Jergl, Ivan: Naděje chodí po špičkách

Jergl, Ivan
Naděje chodí po špičkách

recenze beletrie česká

Nakladatelství Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých vydalo knihu Ivana Jergla Naděje chodí po špičkách. Nabízí se charakterizovat Jerglovy povídky výmluvným označením „příběhy ze světa postižených“. Jenomže je to zařazení povrchní a zavádějící.

Bude to krásný, vysoký a zelený strom…
Ivan Jergl: Naděje chodí po špičkách, předmluva Jáchym Topol, ilustrace Filip Facincani, Okamžik, 2004, 141 stran

Nakladatelství Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých vydalo knihu Ivana Jergla Naděje chodí po špičkách. Nabízí se charakterizovat Jerglovy povídky výmluvným označením „příběhy ze světa postižených“. Jenomže je to zařazení povrchní a zavádějící.

Někdo píše o mladých, někdo o starých, jiný o ženských, o homosexuálech anebo třeba o vrazích, další o duševně chorých, o stižených deziluzí z dnešního světa, o všelijak „ujetých“. A Ivan Jergl si vybírá nejčastěji osudy různě tělesně postižených.

Ať dostane literatura rámec jakýkoli, má-li tu zvláštní schopnost něco nám ještě sdělit a dát, pak zejména tehdy, když z ní cosi čiší. Na formě nezáleží: to „cosi“ může vyzařovat jak literatura postavená na silném příběhu tak i taková, kde jako by o nic nešlo – a přece se danou knihou budete chtě nechtě a více či méně vědomě zaobírat. A tahle jiskra, náboj, ta „síla“ u Jergla zdaleka neprýští z pouhého popisu nemocí a tělesných vad, jež jeho postavy odsunuly kamsi za rámec běžných problémů oněch „normálních“ a „zdravých“.

Ivan Jergl má schopnost empatie, k ní ovládá umění zkratky a také smutně veselého nadhledu. Nenimrá se v příčinách, vysvětluje jen nejnutnější, nemusí vždy doříct, umí zřejmě škrtat. Je znát, že prózy jsou propracované, mockrát procezené sítem, jež nepustí prázdné tlachání, bolestínské stěžování nebo únavné vysvětlování. Autor umí tít do živého, zasadit úder bez milosti – vždyť s jeho hrdiny se obyčejně nikdo nemazlí. Na druhé straně ale spisovatel své moci nezneužívá, slovem vládne odměřeně – a ví proč a jak.

Jerglova literatura je silná, je zní cítit, že není samoúčelná. Možná má osvobozující či léčivý účinek pro samotného autora, rozhodně ale působí i ven. Ty příběhy plynou, protože musí. Jergl nepotřebuje být za každou cenu spisovatelem. Mnoho prožil, mnoho viděl a o všem se jistě napřemýšlel. A to z něho dělá dobrého autora – na rozdíl od mnohé rychlokvašky z kursu tvůrčího psaní, jež lehce formuluje, ale netuší, co sdělovat.

Ivan Jergl ve sbírce ostatně dokazuje, že umí psát i o světě jiném než jen lidí s handicapem tělesným – různých bolestí si totiž nosíme mnoho. Může to být vztah k prarodičům, k vlastní manželce, k šéfovi anebo třeba ke psu (či také vztah psa k pánovi…). Někdy autor zpracovává možná vlastní příběh (Z deníku chovance Libora, Dotek světa), někdy zážitek cizí (Smrt generála Potničky), jindy jde o historku, která se traduje (Stařec a zběh). Dokáže se dívat různýma očima (Případ nepotřebného pána, Pořád jsme čtyři, Nesmrtelný ořešák) – ale pořád jde o pohled nesmírně vnímavý, sociálně citlivý, jež nehodlá ubližovat a chtěl by pomoci. Když už ne doopravdy, pak aspoň tím, že rány, bolesti a smutky vypoví. Zlehčí je, ale vypoví do světa. Pomoci či ublížit může kamarád (Dnes bude pěkný den), policajt (Nezbytně nutné nedorozumění), krásná slečna (Černý tulipán), on či ona (Zlom) – stačí přece tak málo…

Nikoli nepodstatný doprovod knize tvoří ilustrace Filipa Facincaniho (narozen 1996 v Praze, mozková disfunkce), jehož kresby byly v roce 2004 oceněny ve výtvarné soutěži Navzájem, určené pro lidi se zdravotním postižením bez rozdílu věku, kteří se vážně věnují výtvarné tvorbě.

Motto knihy zní: „Příteli, ptáš se jak žít? To nevím. Vím však, / že je třeba jít. A by jsi cíle nedošel, tys šel.“ (Zpěvy staré Číny; anonym).
Každý může zasadit namísto ztraceného nový ořešák, každý může snít o tom, v jak krásný, vysoký, zelený strom vyroste. Někdy se to nepovede... Ivan Jergl nejenže i křivý a seschlý strom nahlédne, zaměří ho i z milého úhlu a navíc ukáže, že také jeho růst může být zajímavé sledovat. Třebaže krásný, vysoký, zelený možná není a bohužel nebude.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 143 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 3360x

katalogy

Inzerce