Vlaminck, Erik

Vlaminck, Erik

portrét beletrie zahraniční

Vlaminck píše neokázale a zhuštěně, skrovnými prostředky a v ústraní črtá výstižný obraz Vlámska 20. století.

 

Erik Vlaminck

(1954, Kapellen, Belgie) pochází z rodiny obchodního cestujícího a švadleny, ale je také potomkem malíře Maurice de Vlamincka. V letech 1973-1975 absolvoval učitelský ústav (nizozemština, dějepis, ekonomie), 1975-1984 pracoval jako ošetřovatel na psychiatrii, 1984-1994 se zabýval problematikou bezdomovců, od roku 1995 je spisovatel z povolání. Vedle toho založil v roce 1997 v Antverpách Spisovatelskou akademii (SchrijversAcademie), kde působí jako ředitel a docent.

Jeho literární tvorba obsahuje kromě prózy i verše a divadelní hry. Debutoval v roce 1975 povídkou Proefschrift (vydal vlastním nákladem). Po sérii kratších útvarů (1976-1984) – částečně vydávaných vlastním nákladem – inspirovaných často prací v psychiatrické léčebně Vlaminck toto období literárních experimentů uzavřel a zahájil cyklus autobiograficky laděných románů, vycházejících v amsterodamském nakladatelství Wereldbibliotheek, v nichž na osudech své rodiny popisuje vlámské dějinné zvraty dvacátého století.

V prvním díle Quatertemperdagen (Dny postní, 1992) líčí venkovský život svých prarodičů z matčiny strany a objevuje nejen dědečkovu válečnou minulost, ale i dávnou lásku. V roce 1994 následují Wolven huilen (Vlci vyjí), kde autor vyhledá nevlastního bratra své babičky, který za války kolaboroval a později emigroval i s manželkou do Kanady. Tato Liza je současně zmíněná dědečkova dávná láska z prvního dílu. Ve třetím díle Stanny, een stil leven (Stanny, život jako zátiší, 1996) vzpomíná na spolužáka, který se nastěhoval do sousedství, když jeho vesnice padla za oběť rozšiřování antverpského přístavu v 60. letech. De portrettentrekker (Tahač portrétů, 1998) je příběh dědečka z otcovy strany ve víru dvou světových válek. V pátém díle Houten schoenen (Dřevěné boty, 2000) autor zjišťuje, že jeho otec za války pracoval v Německu, a také důvod, proč to rodiče dosud zamlčovali. Šestý díl Het schismatieke schrijven (Schismatické psaní, 2005) se vrací ke spolužákovi Stannymu, který v dospělém věku skončil jako pacient v psychiatrické léčebně a dostal se tak do autorovy péče.

Vlaminck píše neokázale a zhuštěně – žádný z jeho románů nepřesahuje 175 stránek textu. Jeho tvorba zůstává poněkud na okraji zájmu literárního byznysu, jen román Vlci vyjí byl v roce 1995 nominován na cenu AT&T. Skrovnými prostředky a v ústraní črtá Vlaminck výstižný obraz Vlámska 20. století.

Bibliografie:
1975 Proefschrift (experimentální a kryptický text s milostnou tematikou)
1976 De troost (portrét psychiatrického pacienta)
1977 Kringlopen (verše)
1978 Afspraak met ooievaar
1980 Het kermisbed (příběh psychiatrického pacienta)
1981 De mosselkop (novela – konflikt mezi umírajícím nemocným rakovinou a ošetřovatelem)
1982 Om dood te vallen (divadelní hra z nemocničního prostředí – pokračování De Poetrel, 1984)
1984 De blauwe steen (novela – posttraumatický stav vojáka po autonehodě a smrti kamaráda)
1984 Het einde van De Toekomst (divadelní hra)
1992 Quatertemperdagen
1993 Wolven huilen (také dramatizace)
1996 Stanny, een stil leven
1998 De portrettentrekker
2000 Houten schoenen
2002 Brieven van Dikke Freddy (sebrané fejetony – z perspektivy antverpského bezdomovce)
2003 Angélique (novela, divadelní monolog)
2004 Aimé De Smul, coiffeur pour dames (divadelní hra)
2005 Het schismatieke schrijven

Průběžně aktualizovaná bibliografie

© Magda de Bruin-Hüblová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1848x

Inzerce
Inzerce
Inzerce