McEwan, Ian: Saturday

McEwan, Ian
Saturday

recenze beletrie zahraniční

Po Pokání, které autor nechal procházet obdobím téměř celého století, McEwan vměstnal děj Saturday do jediného dne. Během těchto 24 hodin zažije Henry Perowne věci, které by se daly jen těžko očekávat a již vůbec ne plánovat.

Až příliš milosrdný Ian McEwan
Ian McEwan: Saturday, Jonathan Cape, Londýn 2005, 279 stran, 17.99 GBP

Představte si takový obyčejný sobotní den. Vstanete, pomilujete se s manželkou a zvládnete celou řadu dalších „vzrušujících“ věcí jako pravidelnou hru squashe, návštěvu matky v pečovatelském domě či přípravu slavnostní večeře pro rodinu. Nemáte tedy před sebou nic neobvyklého. A kdo vlastně jste? Významný neurochirurg, zámožný, uznávaný, možná sice příliš materialistický, ale také zásadový a morální. Máte skvělou rodinu – úspěšnou manželku, právničku, třiadvacetiletou dceru stojící na prahu básnické kariéry, osmnáctiletého syna, talentovaného jazzového hudebníka.

Takto nudně a konvenčně začíná nejnovější román britského prozaika Iana McEwana Saturday, který se v Británii již několik týdnů drží na čele žebříčku prodeje. Jak mnozí kritici namítají, není to ani tak kvůli kvalitě knihy samotné, jako spíše kvůli jménu autora, které je už samo o sobě dostatečnou zárukou. Po veleúspěšné Betonové zahradě, Amsterdamu, Cizincích ve městě a zatím posledním Pokání se není ani čemu divit. Otázkou je, do jaké míry se McEwanovi v nejnovějším románu podařilo tato očekávání naplnit.

Po Pokání, které autor nechal procházet obdobím téměř celého století, McEwan vměstnal děj Saturday do jediného dne. Během těchto 24 hodin zažije Henry Perowne věci, které by se daly jen těžko očekávat a již vůbec ne plánovat. Čtenářovi neznalému McEwanova stylu může připadat úvodní zápletka banální, nepřekvapivá. Neočekává nic, co by vybočilo z nastíněného toku věcí. Avšak ti, již měli tu čest setkat se s některou z autorových knih, očekávají pravý opak. Zvykli jsme si, že ve všech svých románech a povídkových knihách, vydal autor čtenáře napospas některé ze svých umných her a hrátek. Ať již si zahrával s nejniternějšími emocemi, popřípadě dovedl čtenáře spolu se svými hrdiny k tragickému konci, vždy svými pracemi překvapil, někdy i šokoval. V jeho dílech se setkáváme s vyšinutými jedinci, vrahy, pedofily. Děti pohřbívají na zahradě vlastní rodiče, líbánky končí krutou smrtí, jindy odejdete nakoupit a již nikdy nespatříte své dítě. Aby nebylo všem překvapením zadost, autor si s vámi také někdy zahraje pěknou hru, kdy vás nechá dočíst celý příběh, který vám tak zručně podal, aby pak vzápětí popřel vše, co se knihou snažil předat. Zvykli jsme si tedy, že nikdy není radno Ianu McEwanovi příliš důvěřovat. Ke každému novému románu přistupujeme předem s podezřením, že se rozhodně někde během románu musí stát něco, co není obvyklé, něco co nám zboří celou dosavadní čtenářskou zkušenost. V románu Saturday tentokrát musíme čekat opravdu dlouho.

Již od samého počátku je zmiňovaný sobotní rituál narušován jakýmsi neodbytným pocitem, nebo spíše předtuchou, která se Harrymu neustále vkrádá do mysli. Ještě v noci, kdy místo spánku pozoruje noční Londýn, mu pohled na svítící město neevokuje pouze pýchu - na město fungující jako dobře pracující mechanismus, velmi dokonale sestavený. Naopak Henry při tomto pohledu cítí hrozbu, v tu chvíli sice neurčitou, ale velmi přítomnou. Obava se do jisté míry naplní, když Henry zpozoruje na obloze přistávat hořící letadlo. Nic na věci nezmění ani skutečnost, že jde o běžnou, nevinnou závadu stroje, která bude ještě během dne prozaicky vysvětlena. Pro Henryho to bude symbol, předtucha něčeho dalšího, co má postihnout jeho rodinu.

V tomto ohledu je McEwanův román další z řady prací přímo reagujících na 11. září. Neustálá možnost dalšího nebezpečí, stálý pocit ohrožení – to vše je společné pro myšlení mnoha postav těchto románů. I Henry Perowne je jedním z nich. V prvním okamžiku se snaží bilancovat svůj život a ani jednoznačné vysvětlení incidentu v něm nevyvolá onen kýžený pocit klidu. Svět není pro Henryho takový, jako býval. Žije v jiné realitě. Od každého pocházejícího z Dálného východu předem očekává to nejhorší (např. piloti letadla jsou z asijských ruských republik, jak se však ukáže křesťané). Henry žije uzavřen v jakémsi vlastním světě, světě úspěšného neurochirurga, milujícího manžela a otce. Nevstupuje s nikým do konfliktu, nevykřikuje do světa vyhraněné názory – je liberál. Otázkou je, do jaké míry může Henryho a jeho rodinu tato strategie ochránit. Může být konformita spasením?

Jak bylo již naznačeno, McEwanova idyla má vždy trhliny. I obyčejný den Henryho Perowna bude převrácen nohama vzhůru, i když asi bohužel ne tolik, jak bychom u McEwana očekávali. Do jeho života vstoupí zlo. Tentokráte v podobě psychopatického Baxtera, který se Henrymu připlete do cesty při drobné autonehodě. Na rozdíl od pacifisty Henryho se Baxter nesnaží situaci vyřešit v klidu, je od začátku jasné, že se chce fyzicky mstít. Za to, že se Henrymu podaří z velmi nebezpečné situace vyváznout, může vděčit jen zkušenému chirurgickému oku, které u Baxtera rozpozná příznaky závažné tzv. Huntingtonovy choroby.

Zásadní zlom celého příběhu nastává v okamžiku, kdy se původně plánovaná rodinná večeře s manželkou, dětmi a tchánem – básnickým bardem zvrtne v boj o holé přežití. Bylo by hříchem prozrazovat více, neboť tato část románu je bez diskuse rozhodně to nejlepší, co v románu můžeme nalézt. Je diskutabilní, do jaké míry můžeme věřit celé zápletce, kdy se Baxter s komplicem vplíží do domu za zády Perownovy manželky Rosalind ohrožuje jí nožem. (Museli bychom si klást zvídavé otázky typu – jak našel jejich dům? To celý den sledoval Henryho z místa na místo? Proč také čekal až do večera, když se mu chtěl pomstít?) Zásadní je spíše to, co takový incident dokáže provést s aktéry. Odhalí vnitřní pohnutky jednotlivců, obnaží ukrývaná tajemství a pravé city. Bez ohledu na to, že se Henry do krve pohádá s dcerou Daisy kvůli plánované invazi do Iráku, nehledě na tajemství, které vypluje na povrch tím nejhorším možným způsobem - vše bude zapomenuto, všichni si budou blíže než kdy předtím. Jako by to ani nebyl Ian McEwan, kdo napsal tento příběh. Nechce se ani věřit, že by to byl ten samý McEwan, který si v románu Pokání zahrál se čtenáři nemilosrdnou postmoderní hříčku, ten samý, který ze svých hlavních hrdinů činil oběti pedofilních či hromadných vrahů. Je možné, že by strach všudypřítomný ve světě od útoku na Spojené státy, autora ovlivnil natolik? Nebo je to téma, které by nedovolilo autorovi tyto hrozby uskutečnit, obětovat postavy a nechat tak vyhrát zlo?

Je těžké autora soudit. Měl každopádně potřebu vyrovnat se s velmi citlivým tématem a vybral si způsob, který může být terčem kritiky. Je to snad první autorův román, který má jednoznačně pozitivní vyznění. Nejenže všichni přežijí, ale Henry dokonce násilníkovi odpustí dávaje tím tak trochu sladkobolně na odiv svou profesionalitu lékaře a taktéž sílu charakteru.

Zajímavým rozměrem románu je kromě souboje „dobra a zla“ třetí rozměr a to literární. Henry nebojuje jen s Baxterem, ale také s vlastní praktičností, když přiznává svůj nedostatečný vztah k literatuře. V rodině, kde převažují umělecky nadaní jedinci – dva básníci a jeden hudebník, je Henry do jisté míry černou ovcí. Čte knihy podle seznamu vyhotoveného vlastní dcerou, pletou se mu básníci a básně vlastní dcery mu splývají v jedno. Je to paradoxně síla literatury, která všem zachrání život a ne Henryho strategie průměrnosti a konformity.

Zůstane otázkou, kam román Saturday zařadit v McEwanově tvorbě. Napsal bezpochyby romány mnohem lepší. Je mu vyčítána jistá rozvleklost a poplatnost tématu; částečně jde také o román profesní detailně popisující úspěchy a úskalí práce neurochirurga. Jen však není jednoduché zbavit se dojmu, že to není to, co bychom od autora McEwanova formátu očekávali. V některých svých slabších románech dokázal alespoň čtenáře šokovat svým osvědčeným trikem, kdy na konci vše dokonale převrátil. Tohoto nečekaného rozuzlení se v románu Saturday nedočkáme. Spíše nabudeme dojmu, že téma 11. září autorovi svázalo ruce a nedovolilo mu pohrát si s postavami ani se čtenářem tak, jak bychom si to až téměř zvráceně přáli.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 102 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 4209x

katalogy

Inzerce
Inzerce