Selvon, Samuel: The Lonely Londoners

Selvon, Samuel
The Lonely Londoners

recenze beletrie zahraniční

V kontextu post-koloniální literatury patří Sam Selvon rozhodně k nejoriginálnějším, ale zároveň nejopomíjenějším autorům.

Samuel Selvon: The Lonely Londoners. Longman, London 1956, 141 stran, 16 USD

V kontextu post-koloniální literatury patří Sam Selvon rozhodně k nejoriginálnějším, ale zároveň nejopomíjenějším autorům. Byť by jeho dílo mohlo být bez nadsázky vnímáno jako milník, nebo spíše jako základní kámen tzv. literatury Commonwealthu (nověji post-koloniální literatury), jeho jméno dnes zná pravděpodobně jen málokdo. Na rozdíl od slavnějšího krajana V. S. Naipaula, kterému jeho veřejné působení a kontroverzní názory týkající se arabské kultury a islámu vydláždily cestu až k Nobelově ceně za literaturu, je dnes Sam Selvon pro mnohé pouze jménem v antologii. Určitě neprávem.

Naipaulovi hrdinové se nedokáží přenést přes vlastní pocity nedůležitosti, nejsou schopni najít si v novém prostředí vlastní, osobitou cestu. Na rozdíl od tohoto přístupu, který zobrazuje imigranty jako vykořeněné, znevýhodněné jedince, Selvon vidí své krajany zcela jinýma očima. Věří jim, vkládá naději do jejich schopností, svébytnosti. Z jeho prací můžeme cítit pýchu na vlast a její obyvatele, navzdory těžkému údělu, který je v Británii čekal.

Román Osamělí Londýňané (The Lonely Londoners) zachycuje osudy částečně aklimatizovaného imigranta, jehož prostřednictvím se stáváme svědky první velké vlny karibských přistěhovalců do Velké Británie. Konec 2. světové války znamenal pro mnoho mužů karibského původu sloužících v britské armádě signál k návratu domů. Avšak sociální situace, především hrozivá nezaměstnanost, přiměla mnohé z nich k riskantnímu kroku – vsadit vše na jednu kartu a odejít do Evropy. Imigrační politika Spojeného království neznala v té době žádná omezení, pokud jde o obyvatele vlastních kolonií. Ostatně všichni nově příchozí byli držiteli britského pasu s označením „Občan UK a kolonií“. Ti, kteří se již v Británii dříve usadili, posílali domů nadšené dopisy (často velmi nadsazené a někdy až lživé), popisující život v Londýně téměř jako ráj na zemi. Pokud byly tyto dopisy navíc obohaceny o nějaký finanční obnos, nedalo se této lákavé vizi odolat. Mnohdy tak bylo rozhodnuto o osudu celých rodin. V roce 1956 (tedy v roce vydání Osamělých Londýňanů) vycestovalo do Velké Británie z karibské oblasti něco kolem 25 000 přistěhovalců. Na přelomu let 1960/61 již roční nárůst činil 52 649 osob. V témže roce byla proto britská vláda nucena vydat nový imigrační zákon stanovující limity a podmínky pro následnou imigraci.

Na začátku přistěhovalecké vlny nově příchozí sami o sobě akceptovali svou roli „druhořadých občanů“ a v žádném případě se nesnažili o splynutí s bílou většinou. Sami podporovali jakousi neformální segregaci, tedy dobrovolné vytváření ghett, ve kterých se začaly mísit národy a kultury karibské oblasti, jejichž příslušníci o sobě v domovských zemích neměli nejmenší zájem. Teď však byli všichni Jamaičané, Barbadosané, Trinidaďané aj. najednou na jedné lodi. Byli cizinci, nezvanými hosty – byli ti “jiní“. Trvalo ještě dlouhá léta, než se podařilo přistěhovalcům alespoň částečně vymanit se ze zaběhnutých stereotypů, než probořili hranice ghetta a propracovali se k rovnocennému vzdělání a k jiným než podřadným pracím.

Tito přistěhovalci sice přijížděli do Londýna se svými celoživotními úsporami, ty však často stačily na prvních pár dnů. Vždy měli v kapse kontakt na někoho spolehlivého – podobně jako nováček Galahad, který v úvodu Osamělých Londýňanů přijíždí do Londýna, očekáván dobráckým Mosesem (Mojžíšem). Mojžíšovým prostřednictvím sledujeme střípky osudů mnoha lidí, které do Londýna přivedl společný sen o lepší budoucnosti. Dopisy krajanů tyto sny jen přiživily, a tak se tito lidé vydali vstříc novému životu často s velmi naivní představou (podobně si oblíbený anglický pohádkový hrdina Dick Whittington Londýn představuje jako město, kde jsou ulice dlážděny zlatem). Realita byla nakonec jiná. Přistěhovalci sice snili jako králové, ale žili jako chudáci. Situace v Londýně se dost lišila od té, kterou v nadšených dopisech popisovali prvních příchozí; byla nouze o práci, protože se mnozí zaměstnavatelé zdráhali zaměstnávat „barevné“. Stejně tak nebylo lehké najít ubytování – společným osudem všech bylo stěhovat se z jedné hrozné čtvrti Londýna do ještě horší, ze špinavých podnájmů do ubytoven. Tito lidé byli stále v pohybu, stále na cestě. Žili bez vlastní střechy nad hlavou, bez domova, kam by se mohli vracet. Proto bylo vždy jejich prvním velkým snem najít si vlastní byt, dům, kam by mohli přivést rodinu. Podobný sen si splňuje hrdina Naipaulova románu Dům pro pana Biswase, když si postaví vlastní dům – symbol postavení a prestiže a také Selvonův Mojžíš, který se v pokračování Osamělých Londýňanů Mojžíš na vzestupu stane sám z nájemníka panem domácím.

Na rozdíl od V. S. Naipaula nenajdeme v Selvonových románech onen všudypřítomný pesimistický nádech, daný podle Naipaula jistou bezvýchodností situace. Sam Selvon pojal své londýnské romány jako komedii. Mojžíš čtenářovi zprostředkovává setkání s nejrůznějšími postavičkami a figurkami nového, multikulturního města. Především však Mojžíš předává dále nejneuvěřitelnější historky, které tito lidé zažili. V žádném případě v jeho díle nenajdeme pesimismus; možná je autor kritický, protože komentuje naivitu lidí, kteří např. očekávají, že vše přijde samo (dobrá práce, rodina, uznání), poukazuje na stereotypy, které si přistěhovalci přinesli z domova a které je do určité míry od jejich snu začlenit se paradoxně vzdalují (např. vztahy mužů a žen). Selvon vše podává až téměř s komickým nádechem (mnohdy spíše tragikomickým). Jedním z takových momentů je situace, kterou Mojžíš spolu s Galahadem sledují na nádraží, když jeden z přistěhovalců musí na nádraží čelit invazi celého příbuzenstva, zatímco očekával jen vlastní matku. Celá situace se pak navíc objeví fotograficky zdokumentována pod titulkem „Jamajská rodina po příjezdu do Londýna“. V podobném duchu autor podává i krizové období v životě jednoho z Mojžíšových známých, který z hladu začne chytat a pojídat racky přilétající na střechu jeho podnájmu.

Na druhou stranu nejde říci, že by Selvon zcela opomíjel klasická témata vyvstávající z nelehké situace přistěhovalců po jejich příjezdu. Jsme svědky jejich izolovanosti (ať již vynucené – kdy jedna z mála žen vystupujících v Osamělých Londýňanech přichází do styku s majoritním bílým světem jen prostřednictvím okénka, kterým do kuchyně chodí špinavé nádobí, či dobrovolné – další z žen úmyslně ignoruje anglický svět tím, že téměř nevychází z karibské části města a veškeré nákupy provádí pouze u krajanů). Stejným způsobem Selvon popisuje další nešvary – vypočítavost mnoha přistěhovalců, domácí násilí, ale také přehlížení za strany „bílé“ populace. Ta ostatně nedostává v Osamělých Londýňanech příliš velký prostor;veškeré dění je nahlíženo převážně zevnitř přistěhovalecké komunity.

Hlavní zásluhou Sama Selvona je, pokud pomineme průkopnický charakter Osamělých Londýňanů, jazyková stránka jeho prací. Selvon uvedl do literatury inovátorský přístup, kdy na rozdíl od Naipaula i pozdějších autorů odmítl standardní formu anglického jazyka a nechal své postavy promlouvat jazykem, který si přinesli v malých kufírcích spolu se svými sny o velkém městě. Je zajímavé, že ve svých raných pracích, odehrávajících se na Trinidadu, ještě Selvon používá běžnou formu angličtiny. Až teprve londýnské prózy ožily velmi svéráznou mluvou karibských imigrantů. Jak říká Selvon v rozhovoru pro rádio BBC, on sám byl jedním z nich. Proto bylo pro něj bytostně důležité zachytit jejich zkušenost opravdu věrohodně - nejen předat dál historky, ale zároveň i být autentický. Jedinou možnou cestu pro něj představoval lokální dialekt, tedy jazyk, který si s sebou přinesli. Snažil se zažít psát Osamělé Londýňany ve standardní formě, ale prostě to nebylo ono. Toto specifické vyjadřování je natolik součástí těchto lidí, že je nemožné oddělit je od jejich zkušenosti.

Konkrétně řečeno, jde především o velmi svéráznou variantu angličtiny, prošpikovanou lokální výrazy a obraty. Přistěhovalci si přirozeně přinesli s sebou do Londýna i své zvyklosti, potřebovali tedy i své výrazy pro věci či situace, které by byly ve standardní formě jazyka nepojmenovatelné. Oslovují se slovem „fellar“, komolí úmyslně i nevědomě anglická slova, především názvy míst.
„Kam deš, Světáku?“
„Na Nottingham Gate...
“To neni Nottingham, ale Notting Hill.“
„Vo co ti de? Chceš mě vytočit?“

Kromě lexikální stránky, najdeme samozřejmě hlavní odchylky v gramatické rovině. Jako příklady porušování normy lze uvést např. nepoužívání minulého času, chybné užití pomocných sloves, vyšinutí z vazeb, špatný slovosled. Díky tomuto postupu je Selvonův jazyk mimořádně živý a rozhodně výborně koresponduje s osobnostmi protagonistů. Bylo by velmi nepřirozené a hlavně zavádějící nechat své hrdiny promlouvat čistou angličtinou, když až do současnosti, tedy 50 let po vydání Osamělých Londýňanů, mnozí z přistěhovalců tuto formu angličtiny neovládají.

Svými prózami a především londýnskou trilogií uvedl Sam Selvon do života nový typ literatury, post-koloniální městský román. Svými inovátorskými postupy – autentickým jazykem a neotřelou poetikou – připravil půdu pro další autory zemí bývalých kolonií. Multikulturní a post-koloniální Londýn se staly námětem pro celou řadu následovníků – Salmana Rushdieho v Satanských verších (Satanic Verses), Dirana Adebaya v románu Jakási černá (Some Kind of Black) a nejnověji Moniku Ali v románu Ve čtvrti Brick Lane (Brick Lane, č. BB/art 2004).

Je velká škoda, že čeští čtenáři nemají možnost poznat Selvonovu tvorbu v českém překladu. Je pravda, že by tento překlad kladl nemalé nároky na překladatele, především ve volbě jazyka, který by měl co nejvěrněji odpovídat karibské nespisovné variantě angličtiny. Na druhou stranu je to dílo natolik zajímavé a osvěžující, že by to za snahu jistě stálo.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 98 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Gunnar Woltering, 04.05.2005 06:52
Selvon, Samuel: The Lonely Londoners
Hi there, do you have a good and detailed summary of Lonely Londoners by Sam Selvon in English? Or do you know where to find one? Thank you very much for your help! Best wishes, Gunnar Woltering
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 2009x

Inzerce
Inzerce
Inzerce