Kocbek, Edvard z básnické tvorby

ukázka beletrie zahraniční

Země, z tebe se dotýkám všeho, země,/ k tobě se vracím, mé maso voní svatým/ darem a smutkem smrti, dlouho/ budu hledět vzhůru, v noci, ve dne.

Edvard Kocbek

Země, z tebe se dotýkám všeho
Země, z tebe se dotýkám všeho, země,
k tobě se vracím, mé maso voní svatým
darem a smutkem smrti, dlouho
budu hledět vzhůru, v noci, ve dne.

Země, náš hrobe, jak jsi krásná, země,
sladké tmavé zrno mezi zrny, tvou
hlubinou jsem zmaten, ptáci čiřikají nad námi,
jeden z nich nás jednou sezobne.

Déšť padá do černé noci
Déšť padá do černé noci, svět je pořád menší,
stojím a nemohu se ani pohnout.
Nevím, kdo je spása má.

Do všech stran je stejně černo a daleko,
mé srdce už necítí teplo,
jsem všemi opuštěn.

Teď jste mi zůstali jen vy, zapomenutí,
ochutnávám vás pomalu jako hořký plod,
budu jíst a žít.

Mezi kořeny ležím
Mezi kořeny ležím, kde je
všechno v Krutých vůních vyjeveno.
Temné mámení mě vztekle povalilo,
když jsem před jejím šelestem utekl,
teď se svíjím do sebe jako hlupák.
A když v prudkých proměnách
zadržím dech, uslyším děs,
šelest roste, po celé zemi kvílí,
celým světem hřmí a vesmírem otřásá.
Stáda krásných zvířat běží a klopýtají,
němý hrot je uvěznil a osedlal
Nedokážu rozlišit ječící ržání
od pohanských předsmrtných výkřiků.
Cosi mě svazuje do divokého těla,
duše nemůže přehlušit smrt.
Starodávná hlína omamně voní.
Ať pomine vše kromě děsu,
v něm je blízkost, blízkost.

Malý chvalozpěv
Zpívám chválu zůstávání, pevnost mám pod sebou a když se zastavím, mohu se opřít.
Zpívám chválu nezranitelné duši světa, stále se zotavuje, stále zapomíná na svůj strach, opět k nezkrocení.
Zpívám chválu nevyčerpatelným hlubinám bytí, čím osamělejší je troufalost, tím vzácnější je zemdlenost.
Zpívám chválu semenům, stále stejně tepou, otvírají se a zavírají a své tajemství žárlivě odevzdávají.
Zpívám chválu hře ducha, ve stále nových kruzích se opakuje, z nejasných příčin se trhá, pak v něžné tkanině krásné podoby se dočká.
Zpívám chválu darům, které nás nečekaně navštěvují, jeden dar překonává druhý, každý je nádherně nevědomý.
Zpívám chválu stále nové skutečnosti, jako čistá nevěsta nás miluje, jdeme za ní a nemůžeme ji dohonit.
Zpívám chválu nepochopitelnosti, která nás svírá a odhání, a blaženosti, která se v ní měkce otvírá.
Zpívám chválu konečnosti, té smutné sestře, která stojí na hranici světa, podivně klidná a pokorná.
Zpívám chválu čekání, nakloněnému k nám jako vyzrálý klas, ticho je nejbližší zralosti.
Zpívám chválu pohybu, který nás unáší a nás před stále nová tajemství staví.
Zpívám chválu utrpení, které nás obnovuje, měníme se v křečích jako praskající dřevo v ohni.
Zpívám chválu bolesti, která ničí srdce, krev kape na zemi, nadlidskost shýbá hlavu.
Zpívám chválu blaženosti, klidným uspokojením nevíme co dál, zázračná poddajnost nás objímá a napájí.
Zpívám chválu radosti, nikdy jí není dost, radostně žvatláme a bláznivě bouříme, člověk je neutišitelné dítě.
Zpívám chválu lásce, která zůstává poslední, drobný ptáček zpívá teplou písničku, nikdy víc na ni nezapomenu.

Veliký chvalozpěv
Začínám píseň chval.
Něco zbytečného jsem zapomněl, sebral jsem všechnu svou ubohou sílu a opřel ji o pevné sloupy.
Přebrodil jsem řeku Nicoty, teď jsem zachráněné semeno, které vyklíčí, dveře, které zástupům otevřou, zkušený válečník na vysokých hradbách.
Všechno se děje správně, stojím od země do nebe, od východu k západu, řídím, co vidím očima, a svěřuji se tomu, co mě neviditelně obklopuje.
Vím, že jsem Něco, nepřítel Nicoty, země, volaná do zakresleného prostoru svatého zvířete.
Raduji se, že jsem, co jsem, co chce být a bude.
Chválím Stvořitele, že jsem, co jsem.
Chválím ho za světlo očí, plamen rozumu, oheň lásky.
Chválím ho za prostor, kde stojím, za čas, v němž se zemí chvátám, za lidi, kteří mě obklopují, za utrpení a také za všechen vesmír po Adamovi zúžený.
Chválím ho, že ho mohu chválit, chválím ho, že jsem šťasten, neboť budu šťasten.
Chválím ho za den i noc, za vítr i zemi, stromy a moře, hrůzu a odpočinek, chválím ho za společenství hříšníků a obecenství svatých.
Chválím ho za nenadálost a čekání, různorodost a prostřednost, za svobodu a práci, a za největší trápení, lásku.
Chválím ho za ruku, kterou podávám, za nohu, díky níž tančím, za srdce, které v sobě nosím, za oči, které mě poutají k jeho zahradě.
Chválím ho za rozum, který hodnotí, soudí a poměřuje, za síly své bytosti, tajně skryté, za místo svatých polibků, za střelku, která je stále neklidná.
Chválím ho za všechno, neboť jsem viděl mnoho od první chvíle do dneška a slyšel a zpíval a povídal a myslel a toužil, chválím ho za nejvzácnější sílu, kterou mi dal, abych miloval a s ní tvořil.
Za ním spěchám, jako jehně za pastýřem, jako stín za tělem, jako milá za milovaným a jsem tichý u něj jako květ ve vysoké trávě.
Amen, amen, stále větší je má radost a stále víc vím, i když povědět nemohu.
Kdo ještě je a nemá čas na velikou lásku? Kde je ještě místo, které nedýchá vznešeností, a atom, který ještě nenašel své místo?
Nepřestanu koktat, neboť vidím radostné bytosti, mezi něž patřím.
Všechno se na mě pověsilo jako roj včel a koloběh růstu mě zaplavil jako vzácné víno úzkou číši.
Běh světa a čisté bytosti, stěžně uprostřed moře a mudrci uprostřed pouští, propasti a děti lidského rodu, lůžka a svatyně.
Všechno je jediný život pod hvězdami, kdo může jiného ponižovat před Stvořitelem?
Poslouchám zpívající, šumící a kvílející sbory radosti, slyším, že se přidávají k mému hlasu, já doprovázím jejich věčný chorál.
Zavírám oči a vím, že je všechno, jak má být, od prvního písmene do posledního odhalení je všechno spočítané a srovnané v zemi, oheň, vzduch, vodu a Ducha, který stále všemu přichází v ústrety.
Moje duše se raduje, jako mazlivé dítě, které utíká kolem stolu, mé srdce je vypuštěné mezi zemi a modré nebe jako jelen do obory, nezastaví se dřív než v smrtící lásce.

Amen, amen, nepřestanu koktat, neboť vidím své bratry, jak ověnčeni píseň zpívají.
Zdravím bratrskou úzkost, obklopenou hořícím kruhem, spoutáni jsme díky stejné lásce.
Zdravím kosmickou hru, vždycky jsme čeládka boží a jako zraněná stráž v podivuhodném městě.
Buďte zdrávi, bratři makabejští ze všech koutů země, kde je slyšet stříbrný roh.
Vidím vás hnědé na brodech, veliké v maličkých pokojích, poutníky pod olivou za večera.
Nikdy neskončí královské ticho, jdeme na cestu poznání a na cestu boje.
Neseme plány nových chrámů a kamení těžké na jejich základy, měřidla, kružítka a nástroje zednické.
Střežíme pečeť rozkazu a tišíme cit na výběr správné tíhy, sledujeme barvy, světla a posloucháme čiřikání ptáků a šumění Ducha.
Přísaha je opravdová, naše věrnost je jako květ, jenž kvete všemi nebeskými znameními.
Kdo miluje a obnovuje věrnost, je jako krásný diákon na ubruse oltářním.
Kdo jinému vstříc přichází a pravici napřahuje, je jako veliký číšník velikého krále.
Podívejte, chci uchopit světlý džbán a připít bratru po své pravici a bratru u mého levého ramene.
Má ruka se vahou zlata třese a velikánskou hrůzou chvěje a oči leskem slzí, když křičím poznání.
Buďte zdrávi, služebníci užiteční, vzdejme čest a chválu Prvnímu a Poslednímu.
Amen, amen, nepřestanu nikdy, začínám znovu píseň chval.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1404x

Inzerce