Cunningham, Michael: Domov na konci světa

Cunningham, Michael
Domov na konci světa

studie beletrie zahraniční

Román Domov na konci světa začíná jako typický příběh dospívání, iniciace do světa zkušenosti - dvou naprosto rozdílných hochů, kteří jsou spojeni nejen poutem takřka bratrským, ale i milostným.

Touha sdílet
Michael Cunningham
: Domov na konci světa. Překlad Miroslav Jindra. Odeon, Praha 2005, 400 stran

„Každý život je nedokončenou symfonií.“
Karl Rahner

Tento výrok pochází z pera katolického teologa a vyjadřuje pocit nedokonalosti a ztráty, jenž nedílně provází lidský úděl zejména tehdy, vztáhneme-li jej k mezilidským vztahům. A až překvapivě se blíží pozorováním Ericha Fromma a dalších velkých myslitelů 20. století, kteří tvrdili, že lidské bytí samo o sobě nic neznamená, neboť pravou podstatou nás všech je sdílení, a na tom, zdali své radosti a trápení sdílíme v kruhu rodinném či v rámci komunit vytvořených volbou, až tak moc nezáleží. Americká kultura je ovšem založena na principu individualismu: ať už pohlédneme na první puritány, kteří hledali individuální vztah k Bohu, na osvícence doby války za nezávislost a jejich pevnou víru, že jen tvrdá práce a rozum jedince vede k úspěchu, či na transcendentalisty a jejich pokusy žít o samotě v lůně přírody. Je tudíž jen logické, že na obdobných ideových základech je do značné míry vybudována též tzv. kanonická americká literatura – od zlatokopů Jacka Londona bojujících na vlastní pěst v drsných podmínkách divokého západu přes naturalisticky vykreslené protagonisty Stephena Cranea až po přímo ukázkové hrdiny typu macho v prózách Ernesta Hemingwaye.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Oproti oné dominantní tradici písemnictví Spojených států však samozřejmě existuje též linie jdoucí opačným směrem, kterou podrobně prozkoumal přední literární kritik a teoretik USA Leslie Fiedler ve studii příznačně nazvané Láska a smrt v americkém románu. Přesvědčivě zde dokázal, že láska také patří k ústředním americkým tématům, třebaže mnohdy nabývá velmi nečekaných podob – za všechny jmenujme alespoň lásku zakázanou, resp. nemanželskou v Šarlatovém písmenu Nathaniela Hawthorna či lásku nemyslitelnou, tj. mezirasovou v románech Jamese Fenimora Coopera, eventuelně snad až nepřirozeně silné přátelství mezi muži v románech Marka Twaina a Hermana Melvilla. A výčet by mohl pokračovat dál: od lásky nenaplněné či nešťastné u Henryho Jamese přes konformní lásku bílé střední třídy u Sinclaira Lewise a Johna Updikea po lásku tabuizovanou v Lolitě Vladimira Nabokova. Chceme-li však smysluplně zařadit do kontextu tvorbu Michaela Cunninghama, musíme se zmínit ještě o dvou dalších způsobech, kterak milovat: o všeobjímající lásce beatnické generace a květinových dětí ústící ve vytváření alternativních společenství a o lásce mezi osobami stejného pohlaví.

Z českých překladů doposud známe hlavně díla modernistky Gertrude Steinové, z nichž její lesbická orientace vystupuje tu zřetelněji, tu zas skrytě, a pak tvorbu autorů jako Truman Capote či Tennessee Williams. Je sice fakt, že v některých jejich kratších kouscích se v náznacích nebo i zcela otevřeně objevují alternativní koncepty domova, přesto by je však nikdo neoznačil za spisovatele primárně homosexuální literatury. Pátráme-li tedy po tom, kde se na současné literární mapě nachází Michael Cunningham, musíme se vrátit za Atlantik a do roku 1978, který se právem označuje za annus mirabilis homosexuálního písemnictví. Právě tehdy totiž vyšly klíčové knihy Andrewa Hollerana, Larryho Kramera, Edmunda Whitea a Jamese Purdyho, čtyř homosexuálních autorů, kteří zde prostřednictvím fikce naznačili různé životní cesty, které se homosexuálům skýtají a jež jsou relevantní i dnes. Jejich koncept homosexuální literatury se ovšem záhy některým mladším spisovatelům jevil jako příliš svazující, neboť předem stavěl homosexuálního muže do pozice oběti a podtrhoval tragické aspekty jeho údělu. V průběhu 80. let se tak zejména pod vlivem AIDS a konzervativní politiky postupně vyvinula další vlna, které své hrdiny již nezobrazuje coby zoufalé a izolované jedince, ale v rámci rodiny, ať už biologické či alternativní. Logicky se proto rozšiřuje nejen druh příběhů, v nichž začínají vystupovat rovněž postavy heterosexuální, ale též okruh čtenářů, neboť nějakého homosexuála zná a chce i prostřednictvím beletrie lépe poznat snad každý moderní člověk. A co je snad nejdůležitější, rapidně vzrostly požadavky nikoli na obsah, ale na estetická měřítka děl. Sem tedy patří Michael Cunningham, který však jako každý velký literární zjev posunul hranice žánru i jeho kvality ještě o pořádný kus dál.

Michael Cunningham se narodil roku 1952 v Cincinnati ve státě Ohio a též jeho rodina se těšila prosperitě 50. let – matka si mohla dovolit zůstat v domácnosti a kariéra otce pracujícího v reklamním průmyslu je zavedla i do Evropy. Když mu bylo deset let, přesídlili do Kalifornie, kde Michael se svou mladší sestrou jako ostatně celá tehdejší generace americké mládeže vyrostl na rebelii a rock´n´rollu. Na Stanford University vystudoval bakalářský stupeň oboru anglická literatura a chvíli si pohrával s myšlenkou, že se stane malířem, doslechl se ale o prestižních kurzech tvůrčího psaní na University of Iowa a zaslal tam několik povídek, což mu patrně navždy změnilo život. Jak sám totiž později prohlásil, ocitl se mezi zhruba šedesáti jedinci, z nichž někteří byli výjimečně talentovaní a všichni byli ochotni vraždit kvůli pouhému odstavci, on však onu nesmírně soutěživou atmosféru miloval. A ještě než zakončil studium titulem magistr krásných umění (M.F.A.), otiskli mu povídku v časopise Atlantic Monthly a záhy druhou v Paris Review, což ho vedlo k předpokladu, že ačkoli psaní není zrovna snadná záležitost, pro něho snadná bude. Netušil, jak se mýlil.

Roku 1984 Cunninghamovi sice vyšel román nazvaný Zlaté státy (Golden States), s vydáním však souhlasil jen proto, že mu táhlo na třicítku, dělal barmana a nehodlal za čas dopadnout jako padesátník, jemuž jednou uveřejnili povídku v časopise. A skutečně – prodalo se jen pár výtisků a kritické ohlasy byly natolik vlažné, že se autor posléze rozhodl o své prvotině na záložce tak slavných Hodin neutrousit ani zmínku. Poté neúspěšný spisovatel několik let hodně cestoval – povětšinou pracoval jako číšník, často se zamilovával a vyrážel prostě tam, kam ho srdce táhlo: do Nebrasky s jistou ženou, do Řecka s jistým mužem…. Po celou tu dobu však psal své průlomové dílo, román Domov na konci světa (A Home at the End of the World), přičemž ho neustále prostřednictvím telefonů či dopisů povzbuzovala literární agentka Gail Hochmanová, s níž se seznámil ještě v Iowě a která už tehdy souhlasila, že ho bude zastupovat. Roku 1988 se pak rozhodl ukázat svému partnerovi, psychoterapeutovi Kenu Corbettovi, s nímž mimochodem žije dodnes, jak těžký je úděl spisovatele, a jednu klíčovou kapitolu z nedokončeného rukopisu poslal do magazínu The New Yorker s tím, že mu ji stejně obratem vrátí. Povídku pojmenovanou Bílý anděl (White Angel) ovšem redakce po několika úpravách nadšeně přijala a jakmile spatřila světlo světa, způsobila senzaci – Gail Hochmanové začala volat všechna velká nakladatelství a chtěla vidět celou prózu, kterou však Cunningham dokončil až za další dva roky. Bílý anděl se roku 1989 probojoval do slovutné Antologie nejlepších amerických povídek a Domovu na konci světa se roku 1990 dostalo nadšených recenzí, my však nyní pokračujme ve stručném přehledu.

Roku 1995 vydal Michael Cunningham svůj již třetí román Maso a krev (Flesh and Blood), téměř pětisetstránkovou rodinnou ságu, kterou kmenová recenzentka nejčtenějšího amerického listu The New York Times Michiko Kakutani doslova zabila odsouzením, že autor snad ani neumí psát. A třebaže s ní nechceme polemizovat, pro nás je tento dvougenerační imigrantský příběh velice důležitý, neboť tu Cunningham opět vzdává čest novému druhu rodiny, o čemž se ostatně sám vyjádřil následovně: „Myslím, že o postnukleární rodinu…se zajímám proto, že jsem homosexuál, který zažil epidemii AIDS, a každý samozřejmě píše o tom, co zná…. Viděl jsem spoustu věcí, z nichž nejpodstatnější je patrně fakt, že se mnohé nebiologické rodiny semkly tak, jak by to rodiny biologické ani nedokázaly.“ Ani jedno ze tří dětí patriarchy Konstantina Stassose, jenž se narodil v Řecku a posléze v Newarku oženil s italskou imigrantkou Marií, totiž nezapadá do konvenčních rodinných vzorců: jedna dcera, svobodná matka, zemře na AIDS, syn se prohlásí za homosexuála a do vdávání se nežene ani druhá dcera vypadající jako panenka Barbie, přičemž svou manželku nakonec kvůli mladší ženě opustí i obchodně úspěšný otec rodu. A ač by některé věty byly až příliš krásné v tom smyslu, že občas bylo záhodno vzít červenou tužku a (jak kdysi památně poznamenal William Faulkner) „vraždit své miláčky“, netřeba patrně zdůrazňovat, že je to kniha plná lásky, naděje a zoufalství.

Totéž a mnohem víc lze pak říci i o tři léta později o elegantně vytříbených Hodinách (The Hours), poměrně útlém svazku, kterým Cunningham překonal veškerá očekávání včetně vlastních – v pochvalné recenze sice doufal, nicméně ani ve snu ho nenapadlo, že by se tak náročné dílko mohlo stát bestsellerem. Netušil, jak daleko jsou ochotni zajít jeho homosexuální čtenáři, nevěřil, že by variace na osudy a tvorbu Virginie Woolfové mohly oslovit širší kruhy, a už vůbec si nemyslel, že by kdy nějaký jeho text někdo zfilmoval. Vše se však stalo skutkem a autor, který prozatím vždy trpěl pocitem, že si ho nikdo necení a nikdo mu dost neplatí, se takřka přes noc přerodil v hvězdu, která najednou zjistila, že je přeceňována a přeplacena. Poté, co spisovatel roku 1999 získal Pulitzerovu cenu, uchýlil se do pronajatého domku v Provincetownu, kde bloumal po pláži a zíral na příslovečné bílé stránky, aniž by věděl, jak dál. Koupil si nevelký dvouposchoďový domek nedaleko od cihlové rezidence Normana Mailera, což byla dle jeho slov jediná větší materiální věc, po které dlouho toužil, a učinil ho svým domovem, zatímco malý byt v newyorské Greenwich Village přebudoval v ateliér. A konečně přišla nabídka – byl vyzván, aby právě na téma Provincetown přispěl do série literárních cestopisů. Výsledkem je svazek s titulem Konec země – procházka Provincetownem (Land´s End. A Walk in Provincetown) z roku 2002, směs historických faktů, popisů přírody a osobních reflexí, které se pokoušejí vystihnout atmosféru onoho útočiště či až jakési svatyně jak pro umělce a nekonformní jedince vůbec, tak pro pulzující homosexuální a lesbickou komunitu.

Závěrem našeho přehledu je však třeba upozornit, že Cunninghamovi příznivci se mohou těšit i na další beletristický kus, kterým chce autor udělat pro Walta Whitmana totéž, co vykonal pro Virginii Woolfovou. V červnu roku 2005 uvede na trh nakladatelství Farrar, Straus and Giroux netrpělivě očekávanou novinku opatřenou stejným názvem, jakým Whitman vybavil sbírku svých deníkových zápisků, tj. do češtiny jen těžko přeložitelným Specimen Days (Příkladné dny). Spisovatel sám už prozradil, že tento román se rovněž skládá ze tří částí, jejichž děje se odehrávají v různých historických dobách: za průmyslové revoluce, ve 20. letech 20. století a v daleké budoucnosti. Onomu členění pak odpovídají též tři zvolené žánry: duchařský příběh, detektivka typu mystery a sci-fi, kde se autor údajně musel krotit nejvíce – o homosexuální lásce totiž psal docela často, ale tady poprvé uchopuje lásku interplanetární, mezi různými živočišnými druhy…

Leč nepředbíhejme událostem a pokusme se českým čtenářům nastínit některé interpretační možnosti románu předkládaného, přičemž za odrazový můstek poslouží již výše zmíněné Hodiny, které spadají do oné tak vzácné kategorie knih brilantních a oblíbených zároveň. To první a nejvíce doslovné spojení je třeba hledat v Cunninghamově výroku, že Virginia Woolfová pro něj byla i „rockovou hvězdou“, protože když ji v patnácti letech četl poprvé, napadlo ho, že „s jazykem dělá téměř totéž co Jimi Hendrix s kytarou“ – není tedy náhoda, že zatímco Hodinami prolínaly motivy z Paní Dallowayové, hlavami hrdinů z Domova na konci světa neustále zní hudba. Druhým styčným bodem je nepochybně fakt, že oba romány se točí okolo témat izolace a nejistoty, což autor v rozhovorech opakovaně vysvětlil tím, že štěstí ho až tak moc nezajímá, neboť „barevné fotky si vystačí samy, zatímco naši pozornost si zasluhují chmurné chvíle“. Jako třetí moment lze uvést, že v daných prózách spisovatel využívá modernistické metody více hlasů (viz kupříkladu Faulknerův román Když jsem umírala) a zcela opouští mnohdy samoúčelné experimenty postmoderny (zastoupené jmény jako Thomas Pynchon, John Barth či Donald Barthelme). Vcítit se umí jak do myšlení rozdílných mužů, tak do myšlení rozdílných žen, což jeho blízký známý, redaktor The New York Times Magazine Adam Moss, odůvodnil následovně: „Má neobyčejnou schopnost empatie, bystré oko a dokáže vnímat, jak svět vidí jiní lidé“. A konečně v obou prózách se postavy bouří proti svazujícímu životu konvencí a nad vším se vznáší krutý přízrak smrti, resp. AIDS – avšak tady je nutné vzít v potaz i rozdíly.

Román Domov na konci světa začíná jako typický příběh dospívání, iniciace do světa zkušenosti či německým termínem Bildungsroman dvou naprosto rozdílných hochů, kteří jsou spojeni nejen poutem takřka bratrským, ale i milostným. Doslova si mění místa, když Jonathan odchází za vzděláním na Newyorskou univerzitu a Bobby se nastěhuje k jeho rodičům, ve chvíli jejich opětovného shledání po letech však dojde k radikálnímu zvratu. Chceme-li použít zjednodušující nálepky, k homosexuálnímu Jonathanovi a bisexuálnímu Bobbymu se přidává heterosexuální Clare a vzniká tak nevšední milostný trojúhelník, který ovšem nepřináší jako jeho klasická podoba utrpení, nýbrž vztah, v němž se všichni milují navzájem. Zanedlouho tedy zúčastněným osobám logicky přestane stačit hra na smyšlenou rodinu, v rámci níž si říkají Hendersonovi, a zatouží po rodině reálné – Clare je hodně přes třicet a slyší tikot biologických hodin, Jonathan chce navzdory své jinakosti potomka a Bobby potřebuje vyplnit ono emocionální prázdno, v důsledku něhož se po sérii úmrtí v rodině vyvíjel jen velmi pomalu a v jistém slova smyslu stále zůstal velkým dítětem. A náhle se Domov na konci světa mnohem jasněji jeví být pojednáním o nestálé lidské identitě (samozřejmě nejen sexuální), která je vždy trochu nejasná a zmatená. Ano, v prvé řadě se realizuje ve společenství, tj. v našem případě v onom alternativním uskupení, které je pro naše tři hrdiny zdrojem byť by prchavého pocitu štěstí, nelze ale opomenout ani druhou stránku mince, s níž jsme polemizovali úvodem. Kromě sdílení si totiž Cunninghamovi protagonisté musejí též uvědomit, kým jsou a proč jsou, čemuž se snad nejvíce přiblížil Jonathan v závěrečném momentu vyrovnaného sebepoznání.

V zásadě chronologicky vyprávěný příběh Bobbyho, Jonathana, Alice a Clare je ale také historií Ameriky 60., 70. a 80. let. Bobbyho poprvé potkáváme v Clevelandu na sklonku 60. let, kdy Spojeným státům vládne sex, drogy a rock´n´roll a jeho milovaný starší bratr Carlton si všeho užívá mírou vrchovatou. Pro Bobbyho tudíž představuje modlu rovnající se dětské představě o hippies, a o to bolestnější je jeho ztráta. Jonathan, kdysi zádumčivý a introspektivní samotář, vyjde se svou sexuální orientací ven až v 80. letech, kdy si po šňůře erotických dobrodružství na jednu noc v odlidštěném New Yorku začne uvědomovat potřebu hlubšího vztahu. Částečně ho nachází v soužití s Clare v pověstné manhattanské East Village, avšak AIDS si nemilosrdně vybírá svou daň, před níž ho neochrání ani stará farma na venkově symbolicky situovaná poblíž Woodstocku, kde si hodlá prostřednictvím své newageovské rodiny vychutnat postwoodstockovskou idylu domácího tepla, lásky, klidu a míru. Obě ženy pak zase ztělesňují rozpory mezi plnou emancipací a revoltou na jedné a touhou po zaběhaném pořádku na druhé straně. Zatímco Alice se z průměrné „středozápadní“ matky a hospodyňky, jejímž jediným vzrušením je možnost okusit s oběma mladíky extázi navozenou hudbou a halucinogeny, přerodí v Arizoně v energickou podnikatelku, dříve tak avantgardní Clare s narozením dítěte pocítí odpovědnost a v zájmu jeho alespoň relativně harmonické budoucnosti učiní to nejtěžší rozhodnutí ze všech: ono tolik nekonvenční uspořádání opouští, aniž by tušila, kam až svým autem dojede. Pokus našeho trojúhelníku o předefinování tradičního konceptu rodiny se tedy zdařil jen napůl, což ovšem samotný autor komentoval na obecné rovině: „…střetnou se s faktem, s jakým se potýkají i všechny biologické rodiny: každá rodina, každá stabilní jednotka je zdrojem bezpečí i zoufalství; je to něco, z čeho se radujete a odkud s křikem utíkáte.“

A na univerzální notu se hodí zakončit též naše malé zamyšlení. Je s podivem, jak úporně přetrvávají i v české společnosti stereotypy přejaté z televize 50. let (a pokud bychom chtěli jít ještě dále, pak z viktoriánské literatury) – vždyť podíváme-li se kolem sebe, stává se nikdy nerozvedený manželský pár vychovávající své v řádném termínu počaté děti téměř výjimkou. Jistě, hrdinové Domova na konci světa se dle slov Michaela Cunninghama „pokoušejí přetvořit něco, co se vyvíjelo přes 1000 let. Snaží se předefinovat pocit sounáležitosti… a v podstatě vybudovat novou rodinu, kam by se směstnali oni tři a dítě, které mají. Novou rodinu, jež jim bude připadat pevnější a skutečnější než jejich původní rodiny, neboť oni všichni pocházejí z rodin, které se různými způsoby roztříštily.“ Přesto však jejich osudy naznačují, že budou-li v USA legalizovány homosexuální sňatky, určitě nenastane, jak vyhrožují tamní konzervativci, konec světa. A ať už se filmová verze Domova na konci světa z roku 2004 (scénář Michael Cunningham, režie slavný divadelník Michael Meyer, v hlavních rolích mimo jiné Colin Farrell a Sissy Spaceková) stane ve střední Evropě obdobným hitem jako oscarové Hodiny či nikoli, jisté poselství by si měli odnést i místní křesťanští demokraté zuřivě brojící proti uzákonění registrovaného partnerství. Láska je něco, co jsme my sami nevytvořili, a proto můžeme jen doufat, že se o ní v průběhu našich životů dozvíme co nejvíce. A klíčem k nahlédnutí do lidských srdcí je, jak ve finále ukazují všichni tři Cunninghamovi protagonisté, pokora.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4200x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce