Proč tuhle knížku číst? Proč si Jerglovy povídky dávat do hlavy? Není přece každý život někdy obtíž a břímě?

Jerglovy kriplstory jsou o lidech, které nevypočitatelný osud semlel a ztrápil většinou už v dětství. Každý se narodil s nadějí na nádherné dny, ale někteří jakoby z mámy vypadli rovnou do pekla.

Jednomu osud nadělil procházku růžovým sadem, druhý žije ukován v nemoci. Většina Jerglových povídek je o pekle běžného života, když se životní funkce jaksi zvrtnou.

To je jedno jestli v případě beznohého Potničky výbuchem granátu, jak s šíleným humorem dodává autor, poctivého německého výrobku, anebo jestli to tancmajstrovi Frantovi „udělali neradi u porodu“.

Prózy jsou obydleny poraněnými, zmrzačenými, obolavělými. Rodiči, čekajícími na smrt svých monstrózních dětí a dětí trápících se v „domovech“ bez rodičů, vozíčkáři, osamělými nemocnými, mrzáky a kriply, kterým mnohdy nezbývá než ožírat se a užírat se.

Jergl nepátrá po příčinách, nepadá do mystiky, nehraje si na misionáře, je spisovatel a dostal dar tento svět popsat, někdy z pozice tvrdého, osudem řádně ztřískaného, ale nepřemoženého chlapíka, který se naučil bojovat a teď to učí ty slabší.

Veškerou hrůzu témat vylehčuje autor, mimo jiné zkušený překladatel a mistr časopisecké zkratky, čtenářsky vděčnými žertíky a la Modré zábradlí. Až se mi zdá, že chce své čtenáře šetřit!

Těžiště jeho prožitku vtěleného do prózy je v dokonalé miniatuře Černý tulipán. Silný je tam, kde hrůzu bezmoci umocňuje humorem, jakkoli řeřavým. Takovým nahlédnutím do absolutně hořké a temné studny je popis jediného rána kluka Čouda, který trpí svalovou atrofií. Snad můžu prozradit, že Čoudův ranní pekelec končí přece jen nádherným dnem, protože v tomhle je Jergl opravdu důsledný. Podává čtenářům literaturu jako antidepresivum.

Mnozí z čtenářů zde budou jakýmisi voyeury, nahlížejícími za Jerglovými zády do světa nemocných. Myslím, že budou číst povídku za povídkou a budou mít pocit, že jsou v tomhle mnohdy tajemném a příšerném světě jako doma. Tohle dělá dobrá literatura.