Svevo, Italo: Senilita

Svevo, Italo
Senilita

studie beletrie zahraniční

Postava Emilia Brentaniho, dalšího ze Svevových budižkničemů, je v tomto románu zasazena do pečlivě vystavěného čtyřúhelníku protagonistů.

 

Italo Svevo: Senilita (Senilita'), přeložila Alena Hartmanová, Československý spisovatel, Praha 1971

Postava Emilia Brentaniho, dalšího ze Svevových budižkničemů, je v tomto románu zasazena do pečlivě vystavěného čtyřúhelníku protagonistů. Na jeho dalších vrcholech stojí Emiliova sestra Amelia, milenka Angiolina a přítel Stefano Balli. Emilio a Stefano, mužská část čtveřice, jsou si navzájem pravým opakem, stejně jako jím jsou na ženské straně Amelia a Angiolina. Sochař Stefano Balli je v kontrastu s šedivým a předčasně zestárlým Emiliem (právě na jeho vyhaslých 35 let ukazuje titul románu) bezstarostný bonviván a sukničkář, jenž se marně snaží převést své smyslové požitky do umění. Analogicky, proti zahořklé staré panně Amelii, ženské verzi Svevových protagonistů-packalů, stojí temperamentní lehká dívka z lidu, okouzlující Angiolina, vzpomínka na svůdnou Giuseppinu Zergolovou, se kterou měl autor poměr v roce 1892.

Emilio je řadovým zaměstnancem pojišťovny, žije nudným, šedivým životem bez přátel a svoje komplexy si léčí představami o svém literárním talentu. Amelia je jeho domácím stínem: jediným sociálním kontaktem je pro ni občasná návštěva sochaře Balliho, do kterého se tajně a vášnivě zamiluje.

Hlavním tématem románu je Emiliův vztah k Angiolině, kterou si zvolil jako literární múzu: začne se sní stýkat, aby získal látku pro svůj plánovaný román. Stylizuje se do role nadřazeného muže, kterému je dívka jen sexuální hračkou a objektem pozorování. Balli, jehož pozornosti a náruči Angiolina neunikne, v ní zase hledá múzu pro svoji plastickou tvorbu. Angiolina však uniká oběma: Emilio se dostává zcela do jejího vleku a Ballimu erotické zážitky neskýtají žádnou kloudnou inspiraci. Ve Svevových dílech totiž umění vždy stojí kdesi daleko od života, je s ním neskloubitelné, vytváří mýtický prostor, do kterého se neúspěšní protagonisté utíkají a snaží se v něm realizovat své domnělé ambice.

Angiolina s Ballim, „zdravá“ část čtyřúhelníku, prožívají své lásky tělesně, s agresivitou, lascívností, animálností, bez filozofických chimér a absurdních snů, do kterých se naopak noří Emilio a Amelia. Sourozence zároveň pronásleduj hluboká žárlivost: Amelia nenávidí Angiolinu, která jí krade bratra, Emilio zase Balliho, o kterém sní Amelia. Když sestřinu lásku Emilio zpozoruje, rozhodne se Ballimu zamezit vstup do domu a aktivuje tak nešťastnou Ameliinu reakci, která vede až k jejímu tragickému konci.

To, co odlišuje Senilitu od Života pana Alfonsa, je změna vypravěčské pozice, která nyní více využívá ironie. Zatímco Alfonsův příběh je ponurý a naturalistický, Senilita je díky neúprosně kruté ironii mrazivě zábavná. Emilio není schopen používat sebeironii, tak jak ji mistrně používá Zeno Cosini, ale Svevo tuto „práci“ odvádí za něho. Sadisticky ukazuje Emilia jak se pohybuje se v absurdních, tragikomických situacích a na místech, kde by se Zeno zasmál sám sobě, ho nechává, aby se choval nepatřičně, hystericky a sebedestruktivně. Vztah s Angiolinou se Emiliovi mu vymyká z rukou a stává se na něm závislý, jelikož je to jediný světlý bod jeho jinak neutěšeného života. Pro Angiolinu, která se nechává vydržovat mnoha milenci, je přitom Emilio snad ten nejméně důležitý.

Aniž si toho Emilio, příliš zaměstnán sny o Angiolině, všimne, Amelia se svává alkoholičkou a posléze umírá. Takřka zároveň se z příběhu vytrácí i Angiolina: utíká s milencem, který zpronevěřil peníze. Tím se Emilio propadá do naprosté samoty a jeho další život, jak je v románu naznačeno, spočívá ve snění o jakési podivné ženské postavě, v níž se slévají vlastnosti Angioliny a Amelie.

Někteří kritikové považují Senilitu za vůbec nejzdařilejší Svevův román. Nedomnívám se sice, že by se jeho kvality vyrovnaly tak mimořádnému dílu, jakým je Vědomí s svědomí Zena Cosiniho, přesto jsou jeho kvality i čtenářská přitažlivost nesporné. Oproti rozvolněnému Vědomí a svědomí si můžeme vychutnat velmi kompaktní a mistrně vystavěný román, plný důmyslných zrcadlení, analogií a průniků mezi postavami. Všemu kralují dvě obdivuhodně vytvořené literární postavy. Svevo nás vybízí, abychom se spolu s ním kochali neschopností Emilia Brentaniho a jeho monstrózním sebeklamem, a na druhé straně vlastnostmi neodolatelné Angioliny, bezesporu jedné z nejatraktivnějších ženských postav moderní italské literatury.

 

© Jiří Špička

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6859x

katalogy

štítky k článku

Inzerce