s kamarády po zahraničních hotelích a nemusí se starat o nic než o sebe a o to, aby ostatní hoši dorazili včas na kluziště a proháněli tu malou věc. Já mezitím měl na starosti jídlo, dítě, manželčinu náladu a atmosféru na svém pracovišti.

Dělal jsem všechno, co bylo v mých silách, a ještě trochu navíc. Dobrota a plné nasazení začaly být na obtíž. Helena to naťukla a navrhovala, ať si vyhledám diskusní skupinu pro muže, kam bych si mohl zajít a promluvit o sobě. To jsem důrazně odmítal a její opakované popichování mě natolik popuzovalo, až se naše všední dny začaly zmítat na vzdutých vlnách hádek a usmiřování.

Nakonec jsme uvázli v zatrpklé poziční válce, já němý na pohovce v obýváku a ona uplakaná na podlaze v koupelně.

Poziční válka skončila nerozhodně. Dunění kanonů utichlo, olámané smrky bezútěšně trčely, z bažin stoupal kouř. Klid na frontě byl zdánlivý. Obě strany ve střehu, i slůvko rozpoutalo kravál, čekalo se na rozhodující manévr.

Udělala ho Helena.

Podle ní jsem ho udělal já.

Protože jsem ji uhodil.

Ale řeči vedl kdo?

Ona.

Něco takového mi nikdo nemůže říkat, po tom všem, co jsem pro ni a pro rodinu vykonal.

Prohlásila, nepamatuju si to přesně slovo od slova, že se bojím pohnout od sporáku, že jsem pecivál bez ctižádosti, který jen dřepí doma na zadku a donekonečna přihřívá svou mizernou náladu jako starou polívku ze včerejška, proč nejdu smrdět jinam, kde bych si poslouchal tu svou rockovou muziku, někde s chlapama? Proč se nepřidám ke svým brachům ve zbrani?!

Vychrlila by toho z pusy ještě víc, ale nepřipustil jsem to. Chtěl jsem ji bouchnout přes pusu, ale minul jsem. Pěst jí dopadla někam mezi spánek a lícní kost, Helena zavrávorala, narazila hlavou o roh skříně a upadla na zem.

Ta rána mě rozhodila. Nebyl jsem žádný ranař, jen řadový pěšák, který se jednou sekl. Ruka se v setině vteřiny zatla v pěst a vydala se po dráze bytem. Z naprosté neznalosti účinků násilí jsem udeřil s přehnanou tvrdostí a nepřesně. Přitom by stačilo jen nevinné plesknutí přes tvář.

Kdyby mi to tak chtěla oplatit. Kdybych ji nepraštil. Kdyby jen zvolila jiná slova. Kdybych si nevšímal těch černých teček, které mi vzplanuly v očích. Kdyby chyby.

V prázdném bytě stokrát kdyby člověka umoří.

Kam až člověk může zajít, aby dal průchod svým pocitům? Takový dotaz opozice nikdy nepoloží.

Připouštím, že křičet a bít by se nemělo, ale když se člověk vycvičí dávat svým pocitům co nejširší průchod, pak hrozba, že překročí únosnou mez, číhá za každým rohem. Tohle vysvětlení Helena neposlouchala a zavřela se se Sini do ložnice.

Projev emocí neodmyslitelně patří k životu mužů mého věku, a proto se zdálo nespravedlivé, že ona a úředníci mají nějaký metr, podle něhož se dá přesně určit, kdy se projev emocí drží v přijatelných mezích a kdy je naopak překročí.

Byl jsem ochoten složit zbraně, ale Helena mi novou šanci nedala. Hned po odchodu šla na sociálku ukázat modřinu na čele a telefonicky mi oznámila, že já si můžu nechat majetek a ona si nechá dítě. Sluchátko v ruce jsem mačkal tak, až prasklo.

Ani trochu mě neutěšoval fakt, že po novelizaci zákonů v roce 1988 se rozvody staly oblíbenou masovou zábavou. Podle nového zákona si můžete dát definitivně sbohem a šáteček, jakmile vyprší půlroční smírčí lhůta. V poválečných letech se v průměru rozvedlo necelých 3 500 dvojic za rok, kdežto v roce 1985 už 9 000 a v roce 1995 přes 14 000.

Během konjunktury ke konci osmdesátých let a za krize na počátku let devadesátých se z rozvodu stala všední záležitost, kolem níž společnost rozvinula ochrannou síť. Do ní mohli spadnout oba rozvedení, aniž by jim hrozila ztráta společenské prestiže nebo hanba. Myšlenka, že bych se osobně podílel na zhoršení statistik, se mi hnusila.

Statistika jsou chladná čísla, která se ohřejí až poté, co se rozloží na jednotlivé životy. Aby člověk udělal správný výpočet, musí počítat srdcem, nikoli kapesní kalkulačkou.

14 000 rozvodů ve skutečnosti znamená 28 000 rozchodů, protože každý rozvod za sebou zanechá v obydlených oblastech dvě nevybuchlé nálože, k tomu dítě nebo děti. A protože finská rodina má v průměru dvě děti, můžeme do statistických čísel zahrnout ještě dva malé človíčky. Rozvod se tedy dotýká čtyř lidí. Ale ani teď není počet konečný. Rozvodový pavouk se vedle přímých účastníků ještě doplní o úředníky, sociálními pracovníky, právníky, policisty, zaměstnance azylových domů, psychology a příbuzné.

Rozvod, který se narychlo upekl v nějaké dvougarsonce, uvede do pohybu celý panelák lidí.

Analýza statistik mě k Heleně a Sini nepřiblížila ani o kousek.

Podpálil jsem materiály, které jsem si nechal poslat z centrálního statistického úřadu, a hořící papíry jsem hodil do dřezu. Kouř z lejster se vznášel v kuchyni a připomněl mi chatu Heleniných rodičů v Päijänne.

Strávili jsme tam pár letních týdnů, když byly Sini tři roky. Pamatuji si, jak jsem chodil na břeh velkého jezera a Sini se ptala, kam se poděje všechna voda, až přijde zima. Zůstane pod ledem. Co tam dělá? Čeká. Na co čeká? Na to, až přijde léto a led roztaje. Kdy příde léto? Léto je teď. Takže teďka je voda jen tak? Ano. A kde jsou ryby? Kdy? Až příde zima. Ty zůstanou taky pod ledem. Co tam dělají? Čekají na léto. Všichni čekají na léto. Přesně tak.

***

Rozhodl jsem se koupit dům.

Svůj dosavadní život jsem prožil v ženské válce za rovnoprávnost, teď jsem musel vylézt ze zákopu a zjistit, z čeho se skládá svět vně mého domova.

Celý život jsem uvykal tomu, že se všechno mění a je v pohybu: pracovní síly, úroky z půjček, ceny bytů. Všechno kypí a plyne, půda pod nohama, ptáci na nebeském blankytu. Stěhoval jsem se čtrnáctkrát, současné pracovní místo bylo už mé osmé. A znovu jsem stál před něčím novým, tentokrát zcela jistý, že o tom nevím vůbec nic.

V dospělém věku jsem při mužských pracech trpěl. Závistivě jsem z ústraní sledoval ty, kteří se obeznale bavili o vrtačkách a úhlových bruskách. Zruční chlapi budili zdání zvláštních bytostí v montérkách. Halasně a s dobrou náladou přicházeli k rozbitým strojům, opravili je a pak si zašli k benzince na kafe. Jejich konání jsem sledoval jako nějaký nevysvětlitelný přírodní úkaz.

Přemýšlel jsem, kdo by mi v téhle věci mohl pomoct. Ta první generace válečných veteránů, která si sama postavila domy a dala jim své jméno, dneska jedla v pečovatelských domech ovocné kompoty. Ti mi pomoct nemohli a já bych je o pomoc ani nešel prosit.

Bojovali za moji vlast, tomu věnovali svůj čas. A jako dědictví nám zanechali jednoslovné věty a strach z žen.

Nenaučil jsem se od nich nic, co bych nějak využil v péči o domácnost. Nikdy nepřebalovali mimino, nikdy neupekli jediný pekáč šunkofleků, nemluvě o tom, že by hodiny chodili mezi ložnicí a kuchyní a konejšili v náručí dítě se zánětem středního ucha. Osvobodili zemi, zato osvobození žen a boj na domácí frontě přepustili mé generaci.

Porozumění pro mou válku z nich rozhodně netryskalo a taky bych ho od nich nikdy nečekal. První váleční veteráni tvrdili, že náš život je snadný. Oni se vrátili z fronty, na duši šrámy, a nemohli pochopit, jak někdo narozený po válce může vážně hovořit o problémech. Když v domě funguje ústřední topení, v obci je pro každého bezplatná škola a široko daleko se nesoustřeďuje dělostřelectvo, tak je zbytečné nad něčím naříkat.

Oťukl jsem své bratry ve zbrani.

S mizerným výsledkem.

Téměř všichni se rozvedli a odstěhovali někam jinam. Někteří uvázli v bludném kruhu dvou rodin, a tak kontakt s nimi jsem rovnou vyloučil. Kdybych jim zavolal, jen bych v nich oživil vzpomínky na vše, co už snad překonali a zapomněli. Kdo by taky stál o špatné zprávy z přední linie.

Přemítal jsem o lidech z práce, ale nevzpomněl jsem si, že by se někdo z nich pokoušel slepit rodinu dohromady tím, že by pořídil barák. Vím o jednom, který pro manželku vybudoval saunu v přístavku. Manželka přijela taxíkem, zkonstatovala, že dlaždice jsou vrchol nevkusu, a odjela zpátky k novému partnerovi.

Otce jsem touhle věcí nechtěl otravovat, musel bych mu totiž vysvětlovat pozadí a ještě bych se ho třeba začal do telefonu dotazovat, jak velký podíl na mé současné situaci má on.

Přemýšlel jsem o příbuzných. Strýc byl tesař, ale prakticky jsme se nestýkali. Bylo by divné, kdybych se mu zničehonic ozval a požádal ho o pomoc v problému, který mu byl cizí a možná by ho vylekal.

Musel jsem si poradit sám, tak jako dosud.

Nikdy mi nikdo nepomohl. Dřív mě to nijak netížilo, ale teď mě to bolelo. Připadal jsem si takřka odstrčený, když jsem si uvědomil, že o ty, kdo přežil ženskou emancipační válku, nepečuje žádná instituce.

Na druhou stranu to byla chyba, které jsem se dopustil já i mně podobní.

Nikdy jsme na tu věc nahlas nepoukazovali, naopak jsme se každý zvlášť zakopali na vlastním území, navíc do takové hloubky, že při pohledu z dálky by nikoho nenapadlo, že vlastně obhlíží opravdové bojiště. Během války jsme neudržovali spojení. Operovali jsme každý zvlášť, navzájem jsme o sobě nevěděli. Vytí vlků doléhalo k uším velení ojediněle a nikoli jako jednolitý a jednotný křik přímo z hlubin lesa.

Své vlastní mlčení jsem ospravedlňoval tím, že lidem trvá padesát let, než se vyrovnají s traumaty předchozí válečené generace, takže moje generace ústředního topení prostě nemá co skuhrat kvůli svým malicherným rozporům. Zvlášť když předtím už stihla nastoupit generace, která s velkým povykem ohlásila svou revoluci a sexuální svobodu, takže vylekaní veteráni si stáhli ušanky ještě víc přes uši.

Každá generace musí čekat na svou příležitost.

Která nikdy nenastane.

Pokud ji nechytí.

Generace?

Kruci, jaká generace?

Nikdy jsem přece neuvažoval o tom, že bych byl něčeho představitelem, a už vůbec ne něčeho tak velkého jako celé generace. Jsem představitel jen sám sebe a neznámých, tudíž do žádných statistik nezahrnutých bojovníků na domácích frontách.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2608x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce