Festival Skutečného filmu v Moskvě

aktualita film

Rozdáním cen v podobě dalekohledů skončil koncem února pětidenní filmový festival se zvláštním názvem Dějstvitělnoje kino (Skutečný film).

Vymýšlet si není třeba: Festival Skutečného filmu v Moskvě

Rozdáním cen v podobě dalekohledů skončil koncem února pětidenní filmový festival se zvláštním názvem Dějstvitělnoje kino (Skutečný film).

Festival se konal u příležitosti třetího výročí Těatru.doc, neboli „dokumentárního divadla“, které je podle slov jedné z jeho zakladatelů Jeleny Greminy „něčím mezi zájmovým kroužkem, společenským hnutím a divadelní dílnou“. Inscenují se v něm hry s aktuální sociální problematikou a vznikají pomocí populární techniky verbatim: dramatik zaznamená reálný dialog či monolog a na jeho základě pak píše hru či scénář. „Téma záleží na výběru autora“, říká Gremina, „pro nás je důležitá autorova motivace, tedy potřeba výpovědi na dané téma“. Tento moment byl rozhodující i při výběru soutěžních snímků festivalu. Podmínkou bylo, aby se filmy o maximální délce 60 minut týkaly současného života a jeho reálných forem. Nad uměleckým hlediskem tak převládalo kritérium upřímnosti a svobody výpovědi. Z tří set zaslaných záznamů dvoučlenná komise (Alena Solnceva – redaktorka kulturní rubriky novin Vremja novostěj a Boris Chlebnikov – režisér filmu Koktěbel) vybrala kolem padesáti dokumentárních i hraných filmů. „Chtěli jsme vybrat filmy natočené ne pro televizi nebo pro promítání před širokým publikem ale pro sebe. Filmy svobodné, zproštěné klišé a populárních námětů, filmy otevřené diskuzi a zaměřené na život“, okomentovala kritérium výběru Alena Solnceva.
Zpestřením mezi tematickými celky programu (téma: Válka, Ženy, Práce, Domov a Volba – v širokém slova smyslu) byla mimosoutěžní projekce filmů zajímavých mladých autorů, např. Prosto žizň (Prostě život) Mariny Razběžkiny, jejíž prvotina Vremja žatvy (Čas sklizně) byla k shlédnutí na loňském festivalu v Karlových Varech, a speciální divadelní vstupy. Uváděly se zde nejrůznější projekty Těatru.doc. Například nedokončený projekt Olgy Darfi, která se – ve snaze udělat rozhovor s šachidkou zadrženou v moskevském metru při pokusu o sebevražedný atentát – dostala až k výslechu na Ljubljanku. Darfi výslech nahrála a úryvky z něj pak přečetla v přeplněném sále Těatru.doc.
Z promítnutých bylo oceněno deset snímků v následujících kategoriích.
Za „upřímný pohled“ získal cenu poroty Sanitar (Pečovate), film, který zaznamenává jeden den ze života dvou ruských emigrantů v Americe – nemocného starce a jeho pečovatele a také režiséra filmu Jurije Lonkova. Porota cenila upřímnost i smysl pro humor. Další dvě ceny získaly krátké filmové anekdoty. Kategorii „nejlepší debut“ vyhrál Podarok (Dárek) herce Maxima Bramatkina  – osmi minutový film o novomanželech a o tom, co se může stát, když muž dostane od svého přítele kameru, odejde a zapomene kameru vypnout. Ve speciálně vymyšlené kategorii „za umělecký obraz, vyjádřený za minimální čas minimálními prostředky“ získal přesýpací hodiny Lizhnu! (Zaližuji si!) Vitalije Šepeleva – kouzelný tříminutový hraný snímek o běžkaři, který zjistí, že před osudem neuteče.
Mecenáška Těatru.doc i projektu Kinotěatr.doc Ala Chochlina předala lupu za Čto bylo, to bylo (Co bylo, to bylo) Irině Volkovové, vybrané v poslední nadefinované kategorii „za soustředěnou vnímavost k okolí“. Volkovová zachytila život několika lidí, kteří jsou přesvědčeni, že s historií se nejlépe seznámíme na hřbitově. Součástí jejich života se stal hřbitov Vagaňkovo a osudy zde pohřbených jsou pro ně námětem k vytváření legend.
Láhev „antisovětského šampaňského“ si odnesl Nikita Sutyrin za Vnutrennij džichad (Vnitřní džihád) a Alena Polunina za Da, smerť (Ano, smrt). Filmy porotu zaujaly citem pro aktuální dění. Za zmínku stojí zejména dílo Poluniny, která se pokusila rozluštit, kdo jsou ti mladí lidé, kteří tvoří stoupence Limonovovi Nacionálně bolševistické strany. Přestože Polunině byla vytýkaná přílišná subjektivita, patří Da, smerť dle mého soudu k nejzdařilejším z promítnutých dokumentárních filmů.
Speciální cenu poroty Drugoje kino (Jiný film) získaly tři hrané filmy. Pod názvem Drugoje kino se skrývá projekt založený roku 2000 filmovou společností Karmen, který vyhledává a představuje širokému publiku málo známá jména např. islandského, katalánského, či dánského filmu. Pod značkou Drugoje kino vychází též videokazety a DVD s nezávislými a experimentálními filmy, mnohé z nich se již staly klasikou zahraniční i ruské provenience. Tato porota vybrala Pyl (Prach) Sergeje Lobana, který je podle ní důkazem toho, že i s nízkým rozpočtem lze natočit plnohodnotný film. Dále ocenila francouzsko-ruskou koprodukci s názvem Štorm (Bouře) režiséra Nikolaje Chomerikiho a film Chorošij pareň (Hodný chlapec) Miťaje Sljuzarčuka – ukázku petrohradského stylu života, v němž lze bez práce a starostí nezískat peníze na dárek pro milou a neužít při tom zábavy.
Festival bývá bezesporu záležitostí syntetickou neboť se v relativně krátkém časovém úseku snaží prezentovat množství filmů, divadelních představení či hudebních kapel, které spolu souvisí většinou pouze žánrově. Festival skutečného filmu se jím stal tím spíše, protože požadavkem na aktuálnost materiálu a vyslovení se k současné ruské i zahraniční realitě, dokázal spojit v jedno nejen hraný a dokumentární film, ale i divadlo. Během festivalu několik účastníků zdůraznilo, že důležitým momentem pro vývoj filmového interpretačního jazyka je široce dostupná digitální kamera, s níž má možnost vyjádřit se v podstatě každý.
Festival skutečného filmu by měl příští rok proběhnout znovu. Těatr.doc slíbil vydání vítězných filmů na DVD a vyzval k účasti nejen ruské, ale i zahraniční autory, snad by se tento článek mohl stát impulsem i pro české režiséry.

© Linda Hartmannová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2625x

Inzerce
Inzerce