Bernhard, Thomas: Rozrušení

Bernhard, Thomas
Rozrušení

recenze beletrie zahraniční

Rozrušení (Verstörung) vyšlo poprvé roku 1967 jako druhý román Thomase Bernharda. Stojí na počátku Bernhardova výsadního postavení v německy psané literatuře.

 

Rozrušený svět před katastrofou
Thomas Bernhard: Rozrušení, přeložil Radovan Charvát, Prostor, Praha 2004

Rozrušení (Verstörung) vyšlo poprvé roku 1967 jako druhý román Thomase Bernharda (1931-1989). Stojí na počátku Bernhardova výsadního postavení v německy psané literatuře (v roce 1970 mu byla udělena Cena Georga Büchnera). Řada významných autorů jako např. Peter Handke či Ingeborg Bachmannová neskrývala nadšení právě z tohoto románu, který byl čímsi novým v tehdejší tvorbě a dodnes tak působí, i když známe pozdější nejzávažnější Bernhardova díla.

Celému románu vládne naprosto pochmurná atmosféra. Už prostředí, v němž se odehrává, je nevlídné: údolní vesničky Štýrska, většinou ukryté v hlubokých lesích, kam skoro nepronikne slunce. Zde vypravěč, jednadvacetiletý student, podnikne cestu se svým otcem lékařem za několika pacienty. O vypravěči se dozvíme jen kusé a ne právě povzbudivé informace: matka již zemřela, mladší sestra je po několika sebevražedných pokusech naprosto uzavřená, syn těžko hledá cestu k otci i k sestře, otec je samotář („Ve skutečnosti čím víc se otec stýká s lidmi, tím víc je sám.“ s. 36).

První část textu, zabírající jen o něco víc než třetinu z celkového rozsahu, není ještě typicky bernhardovská: text je dělen na odstavce s řadou přímých řečí a působí poměrně konvenčně. Při zpětném pohledu jde však jen o jakousi temnou expozici k ještě temnějšímu zbytku románu. Jak den postupuje od rána až k večeru a noci, a tedy ke tmě, je i román čím dál méně průzračný, čím dál víc temnější. Pacienti, které dvojice otec – syn navštěvuje během brzkého rána a dopoledne, jsou smrtelně nemocní nebo právě zemřeli, mají složité rodinné zázemí, tragickou (i zločinnou) minulost apod., jsou tělesně postižení či šílení, jedna z postav je dokonce zabita. Pro mladého vypravěče je cesta s otcem branou do života, který Bernhard vidí jako nevyléčitelnou nemoc, jako cestu k smrti, jako osamění. Nacházíme se vždy ve stavu rozrušení těsně před katastrofou. Dílo působí jako svérázný bildungsromán, tak tradiční právě v německé literatuře. Bernhard však tuto „výchovu“ nebo „zasvěcení“ nevidí vůbec idylicky ani nadějně: světlo zde nemá místo ani na konci tunelu.

Téměř dvě třetiny textu pak zabírá druhý oddíl nadepsaný Kníže. Cesta lékaře a jeho syna totiž směřovala především na hrad Hochgobernitz ke knížeti Saurauovi. I když se může zdát, že cesta z rokle na hrad bude přece jen cestou ke světlu, opak je pravdou: výšiny hradu jako by byly naopak sestupem ještě níž, do samého pekla lidské existence. Tady už najdeme Bernharda, jak ho známe. Rozsáhlý text je záznamem monologu knížete, který je bezesporu šílený a snad právě proto tak fascinující. Monolog, valící se proudem na oba posluchače, je přerušován pouze graficky uvozovkami a slovy „řekl kníže“ či jen „řekl“ a občasnými vsuvkami o procházení se po hradbách apod. Dělení na odstavce tu skoro nenajdeme. Teprve na konci vypravěč leží ve svém pokoji a ještě si zapisuje několik dalších vět knížete, na něž si vzpomněl. V monologu je opět vývoj: jestliže zpočátku (odpoledne) mluví kníže poměrně jasně např. o tom, jak na inzerát vybíral nového lesního správce, na konci (pozdě večer, za tmy) už je jeho řeč čím dál méně souvislá a pochopitelná, spějící k samé katastrofě, k šílenství, jež hrozí naplno propuknout. Sám kníže využívá lékaře nikoli jako lékaře, ale jako pravidelného posluchače; kníže lékařům stejně nevěří. Na jednom místě říká: „Mé utrpení je vám však nepřístupné.“ (s. 157) Uvědomuje si tedy, v jakém stavu je a že jej nelze změnit? Anebo že by jistá naděje přece jen mohla spočívat v posledních slovech knížete: „Všechno je mystifikace“ (s. 269)? Saurau je také typický bernhardovský chorobný samotář, ale i tyran: na hradě žijí dvě jeho sestry a dvě dcery; manželka zemřela, syn studuje v Londýně a kníže ví, že po jeho smrti syn rodinné panství rozprodá a tím zničí. Kníže tyranizuje ženy na hradě a dělá jim naschvály; dobře ví, že ho mají za šíleného. Tato témata předznamenávají Bernhardův vrcholný text Vyhlazení, vydaný o necelých dvacet let později (1986, dokončený však již 1982).

V Saurauově až děsivém monologu je ukryto tolik myšlenek, tolik filosofických problémů, tolik odstínů, tónů a vrstev, že po prvním přečtení můžeme jen užasle vydechnout, ale současně si přiznat, že netušíme, zdali jsme přečetli opravdu všechno. Velmi zajímavé je např. rozvinutí myšlenky světa jako jeviště, na němž všichni hrajeme role; autor myšlenku posunuje: „Svět, jak už bylo často řečeno, je skutečně jen veliké jeviště, na němž se nepřetržitě zkouší.“ (s. 193) Kde se v jednom člověku (v knížeti, v Bernhardovi) může vzít tolik úzkostí, obav, nejasností, otázek, posedlostí, spekulací, drásavých myšlenek? A přitom text působí jednolitě, téměř jako báseň v próze, rytmizovaná přerušeními i tématy i postupným přechodem od relativní jasnosti až k chaosu. Konec přímo vybízí k tomu, abychom se začetli znovu a znovu si tak tu přitažlivou drásavost vychutnali a pokusili se do ní proniknout. Text je bezesporu nejtemnějším Bernhardovým dílem, ale zároveň jedním z nejhlubších a nejkrásnějších.

 

 

© Milan Valden
článek vyšel v časopisu Host č. 1/2005
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Hostu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 155 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 4610x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce