Bakker, Cornelis; Jong, Eelke de: Bludný bruslař

Bakker, Cornelis; Jong, Eelke de
Bludný bruslař

studie beletrie zahraniční

„Nizozemské pověsti – copak to existuje?“ diví se obvykle Holanďané.

 

Eelke de Jong, Cornelis Bakker: Bludný bruslař, Pověsti a báchorky z Nizozemska a Flander. Z nizozemských originálů sestavila a přeložila Magda de Bruin-Hüblová. Argo, Praha 2005, 200 s.

Nizozemský folklór – objevený poklad
„Nizozemské pověsti – copak to existuje?“ diví se obvykle Holanďané. Vždyť i pohádkové bytosti jako náš vodník, čert či smrtka snad mají své ekvivalenty v nizozemském folklóru, ale rozhodně nepatří k obecně známým postavám, s nimiž vyrůstá každé dítě. Důvodů je několik. Společnost v této nesmírně hustě osídlené zemi (Nizozemsko je třikrát menší než Česká republika, ale má přes 15 milionů obyvatel) je převážně městská – i vesnice, kroje nebo zařízení venkovských stavení v mnohých krajích působí v našich očích spíše maloměstsky. Bohaté mořeplavecké tradice mají za následek, že světoběžnictví se cení výš než lpění na rodné hroudě a cizokrajné zvyky se přejímají bez obav o národní identitu. Naše národní obrození v takové podobě a míře Nizozemci nepoznali. Kult venkova jako kolébky národní kultury, úcta k lidovým tradicím nebo třeba repertoár obecně známých lidových písniček – to všechno jsou pro Holanďany neznámé pojmy. Zájem o národopis se koncem devatenáctého století probudil jen u poměrně malé skupiny nadšenců, přičemž část z nich navíc zastávala názor, že lidová kultura je vzácná rostlinka, jíž přílišný zájem zvenčí škodí. Není divu, že jejich snažení nezaznamenalo širší ohlas a nezískalo ani významnější oporu ze strany úřadů. Příznačné je, že například první zemské národopisné slavnosti (ovšem daleko skromnější než třeba naše Národopisná výstava z roku 1895) se konaly až v roce 1919, což byl současně okamžik, kdy si Belgie činila územní nároky na jižní nizozemské provincie, čili i zde posloužil folklór k posílení národní soudržnosti ve chvíli ohrožení. V téže době začal být folklór využíván k rozvoji turistiky a cestovního ruchu. Po skandinávském vzoru byl založen například skansen (Openluchtmuseum) poblíž Arnhemu, ale současně se zrodil ke všem těm dřevákům, větrným mlýnům (a tulipánům) i jistý despekt – pro většinu Holanďanů jsou to ryze prostředky, jak přilákat cizince. S národním cítěním, natož hrdostí, to nemá nic společného. Za německé okupace, která v Nizozemsku trvala od května 1940, se národopis dostal do choulostivé situace. Součástí nacistické propagandy byl totiž důraz na germánské kořeny, a tak v dobových publikacích často narážíme na to, že se nemluví o Nizozemcích (či Holanďanech), ale o Sasích, Frísech a Francích; nizozemština se tam považuje za jedno z německých nářečí. Někteří přední národopisci se nechali alespoň na čas oslnit zájmem a všestrannou podporou ze strany nacistických úřadů, i když se v mnohých z nich svářel vědec s Holanďanem. Vztah průměrného Nizozemce k vlastním lidovým tradicím se tím po válce ještě více zkomplikoval – zájem o národopis se totiž natolik pojil s nacistickou ideologií, že mnozí Holanďané dodnes neradi slyší, že jsou Germáni. Kde slovanská vzájemnost Čechy posilovala při odolávání německým vlivům, byla germánská vzájemnost v rukou nacistů právě prostředkem ke zpochybnění a omezení nizozemské svébytnosti.

Sbírka Sagen en Legenden van de Lage Landen z roku 1980, která tvoří polovinu této publikace, byla jednou z prvních vlaštovek při popularizaci nizozemských pověstí u širší čtenářské obce. Eelke de Jong do ní ve spolupráci s Hansem Sleutelaarem soustředil nejhezčí pověsti z Nizozemí, tedy Nizozemska a vlámské části Belgie, přičemž čerpal z krajových sbírek, často psaných místním nářečím nebo fríštinou (ta má status svébytného západogermánského jazyka). Převedením do obecné nizozemštiny je de Jong zpřístupnil všem. Kromě krajové různorodosti v nich zaznamenáme i různorodost časovou – nejstarší sbírky jsou z konce 19. století, ale několik fríských příběhů pochází ze sbírek vydaných v 70. letech, což se obvykle projeví i v současném tónu vyprávění (jako Anděl smrti nebo Zvědaví skřítci v podání Stevena de Bruina z roku 1976). Vedle evropských motivů, které známe i z našich pověstí a pohádek, tu najdeme i nizozemské zvláštnosti, tedy příběhy točící se kolem vody a (v zimě) ledu: oblíbený motiv bruslaře, kterého pronásleduje vlastní stín, příběhy o ztroskotání na moři či o věčném zápolení Holanďanů s vodou (zaplavené obce i celá území). Narazíme tu i na motiv drogového omámení, když sedlákovi nasypou do dřeváků tajemná semínka (v originále „adderloofzaad“, což je krajové označení pro celou řadu bylinek - od rdesna přes černý kořen až po kapradí, jehož výtrusům se připisovala čarovná moc; protože v příběhu hrají důležitou roli hadi, padla v překladu volba na rdesno hadí kořen). Je tu i svérázný vlkodlak v podobě krtka, tedy snad krtkodlak, a cválající noční můra, protože holandsky se nazývá „nachtmerrie“, tedy „noční kobyla“. Při převádění existujících místních názvů nám šlo o to, aby se místa případně dala najít na mapě, a přitom bylo samozřejmě třeba přizpůsobit je tvarově zákonitostem českého jazyka. Výsledkem jsou pro čtenáře znalé nizozemštiny poněkud nelogická (dvojnásobná) označení: „Langesloot“ (doslova „Dlouhý kanál“) převádíme jako „Langeslootský kanál“, „Papenbrug“ (doslova „Papeženský most“) jako „Papenbrugský most“ apod.

Tyto kultivovaně převyprávěné příběhy ze všech koutů Nizozemí jsou prokládány povídačkami z Bakkerovy sbírky, odlišenými barvou písma. Cornelis Bakker (1863-1933) působil v letech 1891 až 1920 jako lékař v obci Broek in Waterland (čti bruk), zhruba deset kilometrů severně od Amsterodamu. Na základě novinového inzerátu nederlandisty G. J. Boekenoogena z univerzity v Leidenu, který chtěl touto cestou zachytit zbytky lidové slovesnosti, než definitivně zmizí, začal Bakker ve svém působišti zapisovat říkanky, hádanky, písničky, úsloví, časem se jeho pozornost přesunula na místní povídačky. Nasbíraný materiál posílal celá léta (1897-1916) Boekenoogenovi k dalšímu zpracování, občas publikoval i sám (nejen jednotlivé povídačky, ale např. i rozsáhlejší práce o lidovém léčitelství, což byla jiná oblast Bakkerova zájmu). Bakkerova původní verze je syrová, obvykle zaznamenaná místním dialektem (obsahujícím sice i prvky amsterodamského či zaanského nářečí, ale tvořícím osobitý celek), zachovává i jinak dikci lidových vypravěčů včetně určitých neobratností, opomenutí, omylů apod. Občas vstupuje Bakker do příběhu osobně, někdy jako střízlivý komentátor, snažící se najít pro tajemné úkazy racionální vysvětlení, jindy prostě zaznamenává svůj rozhovor s vypravěčem a způsob, jak ho k vyprávění podnítil. V Boekenoogenově pozůstalosti se tak za léta nashromáždila jedinečná sbírka, která dnes představuje důležitou součást etnografického archivu Meertensova ústavu v Amsterodamu.

Bakker se vypracoval z prostých poměrů a jako rodák z povodí Zaanu (Koog aan de Zaan), což je kraj sousedící s Waterlandem, ovládal příbuzné nářečí a dokázal tak nenásilně získat důvěru svých selských pacientů. Další příznivá okolnost byla, že jeho lékařský rajon tvořily kromě Broeku ještě obce Zuiderwoude a rybářský Uitdam (na břehu tehdejšího Zuiderského moře, nyní Ijsselmeer), které byly z Broeku nejsnáze dosažitelné po vodě. Cesta trvala půl druhé hodiny, tedy dostatečně dlouho k tomu, aby Bakker veslaře důkladně vyzpovídal. V zimě, pokud byl led dostatečně silný, nasadil lodník brusle a tlačil doktora na saních (tedy vlastně na jakési židli se sanicemi). Ale i pobesedování s pacientem v ordinaci nebo čekání s nastávajícím otcem při obtížném porodu byly pro Bakkera příležitostí k získávání dalších sběratelských úlovků. Vypravěče hledal především mezi místními rolníky a rybáři, jen výjimečně vyzpovídal třeba návštěvu – tak do sbírky proniklo několik příběhů z jiných koutů Nizozemska, vyprávěných uhlazenějším jazykem, protože doktorovi hosté patřili k „lepším“ lidem. Příznačné je, že Bakker sám podle svědectví rodiny vypravěčským zápalem neoplýval. Materiál sbíral ryze z vědeckých důvodů a strašidelné báchorky hodnotil jako tmářství, tedy nic, co by moderní holandský otec či dědeček měl předávat svému potomstvu. Styky s prostými vypravěči byla jeho soukromá libůstka, Bakkerova dcera například ve svých vzpomínkách na život v Broeku nejmenuje jediného z nich. Je zřejmé, že nepatřili ani k širšímu okruhu rodinných známých.

Za všechny vypravěče jmenujme alespoň broekského rolníka Dirka Schuurmana (1839-1908), který přispěl do Bakkerovy sbírky téměř stovkou příběhů – od humorných či strašidelných povídaček až po celou sérii pohádek. I v našem výboru jsou příběhy tohoto rozeného vypravěče bohatě zastoupeny. Schuurman zosobňuje typického obyvatele Waterlandu. V povídačkách známých i z jiných krajů upoutá, že waterlandští vypravěči se vyhýbají příliš nepravděpodobným prvkům – zůstávají prostě oběma nohama na zemi. Tak například v příběhu Jeníka, kterému macecha za trest usekne ruce, nohy a hlavu a uvaří z něj polévku (Jeník a zlá macecha), se waterlandské podání vyhýbá tomu, že by se z kostiček stal ptáček, jak se vypráví v jiných krajích. Zde kosti zahrabává sestřička pod lipou a ptáček-mstitel prostě odněkud přiletí. Při líčení tajemných jevů ve strašidelných povídačkách waterlandští vypravěči mnohdy dodávají, že sami na čáry nevěří. Jiným typickým krajovým rysem je ironizování katolíků (přesněji katolických farářů). Na rozdíl např. od jižních nizozemských provincií chybí Waterlanďanům (stejně jako obyvatelům celé provincie Noord-Holland) lokální patriotismus.

Broek tedy leží v kraji Waterland (doslova „vodní kraj“), přiléhajícím ze severu k Amsterodamu. Přes těsnou blízkost velkého města si kraj i obec zachovaly svůj ráz. Waterlandská krajina odpovídá na první pohled představě, kterou lidé o Holandsku mívají: zelená rovina pod úrovní moře protkaná sítí kanálů, kde stav a pohyb stojaté vody regulují dřevěné větrníky nebo větrné mlýny, a chráněná před zaplavením hrázemi. Nechybějí ani černobílé krávy, jen tulipány tu nenajdeme. Také Broek a místní životní styl byl v očích cizokrajných návštěvníků už po staletí jakousi trestí „holandství“ – proto sem z Amsterodamu zajížděla výletní loď a později bylo zavedeno i tramvajové spojení. Čím turisty toto Holandsko na dlani udivovalo nejvíc? V zápiscích z cest se dočteme o dřevěných různobarevných domečcích jako pro panenky, což byl zrakový klam při pohledu na průčelí z ulice, protože broekské domy byly sice úzké, zato dlouhé. V Bakkerově době ostatně už na domech převládal zvláštní odstín šedé (tzv. „broekská šeď“) – vlastně projev šetrnosti, když se broekští občané při údržbě nátěru začali omezovat na podkladovou barvu. Nápadná byla úzkostlivá čistotnost, tedy co se týče domků a uliček - jinak ještě za Bakkerova působení sloužila strouha za domem jako stoka, a přitom se v ní i pralo a mylo nádobí, což vedlo k častým epidemiím tyfu; pila se dešťová voda, zachytávaná v nádržích. Okna z ulice vedla do „parádní světnice“, tedy místnosti, která se každý týden drhla a cídila, ale jinak se v ní nebydlelo – byl to jen jakýsi výklad s nikdy nepoužívaným nábytkem a nádobím. Podobně se téměř nikdy nepoužíval vchod z ulice, tzv. „mrtvé dveře“ („dooddeur“) – jen novomanželé jimi po svatbě vešli do domu a pak, na opačném životním pólu, se tudy vynášeli zemřelí. Ještě před válkou při dělení domu na menší byty raději probourali další boční vchod, než by „mrtvé dveře“ znesvětili každodenním používáním. Není divu, že Broek na cizí návštěvníky působil skoro přízračně. Procházeli zdánlivě vylidněnou vesnicí, mezi domečky se zavřenými dveřmi s průhledem do načinčaných světnic, žasli nad záclonkami a muškáty v oknech chlévů, tak úzkostlivě čistých, že ani nebyly cítit hnojem. V létě se ostatně přesouvaly do chléva celé rodiny, aby se v domě „nenadělalo“, podobně se kuchyně především udržovala v čistotě, kdežto vlastní vaření se odbývalo kdesi v začouzeném koutě.

Na fanatickou čistotnost narazil v roce 1781 při návštěvě Broeku i náš Josef II. Císař-necísař, do domu ho hospodyně nepustila: „A třeba by byl amsterdamskej purkmistr, sem mi nesmí, zrovna jsem vytřela.“ A tak musel jeden z dvořanů vzít Josefa na záda, aby mohl nahlédnout dovnitř aspoň oknem. Údiv cizinců budila i typicky holandská „bedstee“ (doslova „místo pro postel“, tedy snad „postelník“, podle vzoru „misník“): jakási skříň ve zdi, kde pod vyvýšeným spaním pro rodiče spávaly i děti a na poličce v hlavách bylo místo pro nočník. Jen kolébka s nemluvnětem stávala ve světnici a vedlo k ní přes kladku lano, aby matka mohla dítě kolébat bez vstávání. Jinak se v „postelníku“ spalo za zavřenými dveřmi. Převážná většina obyvatel chodila v zimě v létě v dřevácích, do nichž se někdy obouvaly přiléhavé kožené „ťapky“, protože obyčejné ponožky se o dřevo snadno prodřou. V Broeku i v dalších waterlandských obcích byly cesty těžko sjízdné - nejen proto, že uměle odvodněná rašelinná půda se po každém dešti rozbahnila, ale i proto, že z nedostatku prostoru byly cesty úzké a příliš klikaté, než aby se na nich vytočil koňský povoz. To byl důvod, proč se cestovalo a přepravovalo nejčastěji po vodě.

Od dob doktora Bakkera se Broek změnil a stalo se z něj oblíbené místo k bydlení pro bohatší, umělecky založené vrstvy z Amsterodamu („import“, jak říkají starousedlíci s lehkým opovržením). Poslední pozůstatek zašlých časů – povinnost každého obyvatele drhnout na ulici před svým domem dlažbu namokro rýžovým kartáčem, plít spáry mezi dlažebními kostkami a vysypávat je bílým pískem, byla zrušena v 50. letech.

Období největšího hospodářského rozmachu spadá v Broeku do 15. a 16. století, kdy místní rejdaři vypravovali koráby pro obilí na Balt (Riga, Královec, Petrohrad), na lov velryb k norským břehům a později obchodovali i v zámoří v rámci Východo- a Západoindické společnosti. Také pojišťování nákladu byla výnosná živnost. V polovině 18. století význam zámořského obchodu upadl a obyvatelstvo bylo nuceno přejít na chov dobytka. S blahobytem byl konec; v době Bakkerova působení byly výstavné domy zámožných obchodníků už rozděleny na menší byty a skýtaly přístřeší dvěma i třem rodinám. Od 18. století se Broek stal zásobárnou mléka pro Amsterodam a tuto funkci si udržel téměř do poloviny 20. století. Zjara se stáda krav rozvezla pramicemi po pastvinách, kde zůstávala celé léto. Dojilo se za úsvitu přímo na louce, mléko se pak sváželo po vodě do Broeku a odtud opět lodí do Amsterodamu, kde je z nábřeží (Prins Hendrikkade, poblíž kostela sv. Mikuláše) mlékaři rozváželi na kárách po městě. V první polovině 20. století se denně plavilo do Amsterodamu na třicet člunů s mlékem. Docházelo tu k dělbě práce – ne každý statkář se zabýval i prodejem mléka ve městě a ne každý broekský mlékař měl i vlastní stádo dobytka. Na sena přijížděli v 19. století do Waterlandu vypomáhat námezdní sekáči z Německa – hlavně z Východního Fríska a Vestfálska (později je nahradily sezónní síly z východní nizozemské provincie Gelderland). Označení „Poep“ z německého Bube, (v překladu z nich vznikli Pupíci, aby se zachoval humorný podtón, protože „poep“ znamená také lejno) se ve waterlandských povídačkách stalo synonymem hlupáka. Jak už to bývá, byla jejich lámaná holandština zdrojem humorných nedorozumění a terčem posměchu. Kromě kosení patřilo k jejich pracím ostatně i čistění kanálů od bahna, což je v uměle odvodňovaném kraji životně důležitá činnost. V povídačkách se také objevuje zmínka o sekání rákosí - to se provádělo na podzim. Kromě toho, že se rákosí používalo k pokrývání střech a větrných mlýnů, sloužila řezanka z rákosí v zimě jako stelivo pro dobytek.

Zajímavá historická reminiscence se skrývá v příběhu Janek a Kozáci. V zimě 1795 vtrhla do Nizozemí francouzská armáda – nejprve byla vyhlášena Batávská republika, v roce 1810 ji Napoleon přičlenil k Francii. (V roce 1811 ostatně navštívil císař Napoleon s chotí Broek.) Po Napoleonově porážce u Lipska vtrhla v listopadu 1813 do Nizozemska ruská vojska, koncem měsíce „kozáci“ pronikli až do Amsterodamu a Francouze vytlačili, čímž pomohli k návratu na trůn oranžskému rodu. (V roce 1814 pak navštívil Broek pro změnu ruský car Alexander s králem Vilémem I. a celou jeho rodinou).

Těžko říci, zda vypravěčské tradice byly ve Waterlandu bohatší než jinde. Pravděpodobnější je, že i v jiných krajích lidé po večerech roztápěli kamna rašelinou a sesedali se u nich k besedě; jen neměli všude štěstí na doktora se sběratelskou vášní. Tak jako v této hustě zalidněné a rušné krajině běžně narazíme na volavky, kormorány, čejky, kolpíky a celou řadu dalších ptáků, kteří jsou u nás k zahlédnutí jen vzácně v přírodních rezervacích, tak jako podél frekventované cyklostezky najdeme výstavní bedly, protože Holanďané houby (často z dovozu) zásadně kupují v obchodě, tak se ve Waterlandu, doslova ve stínu velkoměsta, zachovaly tyto – překvapivé i přehlížené - báchorky. Cornelis Bakker má sice jako vážený občan v Broeku ulici, ale na tabulce je uveden pouze jako „autor lékařských publikací“. Průměrný broekský občan by se tedy patrně podivil: „Waterlandské báchorky – copak to existuje?“

 

Při sestavování této sbírky mi velmi pomohl Theo Mederz amsterodamského Meertensova ústavu. Za cenné rady i svolení neomezeně čerpat z jeho publikací mu patří upřímný dík. Zejména jeho komentované knižní vydání Bakkerovy sbírky Vertelcultuur in Waterland, De volksverhalen uit de collectie Bakker in hun context (ca. 1900) , (Vypravěčská kultura ve Waterlandu, Lidová vyprávění z Bakkerovy sbírky v jejich kontextu kolem roku 1900, Stichting beheer IISG, Amsterdam 2001), bylo neocenitelným zdrojem průvodních informací o kraji, obci, sběrateli i jeho dávných vypravěčích.

 

© Magda de Bruin-Hüblová
text vyšel jako předmluva ke knize
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství

Diskuse

Vložil: ivaryba, 24.03.2006 15:03
Bakker, Cornelis; Jong, Eelke de: Bludný bruslař
Moc děkuji za skvělou knihu!!! Bylo mi velkým potěšením. Osobně knihu považuji za jeden z nejlepších překladů z nizozemštiny (po obsahové i jazykové stránce, se kterými jsem se během posledních sedmi let setkala. A nebylo jich málo! Konečně NĚCO, co mne zaujalo a doporučím dál! Grafická úprava skvělá!... Díky. IvaRyba
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3791x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce