Faulkner, William: Prapory v prachu

Faulkner, William
Prapory v prachu

recenze beletrie zahraniční

Prapory v prachu, které se v USA nejprve objevily roku 1929 ve zkrácené verzi s názvem Sartoris, vznikly poté, co se Faulkner rozhodl řídit radou...

 

Praporce v západu slunce
William Faulkner: Prapory v prachu. Přeložil Miroslav Košťál. Mladá fronta, Praha 2004 (ve skutečnosti 2005), 384 stran, 269 Kč

Kdo u nás dosud četl prózy Williama Faulknera, často se cítil zmaten hned z několika důvodů. Některé postavy jako by přicházely odnikud, bez hlubšího pozadí a charakteristiky, a představeny navíc byly jen z několika vysoce subjektivních, fragmentárních úhlů pohledu. Prapory v prachu výrazně pomohou v obou směrech – po stránce formální autor s experimenty teprve začíná, a právě tady položil základní kámen své rozsáhlé jižanské ságy.

Legendy a mýty
Prapory v prachu, které se v USA nejprve objevily roku 1929 ve zkrácené verzi s názvem Sartoris, vznikly poté, co se Faulkner rozhodl řídit radou zkušenějšího spisovatele Sherwooda Andersona, s nímž se roku 1925 spřátelil v New Orleansu: oproti dřívějším nepříliš zdařilým básnickým pokusům se soustředil na prózu, vyvíjel vlastní vypravěčský styl a jako materiál použil svůj region. Napsal tak první z patnácti románů a několika desítek povídek, které umístil do yoknapatawphského kraje a města Jefferson (jako reálný základ mu tu posloužil mississipský okres Lafayette a tamní Oxford, v němž strávil převážnou většinu svého života) a v nichž se zabýval osudy postav, které mezi jednotlivými svazky volně přecházejí. A právě v Praporech v prachu se tedy seznamujeme s rodinnými klany Sartorisů a Snopesů, tj. vymírajících aristokratů a dravých materialistů, s nimiž se v různých obměnách a s různými jmény budeme setkávat i nadále. Abychom však správně porozuměli jejich rolím, musíme se napřed poohlédnout za předky a kariérou samotného autora.

William Faulkner se narodil roku 1897 v rodině, jejíž věhlas už výrazně ustupoval. Zatímco jeho pradědeček byl lokální legendou (jako plukovník bojoval v Občanské válce a i po drtivé porážce Jihu se dokázal stát nejen právníkem a finančníkem, ale také stavitelem železnice, spisovatelem a politikem, kterého navíc roku 1889 zastřelil obchodní rival), dědeček převzal pouze část rodinného podniku a otec si vydělával jako manažer Mississipské univerzity. Z mýtu jižanského gentlemana si tudíž uchoval výhradně vášeň k lovu, pití a vyprávění příběhů, a jeho syn William byl dlouho považován za černou ovci rodiny, která nedostudovala a není schopna udržet si žádnou pořádnou práci. A dostát očekáváním vskutku nebylo pro mladého Faulknera snadné – asi i proto se roku 1919 vrací z Kanady do Oxfordu a předstírá kulhání, což úspěšně vydává za zranění z 1. světové války, třebaže evropský konflikt skončil dřív, než do něj stačil jako letec aktivně zasáhnout. I z onoho stručného výčtu jasně vyplývá, že Sartorisové jsou do značné míry vymodelováni podle Faulknerů, tím ovšem fascinace hrdinskou minulostí pro Faulknera nekončí: roku 1929 se ožení se svou bývalou lásku Estelle Oldhamovou, nyní rozvedenou a se dvěma dětmi, a o rok později začíná s rekonstrukcí polorozpadlého jižanského sídla Rowan Oak, které si vyvolil za svůj domov.

V té době již William Faulkner věděl jak o experimentální próze Jamese Joyce a technice proudu vědomí, tak o teoriích Sigmunda Freuda pojednávajících o skrytých motivech lidského jednání, a cestoval pouze z nutnosti – do New Yorku za literárními agenty a redaktory a do Hollywoodu, kde se živil psaním scénářů. V relativní izolaci vytvořil ve 30. a 40. letech mistrovská díla a ze samoty na veřejnost se odhodlal až ke konci života, kdy často a rád diskutoval hlavně s americkými studenty, ale také se svými čtenáři v zahraničí (zemřel ve věku 65 let na srdeční záchvat, částečně způsobený přemírou alkoholu). Téměř všichni jeho hrdinové jsou proto realistické a uvěřitelné postavy historie a přítomnosti amerického Jihu tak, jak je sám poznal, nicméně zároveň v sobě obsahují dimenzi mytologickou – zatímco Sartorisové jednají tradičně, vyznávají etiku s odpovědností a představují tedy humanismus, z jejich (a také Faulknerova) úhlu pohledu jsou Snopesové amorální, neboť jednají výlučně ve vlastním zájmu, a zosobňují tudíž materialismus.

V benzínových mašinách
Pokoušet se sumarizovat děj Praporů v prachu by nedávalo valného smyslu už proto, že akce jako taková není u Faulknera nikdy důležitá – pozornost si zaslouží spíše filozofické koncepty, rozkrytí často ne zrovna průhledných motivů chování jednotlivých protagonistů a v neposlední řadě též jazyk (sahající od silného dialektu až po básnické metafory). Jak již bylo naznačeno, hlavním Faulknerovým tématem je dezintegrace a rozpad tradičního jižanského života, armáda Severu ovšem zároveň předznamenává nástup tzv. moderního života s nedostatkem hodnot, světa, který je založen na úspěchu, individualismu a moci. Řečeno slovy Roberta Penna Warrena, dalšího významného jižanského spisovatele a kritika, lidé žijící v jižanské komunitě se definovali jistými ideály, třebaže zmatenými, pomýlenými a svou podstatou od základů nespravedlivými; ve světě vyznávajícím peníze a dravost však již ani samotný pojem čest nemá smysl. Člověk se postupně stává obětí mechanizované společnosti, což si po svém návratu z 1. světové války charakterizované ničením v míře tehdy nevídané stále více a více uvědomuje i mladý Bayard Sartoris, jenž v podvědomé touze po sebedestrukci jezdí pořád rychleji a zběsileji v novém automobilu, ne nepodobný těm, které starý Bayard nazývá nuzáky „v benzínových mašinách“. Ten naopak „jako výraz svého podráždění průmyslovým pokrokem“ ponechal na budově banky „sloup k uvazování koní“, překotný vývoj nicméně zastavit nemůže – jeden behzohledný Snopes již v jeho peněžním ústavu pracuje, zatímco v noci ze střechy garáže „šmíruje“ krásnou Narcissu, a dalších se do města tlačí hned celá řada. To vše pak komentuje „tichým hlasem, hrdým a nehybným jako prapory v prachu“ pravá jižanská dáma teta Jenny, která je schopna se vypořádat i se jménem Sartoris, jež zní jako „stříbrné praporce třepetající se v západu slunce“. Jedním dechem však nutno dodat, že Faulkner si tzv. starý pořádek rozhodně neidealizuje – jelikož nebyl vybudován na spravedlnosti, byl od počátku prokletý. A třebaže se v Praporech v prachu nesetkáváme s hrdiny velikosti moudré a obětavé černošské služky Dilsey z Hluku a vřavy či tragického Joea ze Světla v srpnu, jehož v důsledku nejasného původu nepřijímá ani bílý, ale ani černý svět, Faulknerovy výrazně protirasistické postoje tu v mnohém předjímá vánoční scéna v černošské chatrči, kdy „lidstvo na jediný den zapomnělo na chtíč, zbabělost a lakotu“ a alespoň v onom skrovném příbytku též na rozdílnou barvu lůže přítomných.

Jako první pochopila velikost Williama Faulknera Francie, mimo jiné též zásluhou Jeana-Paula Sartra a jeho esejů o čase, a zřetelný faulknerovský vliv na autory tzv. nového románu (jako Alain Robbe-Grillet) je tam viditelný dodnes. Ve Spojených státech uvedla Faulknera do širšího povědomí antologie jeho děl s předmluvou brilantního literárního kritika Malcolma Cowleyho roku 1946, slávu mu ovšem přineslo až udělení Nobelovy ceny o tři roky později, načež dvakrát (v letech 1955 a 1963) opožděně následovalo i nejvyšší uznání americké, Pulitzerova cena. V českém kulturním kontextu pak průkopnickou práci v daném směru odvedl časopis Světová literatura a zejména Josef Škvorecký, který roku 1967 přeložil a obsáhlým doslovem opatřil v mnoha směrech klíčový titul Když jsem umírala. Významné nakladatelské počiny přinesla i doba polistopadová (roku 1996 u nás vyšla Svatyně, o rok později Hluk a vřava), a Prapory v prachu jsou s několika výhradami jejich důstojným pokračováním. Mimořádně zdařilá je obálka s použitím dobové fotografie a motivu Konfederační vlajky, zarážející ale fakt, že tiráž neobsahuje údaje o autorovi, resp. zdroji. Zřejmý navíc není ani autor čtyřstránkového úvodu, byť se na něj odkazuje jako na nížepodepsaného – jelikož podpis chybí, lze se jen domnívat, že jím je Faulknerův americký redaktor nebo snad nakladatel. Samotnému překladu a textům na záložkách pak nelze po stránce řemeslné nic vytknout, kongenialitě Skoumalova Odyssea či vzorné péči za zlatých časů Odeonu se však pouze blíží.

 

 

© Hana Ulmanová
článek vyšel v časopisu Respekt 18/2005
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 202 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.