20. dubna 2005 ve svém domě v tokijské čtvrti Musašino zemřel na zápal plic v úctyhodném věku 100 let známý japonský spisovatel Fumio Niwa.

Niwa se narodil v roce 1904 v rodině buddhistického mnicha v chrámu Jokkaiči v prefektuře Mie. Po ukončení studia na tokijské univerzitě Waseda krátce působil jako mnich v rodné prefektuře Mie, neboť měl jako nejstarší syn převzít postavení představeného chrámu po svém otci. Buddhismus a ztráta matky v raném dětství (matka utekla s kočovným komikem) se silně odrazily na jeho pozdější literární tvorbě.

Když v roce 1932 literární časopis Bungei šundžú uveřejnil jeho povídku Aju (Pstruh), opustil kněžskou dráhu a začal se plně věnovat literatuře. Psal novely, krátké povídky a eseje, ve kterých většinou popisoval temné stránky rodinných vztahů, studie lidských slabostí, osudů nešťastných žen a pozlátka velkoměstského nočního života. V řadě jeho předválečných próz se objevují autobiografické prvky. Rychle si získal široký okruh čtenářů, protože jeho způsob psaní i volba námětů odpovídaly vkusu vzdělaných i prostých čtenářů. Mezi známá díla z tohoto období patří například povídka Zeiniku (Výrůstek) nebo sbírka povídek Aijoku no iči (Místo vášní).

Během druhé světové války byly jeho předválečné novely zakázány jako obscénní. Nejrozšířenějším literárním žánrem se v tomto období stala tzv. reportážní literatura („genči hókoku“ – doslova „reportáže přímo z místa“), do které přispěl svým dílem Kaeranu čútai (Rota, která se nevrátila). Otevřenost, se kterou vylíčil své zážitky redaktora válečného námořnictva, zapříčinila, že ani po válce nemohl být nějakou dobu publikován.

V literární tvorbě pokračoval i po skončení války, kdy se jeho pozornost upřela na palčivé problémy japonské společnosti, která se po válečné porážce zmítala v hlubokém chaosu. Právě v tomto období vytvořil svá nejlepší díla a definitivně se zařadil mezi přední japonské autory. V roce 1947 obsadila žebříčky nejprodávanějších knih jeho novela Ijagarase no nenrei (Zatracený věk), v níž naturalisticky líčí osud nemohoucí stařeny a její rodiny. Název knihy se stal oblíbenou průpovídkou. Mezi jeho nejlepší díla patří také román Kokuheki (Zeď nářků), příběh dvou bývalých pilotů kamikaze, kteří s obtížemi hledají své místo v poválečné společnosti. Následovala řada žánrových románů – například Hačúrui (Plazi, 1950-51), Hebi to hato (Had a holub, 1952), Aomugi (Zelené obilí, 1953), Hóčó (Kuchyňský nůž, 1954), Kokuhaku (Přiznání, 1962).

V posledním období své literární tvorby se Niwa zaměřil především na zkoumání náboženství a lidského osudu. Dvě rozsáhlá díla věnoval dvěma středověkým buddhistickým mnichům – nejprve napsal v roce 1969 pětidílnou biografii mnicha Šinrana (1173-1262), poté v letech 1982-83 dokonce osmidílnou ságu o Rennjóovi (1414-1495).

Byl významnou postavou japonského kulturního života, aktivně působil v řadě kulturních institucí a úzce spolupracoval s ministerstvem školství. V roce 1977 obdržel státní cenu za kulturu, v letech 1953 (za román Hebi to hato) a 1983 (za biografii mnicha Rennjóa) literární cenu Noma.

Od poloviny 80. let trpěl zavážnými onemocněními – od roku 1986 Alzheimerovou chorobou, následně též rakovinou prostaty. Svůj boj s rakovinou vylíčil v roce 1988 ve svém posledním publikovaném díle.

V překladu do angličtiny je nejznámější jeho román The Buddha Tree (Bodaidžu).
Český čtenář se zatím mohl s tímto zajímavým autorem seznámit pouze díky povídce Obtížný věk, která byla v překladu Vlasty Winkelhöferové uveřejněna v časopise Světová literatura (6/1996). V této povídce, kterou napsal v roce 1947, líčí na vztazích stařenky Ume a jejích vnuček Senko, Sačiko a Ruriko tradiční vztahy v japonské rodině.