Svevo, Italo: Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (2)

Svevo, Italo
Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (2)

studie beletrie zahraniční

Následující pasáže jsme vybrali z rozsáhlého doslovu Alice Flemrové Originální život Ettora Schmitze (str. 389-406).

 

Italo Svevo: Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (La coscienza di Zeno), přeložil Jan Vladislav, doslov Alice Flemrová, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2005, 408 stran

Zásadní význam pro něj [pro Sveva] mělo setkání s Jamesem Joycem, k němuž došlo na konci roku 1906 v Terstu. Tehdy ještě neznámý Joyce tam působil jako učitel angličtiny na Berlitz School. Vztah Sveva a Joyce ovšem překročil hranice běžného vztahu učitele a žáka, a třebaže mezi byl terstským židem a irským katolíkem více než dvacetiletý věkový rozdíl, vzniklo mezi nimi zvláštní, ale pevné přátelství. Nelze hovořit o přímém vlivu Jamese Joyce na Svevovu tvorbu, ale je jisté, že především díky jeho pomoci a podpoře se Svevo ve svých čtyřiašedesáti letech stal „literárním případem“. Nikoli podružný význam mělo také Svevovo setkání s anglickou humoristickou literaturou, kterou četl na Joyceův popud. Při analýze Svevových románů i povídek dospějeme poměrně snadno k závěru, že od samého počátku věděl, co chce svým dílem říct. Dlouhou dobu však hledal způsob, jak to říct. I když mu bylo poměrně záhy jasné, že tehdy kralující poetika naturalismu a verismu nevyhovuje jeho tvůrčímu naturelu, považoval literaturu za něco natolik „institucionálního“, že se neodvážil její posvátný chrám zcela rozbořit. Období jeho literární rozluky ho však nakonec přivedlo k destrukci ořciální literatury, kterou proměnil v čistě soukromé, sebererexivní psaní.

Vydal se ke kořenům literární tvorby ve snaze najít svůj vlastní, osobitý výraz. Rozhodl se zbavit všech klišé a nánosů „starého století“ a v rozvalinách tradicemi svázané literární tvorby objevil své „slovo“. Bylo to slovo humoristy. Hlavní rozdíl mezi prvními dvěma romány a Vědomím totiž spočívá především ve způsobu, jakým se autor chová ke svým postavám, jakým prezentuje jejich příběhy a jakým pracuje s časem jejich vědomí a vzpomínek i takzvaně reálným časem jejich životů. K prvním dvěma hrdinům se totiž chová z pozice všemohoucího boha, podobného spíše starozákonnímu bohu Svevových předků než milosrdnému Otci Spasiteli. Trestá je za jejich chyby, vysmívá se jejich nedokonalosti. Není divu, že tito hrdinové tak těžce dosahují čtenářských sympatií. Jejich životní příběh je pak podán jako tragédie, humor bychom v těchto románech hledali marně. Můžeme narazit tak nanejvýš na zlomyslnou ironii. Čas příběhu je znázorněn dost tradičním, chronologickým způsobem, třebaže je od samého počátku jednou z výstavbových jednotek textu sen. Nikoli sen noční, nýbrž především tzv. „denní“ sen. Alfonso i Emilio utíkají ze svých časů a životů do vlastních dokonalých světů, jejichž prostřednictvím nám autor poodhaluje jejich tajná přání a touhy. V době napsání obou románů Svevo ještě nemohl znát Freudovy teorie, nicméně jeho hrdinové už jsou silně prefreudovští.

V románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho se Svevův autorský postoj zásadně změní. Stáhne se z pozice boha příběhu a stane se pouhým jménem na obálce. Předá slovo své románové postavě, čímž jí umožní, aby se vetřela do čtenářské přízně. Zeno Cosini není o nic lepší než jeho „rodní bratři“ (tak všechny své románové hrdiny označil sám Svevo), i on je neschopný a zbabělý snílek, navíc i oportunista, lhář a potenciální vrah, a přece si ho oblíbila a věřím, že ještě oblíbí, spousta čtenářů. Jeho životní příběh se spíše než tragédii podobá frašce. Zeno je totiž obdařen zcela novým rysem, a tím je lehkost. Lehkost, s níž klopýtá životem od fakulty k fakultě, od jednoho hobby ke druhému, od poslední cigarety k poslední cigaretě i od nevěsty k nevěstě v pamětihodné scéně svého zasnoubení. Agnostik Zeno nebere život vážně, je nezodpovědný a nedůsledný, čímž se dostává do konfliktu především se svým otcem, který je v přístupu k životu jeho pravým opakem.

(…)

V roce 1896 psal Svevo své budoucí ženě Livii Venezianové Diario per la Fidanzata (Deník pro snoubenku). V něm najdeme spoustu svědectví, která nám pomohou pochopit Svevovy pocity a nálady v daném období, a také několik „klíčových“ zápisů, s jejichž pomocí můžeme rozluštit podstatu jeho pozoruhodné osobnosti. 12. 1. 1896 učinil Svevo následující přiznání:

„Moje lhostejnost k životu stále přetrvává. I když si užívám života s tebou po boku, zůstává v mé duši něco, co si se mnou neužívá a co mě upozorňuje Dávej pozor, všechno není tak, jak se tobě zdá, a všechno je i nadále komedií, protože pak spadne opona. Navíc lhostejnost k životu je esencí mého intelektuálního života. Poněvadž je to duch či síla, mým slovem není nic jiného než ironie, a mám strach, že v den, kdy by se ti podařilo mě přesvědčit, abych věřil v život (což je něco nemožného), připadal bych si enormně bagatelizovaný. Skoro bych tě chtěl požádat, abys mě nechala tak, jak jsem. Velice se obávám, že kdybych byl šťastný, stal bych se hlupákem, a naopak jsem šťastný (jaký soucit v tobě vzbuzuji), pouze když cítím, jak se v mé veliké mozkovně pohybují myšlenky, které se podle mě nenajdou v mnoha jiných hlavách.“

Pro Sveva a jeho literární hrdiny je skutečně příznačná citová insuřcience a nadměrné bujení originálních myšlenek. Svou lhostejnost k životu všichni pociťují jako nemoc a odlišnost. Na jedné straně se touží aktivně zapojit, být jako druzí, přitom však samolibě hýčkají produkty svých „velkých hlav“ jako jediné bohatství, jímž disponují. Svým postojem k životu se svevovští hrdinové zařazují do dlouhé linie táhnoucí se literaturou od romantického tedio della vita přes dekadentní spleen po existenciální nevolnost.

(…)

Vědomí a svědomí Zena Cosiniho představuje shrnutí Svevovy tvůrčí cesty a zúročení zkušeností i poznatků, které na ní získal. Již jsme zmínili změny, ke kterým zde došlo v porovnání s romány předchozími. Věc, která asi nejvíc překvapí, je – kromě odlehčeného, humorného tónu – způsob, jakým Svevo pracuje s časem. Je zcela zřejmé, že jeho pozornosti neunikly práce o homogenním čase a o koncepci času jako trvání francouzského filozofa Henriho Bergsona, který bezesporu výrazně ovlivnil myšlení evropského modernismu. Pro Sveva, kterému se částečně podařilo vyrovnat s problematikou nemoci, se čas stal dalším velkým tématem jeho tvorby. Tak jako u většiny modernistů se i u Sveva čas subjektivizuje a problémem se stává sjednocení objektivního, měřitelného času lidského života se subjektivním časem jedincova vědomí. Svevo si uvědomuje, že nemá dostatečné výrazové prostředky pro zachycení času jako plynutí, v němž neexistují přesné hranice či předěly, které tak jednoznačně vymezují gramatické časy. Začne tedy rozlišovat mezi „čistým časem“ objektivního trvání a „smíšeným časem“ svého vlastního vědomí. A právě „smíšený čas“ vědomí Zena Cosiniho je časem románového vyprávění. Čtenář dostane kromě záznamů o Zenových posledních cigaretách jen dva záchytné údaje, datum úmrtí Zenova otce – 15.4.1890 – a datum vstupu Itálie do první světové války v roce 1915, a je na něm, aby si sám zrekonstruoval chronologii „čistého času“ uvnitř románu.

Zajímavým způsobem pracuje Svevo s rychlostí. Vcelku se dá říci, že se děj odehrává ve dvou hlavních rovinách, z nichž jedna je současná a odpovídá době, kdy se Zeno podrobuje psychoanalytické kúře, a ta druhá minulá, zachycující dobu, kterou Zeno evokuje v rámci léčení. Současná rovina tvoří jakýsi rámec vyprávění rozděleného do jednotlivých kapitol nikoli chronologicky, ale tematicky. Každá kapitola nabízí ucelený a samostatný pohled na Zenův život a na jeho nemoc a čas v ní pokaždé ubíhá jinou rychlostí. Měřítkem trvání už není nějaká „objektivní“ časomíra, je jím důležitost, kterou Zenovo vědomí a jeho paměť přikládají jednotlivým úsekům a událostem jeho života. Tak například třetí kapitola zahrnuje více než čtyřicetileté období, ale téměř polovina stránek je věnována jednomu večeru.

(…)

V každé kapitole se Zeno pouští do hledání ztraceného času a zároveň se pokouší překonat svou nemoc. Výsledkem ovšem není kruh, výchozí a cílový bod se nikdy nesetkají, Zenův nalezený čas neodpovídá času ztracenému, protože paměť a fantazie zasahují do jeho podoby, individuální minulost ovlivňuje přítomnost i budoucnost, v nichž je obsažená, a ty zase zpětně s každým novým okamžikem přetavují její podobu. Tím pádem se cílový bod míjí s výchozím, pružina se napíná a vymrští Zena do nového hledání a nového pokusu vyrovnat se s nemocí, který vždy selže stejně tak jako snaha najít minulost v tom samém stavu, jako když byla přítomností. Tato spirálovitá struktura vytváří dojem neustálého pohybu a plynutí, může se totiž odvíjet až do nekonečna.

S tématem času úzce souvisí téma lidské paměti a fantazie, které je pro Sveva, který prošel dvacetiletou psací terapií, nesmírně zajímavé. Souvisí totiž s otázkou pravdivosti literárního díla. Zeno je hned v úvodu románu představen svým psychoanalytikem doktorem S. jako lhář. Čtenář by se tedy při čtení jeho zápisků měl mít stále na pozoru. Ale podle jakého kritéria odlišit lež, polopravdu a pravdu v Zenově vyprávění A vzápětí se nabízí jiná otázka má to vůbec smysl Vždyť ani sám Zeno už není schopen odlišit záznamy své paměti od výplodů své fantazie. Vymýšlení je tvorba, a nikoli lež. Zeno přijal produkty své imaginace za obrazy svých vzdálených dní. K tomu musíme přičíst fakt, na který nás opět upozorňuje sám vypravěč a protagonista, když říká, že Tersťané každým svým italským slovem lžou. Nedostatečná znalost italštiny způsobuje, že Zeno často zamlčuje události, k jejichž vylíčení mu chybějí jazykové prostředky, a naopak s chutí a podrobně líčí vše, k čemu lehce nalézá vhodná slova. Tak jako nelze oddělit minulost, přítomnost a budoucnost v Zenově vyprávění, není zde možné odlišit ani pravdu od lži. Obojí představuje hutnou materii Zenova vědomí, jehož poznání je pro čtenáře nejdůležitější.

(…)

Pesimista Svevo stvořil se Zenem nezapomenutelnou humoristickou postavu, která se báječně baví sepisováním tragických i komických událostí svého života. Její nejpozitivnější vlastností je „zdravý“, upřímný smích. Osvobozující smích člověka, který, zcela bez iluzí, sleduje absurdní divadlo prázdného života. Rozdíl mezi pesimismem a optimismem Svevo vyjádřil už v eseji Optimismus a pesimismus z roku 1903. Spočívá podle něj ve skutečnosti, že pesimismus je záležitostí rozumu a optimismus povahy. Díky tomu se může pesimista celý život smát, aniž by přestal být pesimistou, na rozdíl od optimisty, kterého, jakmile začne přemýšlet o důvodech svého optimismu, přepadne smutek a stane se pesimistou.

 

© Alice Flemrová
citované pasáže jsou vybrány z rozsáhlého doslovu Alice Flemrové, Originální život Ettora Schmitze (str. 389-406). V knize se nacházejí na str. 395-397, 401-403, 405-406.
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3501x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce