Jméno současného chorvatského spisovatele Zorana Feriće nepatří v českém prostředí mezi známé. A přitom je dílo tohoto autora v jeho vlasti úspěšné natolik, že ne neprávem můžeme Ferićův literární zjev v prostředí chorvatském přirovnat k „fenoménu“ Michala Viewegha v kultuře české. Stejně jako Viewegh se i Ferić stal ve své zemi vzorem „úspěšného žijícího spisovatele“ a zároveň součástí literární estrády.

Úvodní věta nebyla míněna jako postesk­nutí, vždyť Ferićovu povídku Tužná bajka o Clari Schumann i braći Grimm (Smutná pohádka o Claře Schumannové a bratrech Grimmových) nalezneme ve sborníku sou­časné chorvatské povídky, jenž sestavil brněnský profesor Ivan Dorovský. Tento překlad je sice přínosem, rozhodně však nemůže sloužit k vytvoření byť jen rám­cové představy o Ferićovi a jeho díle.

Zoran Ferić se narodil roku 1961 v Záh­řebu. Vystudoval kroatistiku na tamní Fi­lozofické fakultě a dodnes pracuje jako středoškolský profesor chorvatského ja­zyka a literatury. Své eseje a prózu uve­řejňuje od roku 1987 v nejrůznějších li­terárních a společenských časopisech (Quorum, Godine nove, Nacional aj.) i na třetím programu chorvatského státního rozhlasu.

Roku 1996 vydal sbírku povídek Mišolovka Walta Disneya (Pastička Walta Disneyho), která byla přeložena i do němčiny a vy­dána v Rakousku. Roku 1997 obdržel cenu A. G. Matoše za povídku Anđeo u ofsajdu (Anděl v ofsajdu) uveřejněnou v časopise Plima. Roku 1998 vydal společně se spi­sovateli Miroslavem Kišem, Robertem Mlinarcem a Borisem Perićem výbor povídek Quattro stagioni. V roce 2000 vyšla po­vídková sbírka Andjeo u ofsajdu a jednalo se o nejočekávanější chorvatskou knihu toho roku. O dva roky později následoval „nejtemnější román chorvatské literatury" Smrt djevojčice sa žigicama (Smrt děv­čátka se sirkami) a zatím posledním Ferićovým počinem je sbírka časopiseckých komentářů a sloupků Otpusno pismo (Propouštěcí dopis, 2003).

Vyhraněný styl
Jestliže byla Ferićova prvotina Pastička Walta Disneyho přivítána chorvatskými kritiky i laickou veřejností s velkým záj­mem, kniha Anđeo u ofsajdu byla paso­vána na chorvatskou knihu roku již dávno před svým vydáním. V kontextu moderní chorvatské prózy, která se od začátku 90. let zcela v intencích kulturní politiky tuđmanovského režimu utápěla ve vlas­tenecké, rurální, patriarchální, případně válečné tématice, se totiž skutečně jed­nalo o cosi nového. Podle názoru básníka, kritika a záhřebského univerzitního peda­goga Krešimira Bagiće „Ferićovy povídky potvrzují, že jsou výsledkem umně pro­myšleného a relativně autochtonního pro­zaického konceptu". To lze snadno ověřit hlubší analýzou Ferićova díla. Svět jeho povídek je zpodobněním světa, v němž žijeme, avšak zrcadlo, které nám svými absurdními konstrukcemi nastavuje, je notně pokřivené. Některé příběhy jsou ne­obyčejně groteskní a bizarní, jiné zas ba­nální svou podstatou, zatímco poselství značné existenciální váhy probíhá kdesi v pozadí. Všechny jsou však kořeněny tu silnější, tu slabší příměsí morbidity a ob­skurních motivů, jež ve čtenáři vyvolá­vají veskrze negativní pocity a obranné reakce. Jenže právě konfrontace humoru a tragična, banalit a „vážných témat", dochucená opakujícími se motivy smrti, ne­vyléčitelných chorob, sebevražd, ampu­tací končetin či sexuálních perverzí vy­tváří společně s předem jasně stanovenou a vytříbenou technikou tento „relativně autochtonní koncept" Ferićovy prózy.

Klíčové slovo: morbidita
Klíčovou roli v celé ferićovské prozaické koncepci hraje morbidní tématika. Ne­jedná se však o tajemnou a „nadpozem­skou" hru se smrtí a její symbolikou, jak ji známe například z díla Ladislava Fuchse. Ve Ferićových povídkách se setkáváme se smrtí krutě pozemskou, nikoliv však fádní - její škála je pestrá a bohatá. Feri­ćovy příběhy jsou také plné pohřbů, mrt­vol, rakví, hrobařů... Hned v první povídce první sbírky Pastička Walta Disneyho jmé­nem Potrči doktora (Rozběhej doktora) i prostředí záhřebského hřbitova a krema­toria se setkáváme s největší koncentrací uvedených motivů - celý příběh pak gra­duje absolutní kumulací zmíněné symbo­liky při pohřbu hrobaře. Ferić tak uvádí čtenáře do svého světa tím nejrychlejším možným způsobem - kdo nevydrží, knihu odkládá, ostatní čtou dál...

Je evidentní, že ve Ferićově případě se jedná o promyšlenou a odvážnou provo­kaci, která se mnohým může zdát zachá­zející za hranici vkusu, ovšem jen do té chvíle, než si uvědomí, že většina povídek pouze zobrazuje realitu, svět takový, jaký je, avšak se záměrným důrazem na vě­cech, které se ze své autopsie snažíme vytěsnit. Akcentace „esteticky negativ­ních" prvků tak nejen vytváří celkovou atmosféru díla, ale mnohdy zatlačuje do pozadí fabuli samotnou. Je jen otázkou, zda se tak neděje úmyslně... Jako příklad morbidního prvku nám po­slouží motiv leukémie, o kterém lze říct, že se vyskytuje v takřka každé Ferićově po­vídce. Ba co víc, na leukémii tu umírají nejčastěji děti, zejména dívky. Například v již zmíněné povídce Rozběhej doktora z první sbírky nalezneme zmínku: „místo sedmileté dívky, která zemřela na leuké­mii, byl pohřben osmdesátiletý stařec". Hned v následující povídce Žena u ogledalu (Žena v zrcadle) hrdina Oleg vzpo­míná na sestru, která zemřela na toto ná­dorové onemocnění krevních buněk ve čtrnácti letech.

Povídka Anděl v ofsajdu se zase celá odehrává na pohřbu šesti­leté dívky Mirny (příčinu smrti snad již ne­třeba zmiňovat) a nejbizarnější užití mo­tivu této choroby nalezneme v povídce Blues za gospođu sa crvenim mrljama (Blues pro paní s červenými skvrnami), která jinak operuje s motivem viru HIV - mladík Šturlić si vymyslí, že trpí leukémií, aby získal srdce (a tělo) milované dívky. Seznam nemocí, na které umírají a jimiž trpí Ferićovi hrdinové, případně jejich pří­buzní, je ale mnohem rozsáhlejší, přes cukrovku až po rakovinu dělohy... Sám autor pak v rozhovorech pro média přiz­nává, že je hypochondrem. Se sarkasmem sobě vlastním tvrdí, že „hypochondrie je jako literatura, jistý typ fikce, a ta se bo­hužel nedá léčit, pouze psát nebo žít. (...) Zcela zjednodušeně řečeno: jak hypochondrie, tak literatura jsou strachem ze smrti a potřebou zanechat stopu. Za spi­sovatelem (...) i za hypochondrem zůstává psané slovo - v případě spisovatele jsou to knihy, v případě hypochondra lékařské recepty. Často neméně zajímavé..."

Tělo jako metafora společnosti
Neméně důležitým prvkem jeho prózy je také lidské tělo a věci s ním související. Tělo ve Ferićových povídkách je nejen sídlem již zmíněných nemocí (nevyléči­telných - jinak pro Feriće nemají smysl), ale pohlavního pudu či úchylek. Například povídka Pastička Walta Disneyho popi­suje příběh chlapce, který se seznámí se svým strýcem, jenž se vrátil z Ameriky a stává se chlapci vzorem. Strýc však záhy zmizí a je zjištěno, že znásilnil dva­náctiletou dívku.

Těžko stravitelným kou­skem je povídka Simetrije čuda (Symet­rie zázraků), pojednávající o "erotickém" životě paralyzované dívenky, jež si přes inzerát přivydělává prodejem svého po­užitého spodního prádla. Ferić však pregnantně formuluje happyend: „Sama sku­tečnost, že ochrnutá dívka tímto způsobem vítězila nad svým handicapem, se rovnala zázraku". Bizarním prvkem týkajícím se těla je také motiv druhotného kanibalismu ve válečné povídce Otok na Kupi (Ostrov na Kupě), v níž chorvatští vojáci uloví sumce (vy­skytují se zde narážky na Hemingwayovo dílo Stařec a moře) na návnadu z lidského masa pocházejícího z těl zabitých srbs­kých vojáků a o úlovek se pak v noci podělí s nepřítelem z druhé strany řeky.

Tragickým podobenstvím společnosti je tělo v povídce Povijest gospođe za prije (Příběh paní „před"), která vypráví o obézní ženě, vydělávající si focením reklam na nejrůznější odtučňovací kúry (ve kterých je uvedena jako paní „před" dietou, zatímco na fotografii „potom" vy­stupuje jiná, štíhlá, jí v obličeji podobná žena).

Tajemství první a poslední věty
Sám autor tvrdí, že „začátek a konec jsou nejdůležitější části povídky". Své tvrzení dál rozvíjí a líčí, že první věta je pro spiso­vatele nesmírně důležitá, protože „něco v ní udává směr dalšího psaní. Z ní často vychází příběh, postavy, čas, prostor a vše ostatní." První věta je důležitá i pro čte­náře, a proto musí být atraktivní a dos­tatečně zajímavá, aby ho donutila číst. „Musí obsahovat jistou návnadu, na niž se čtenář chytí a která ho nepustí až do konce povídky." A skutečně - Zoran Ferić důsledně tvoří v duchu této filozofie (či spíše techniky). Úvodní věty jeho povídek jsou nejen chutnou návnadou vábící čtenáře k dal­šímu čtení, ale mnohé z nich jsou i jaký­misi mikroskopickými díly „an sich“.

Napří­klad úvodní věta povídky Žena v zrcadle dokonale navozuje atmosféru příběhu ne­šťastné rozvedené ženy středního věku, která se ve strachu před reakcí svého syna bojí navazovat vztah s jinými muži: „Její léta plynula rychle, pouze dny byly dlouhé." Dalšími takovými „atmosféric­kými návnadami" jsou například: „Paranoia obyčejného člověka je nemoc, kdežto paranoia politika nebo umělce dě­jiny." (Forma amorfa - Tvar beztvarého), „V rámci skupinové terapie pro duševně postižené lidi vyprávěl, že vždy z jara, když se vlaštovky vracejí z jihu, intenzivně přemýšlí o tom, jak vypadá hořící člověk," (Legenda), případně: „Svět už je naštěstí takový, že i vůně psího hovna může vy­volat krásné vzpomínky." (Dodir anđela - Dotyk anděla).

Ve svých poznámkách ke knize Anděl v ofsajdu Ferić vyzdvihuje i roli poslední věty, jejímž účelem je „celou záležitost zamlžit, relativizovat a umožnit čtenáři vrátit se na začátek..." Nutno říct, že také v tomto případě se Ferić snaží být důsledný - poslední věty jeho povídek zanechávají čte­náře v nejistotě, mnohdy jako opařeného, s nevěřícím pohledem a nepříjemným pocitem v útrobách. Závěrečné věty však nelze hodnotit jako útvary samy o sobě, nýbrž pouze v kontextu.

Většinou však jako by právě závěr byl nej­větší slabinou Ferićových próz. Uvést čte­náře v očekávání vygradováním příběhu a posléze jej zanechat rozčarovaného nad slabším koncem je však údajně autorovým záměrem. To vysvětluje na příkladu svého oblíbeného hororového žánru: „Pokud díky logice příběhu, atmosféře a ději čte­nář očekává sekeru, rozčtvrcená těla a kousky dětských střev, a to se v jisté chvíli nedostaví, objevuje se, jak předpo­kládám, úleva, ale u přísně žánrově orien­tovaného čtenáře i jisté zklamání. Avšak mým úmyslem bylo ukázat, že toto (...) ba­nální řešení, které nabízím, je stejně tak strašlivé jako by byl i konec skutečného horroru. Je to jako upozornění na horror každodennosti, jenž prochází kolem nás – ne jako Carpenterova Mlha, nýbrž jako sotva viditelný opar parného letního dne."

Nejtemnější román
Po dvou povídkových sbírkách, které si od některých vysloužily přídomek kultovní, přišel román Smrt děvčátka se sirkami. Jedná se o literární konglomerát různých žánrů - detektivky, hororu, politického thrilleru - se zvýšenou koncentrací výše zmíněné tématiky. Pro Feriće jako by už nebylo nic svaté - „děvčátkem se sirkami" je brutálně zavražděná rumunská pros­titutka Marillena, románem defilují pedo­filové i nekrofilové a místo děje, ostrov Rab, je svědkem exorcizmu, znesvěcování hrobů, okrádání mrtvol... Pozoruhodným a do jisté míry originálním prvkem tohoto díla je postava Boba - zpodobnění chor­vatského spisovatele Slobodana Novaka, z jehož díla Mirisi, zlato i tamjan (česky Myrha, zlato a kadidlo, Argo 1999), ode­hrávajícím se na stejném ostrově, Ferić doslovně cituje celé věty. Přes veskrze pozitivní ohlasy na tento román se kritici i veřejnost shodují v tom, že Ferićovou doménou zůstává krátká po­vídka a že tímto „katalogem děsu" spiso­vatel již „poněkud přehání", i tak patří Zoran Ferić k nejoriginálnějším a řeme­slně nejzručnějším autorům na současné chorvatské literární scéně.