Bakker, Cornelis; Jong, Eelke de: Bludný bruslař

Bakker, Cornelis; Jong, Eelke de
Bludný bruslař

kritika překladu překlad

Ve Tvaru 2005/12 vyšla dvojrecenze na sbírku Eelke de Jonga a Cornelise Bakkera Bludný bruslař, pověsti a báchorky z Nizozemska a Flander. Reagovala jsem dvěma poznámkami...

 

Bludné bruslení
Nad dvojrecenzí ve Tvaru

Eelke de Jong, Cornelis Bakker: Bludný bruslař, pověsti a báchorky z Nizozemska a Flander. Z nizozemského originálu Sagen en Legenden van de Lage Landen a Collectie Bakker přel., sestavila a předmluvu napsala Magda de Bruin-Hüblová. Ilustrace Adriana Rohde Kabele. Argo, Praha 2005, 200 s.

Dvojrecenze Pavel Houser: Bludný bruslař. Jiří Rychlý: Pověsti a báchorky na nožích. Tvar 2005/12

Ve Tvaru 2005/12 vyšla dvojrecenze na sbírku Eelke de Jonga a Cornelise Bakkera Bludný bruslař, pověsti a báchorky z Nizozemska a Flander, kterou jsem sestavila a přeložila, a s ilustracemi Adriany Rohde Kabele ji v březnu 2005 vydalo nakladatelství Argo. Reagovala jsem dvěma poznámkami, jež lze shrnout takto: 1) současný turistický drogový ráj „Amstr“ není Nizozemsko a Vlámsko 19.-20. století, 2) při překládání jsem vycházela z naší literární tradice – poudaček J. Š. Kubína. Avšak otištění mé reakce ve Tvaru by prý přicházelo v úvahu až na podzim, a tak využívám tohoto prostoru – s nadějí, že se na stránkách iliteratura.cz rozpoutá diskuse obecnějšího rázu o problematice překládání dialektu, nebo třeba o rozdílu mezi literární recenzí a fejetonem. (Původně stručná reakce tím bohužel poněkud naroste, protože musím nejprve přiblížit obsah dvojrecenze - kurzívou připojuji svůj komentář).

Reagovat na recenzi vlastního překladu je ošemetné, protože se tím vystavujeme podezření, že z nás mluví pouze uražená ješitnost. Přesto se chci pokusit vyložit, proč se mi uvedený způsob recenzování zdá býti poněkud nešťastným. Tvar se mi dostává do ruky jen zřídka, a tak do zprávy, že tam na určitou knihu vyšla dvojrecenze, vkládám možná přehnané naděje. Od recenze očekávám, že v ní najdu zajímavé, nové (samozřejmě i kritické) postřehy, zkrátka že mě obohatí. Pro dvojrecenzi to pak platí dvojnásob, vždyť konfrontace dvojího úhlu pohledu snad ani nemůže být nezajímavá. U sbírky pověstí navíc doufám, že se jí ujme někdo, kdo se trochu vyzná ve folklóru – našem i cizím. Dvojrecenze mi ale přinesla dvojnásobné zklamání.

I.
Pavel Houser nazval svůj příspěvek Bludný bruslař. Základní informace o sbírce přejímá z mé předmluvy. Jeho vlastní postřehy svědčí o tom, že pověsti a pověry, jejichž kořeny mnohdy sahají až kamsi do germánského dávnověku, hodnotí důsledně optikou současného turisty, který vidí jen drogový ráj „Amstr“ a nějakým hlubším zájmem nebo historickým povědomím se nezatěžuje. Jak si jinak vysvětlit výroky: „vypravěči pokládali zřejmě televizní baviče za příliš intelektuální“,

řeč je o waterlandských báchorkách, zapsaných v letech 1897-1916

nebo „kořalky převažují nad pivem i vínem, naproti tomu další narkotika zde prakticky scházejí (hrdinové každopádně neobývají hašišová doupata)“, a závěr, že „současná pověst země je tedy možná dána spíše okamžitou shodou okolností, než že by nějak vycházela ze zdejších historických tradic.“

Možná? Je to asi jako by zahraniční recenzent o českých pohádkách slavně oznámil, že hrdinové nechodí na stranické schůze, případně že v nich schází tematika dětské prostituce – tato paralela je přesnější i proto, že v obou případech tvoří většinu zákazníků zahraniční turisté.

U neřestí pan Houser ještě zůstává a konstatuje „rozšíření tabáku“ s doplňkem „možná že podobné pasáže se brzy stanou politicky nekorektními“.

Souvislost s recenzovanou knihou mi uniká.

Téměř dva celé odstavce zabírají autorovy osobní dojmy z holandské krajiny,

v níž se ovšem odehrává jen část pověstí – třeba na vřesoviště v lesnatém kraji Veluwe nebo zvlněnou krajinu Limburgu, nemluvě o Vlámsku, se jeho charakteristika naprosto nevztahuje

i zde s narážkou na alkohol: „Krajina je protkaná kanály, takže není nic zvláštního cestou z hospody klopýtnout a utonout.“

To nevím, v „Bludném bruslaři“ se taková nehoda nelíčí ani jednou.

Tvrdí, že „duna je výkon snad podobně inženýrského druhu jako dálnice“.

Duny jsou, prosím, přírodní útvar.

Dále zkoumá, nakolik nakladatelská anotace knihy odpovídá skutečnosti – přítomnost bruslařů ho uspokojuje, ale zklamalo ho, že kniha nestojí na vlkodlacích.

Což také nikdo nesliboval, ale jsou v knize dva (stejně jako bruslaři), z toho dokonce jeden „krtkodlak“.

O víře v temné čáry a kouzla píše: „Kalvinistické prostředí s sebou zřejmě, přes veškerou pověst Holandska jako země ultratolerantní, současně neslo jistou bigotní rigidnost a strach.“

Ovšem tyto jevy mají mnohem starší, pohanský původ. Nedokázal je vymýtit ani kalvinismus, ani katolicismus u nás (podotýkám ostatně, že jižní nizozemské provincie Brabantsko a Limburg, stejně jako Vlámsko, kde se část pověstí také odehrává, jsou katolické).

Udivuje ho strach z ďábla, na rozdíl od našeho vztahu k čertovi, jak je zachycen třeba v Dalskabátech.

Tedy v divadelní hře Jana Drdy z roku 1959 na motivy českých pohádek - v tomto případě problematický srovnávací materiál. Ďábel versus čert je přitom zajímavý bod, ale z opačného důvodu, totiž proto, že právě naše pojetí čerta je zřejmě výjimečné. V nizozemštině (a pokud vím i v dalších jazycích, ale k tomu by se měli vyjádřit odborníci) ani podobná dvojice, kde čert je komická varianta ďábla (tedy zosobněného zla, s nímž žerty nejsou) vůbec neexistuje. Takže mne naopak udiví, pokud se ukáže, že se český směšný čert objevuje i jinde.

Tvrdí, že „u nás vnímáme čarodějnice primárně jako nevinné oběti pověr a zmanipulovaných procesů“,

to bude velmi subjektivní - já mám z četby českých pohádek na čarodějnice, ježibaby a černokněžníky jiné vzpomínky

kdežto v knize „ironie a nadsázka či dodatečně podaný přirozený výklad příslušné události de facto úplně scházejí.“

Úplně? Co třeba přirozený výklad k osobě Griet Hollemanové, v pověsti Opilcův konec nebo Jenda Hořčice? Ironie a nadsázka nebývá k nalezení ani v našich strašidelných příbězích – vypravěč přece nebude kazit atmosféru, když posluchačům při černé hodince zrovna tak pěkně běhá mráz po zádech.

II.
Příspěvek Jiřího Rychlého se jmenuje Pověsti a báchorky na nožích. I on čerpá základní informace z mé předmluvy, jen bohužel značně nepozorně. Tvrdí například, že tato sbírka vznikla „výběrem zejména ze dvou knih“.

Bakkerova sbírka však není označení pro knihu, ale pro kolekci písemných materiálů (korespondence Cornelise Bakkera s nederlandistou Boekenoogenem – viz předmluva) v archivu Meertensova ústavu v Amsterodamu; slovo „zejména“ je tu už úplně matoucí.

Výjimečnost Bakkerovy sbírky mu uniká a dopouští se tak velmi zavádějících generalizací typu: „Zdá se, že nikdy neměli vytvářeče ideálních znění z mnoha sebraných variant téhož příběhu, kultivátory či odstraňovače nelogičností.“

Opomíjí tím v každém případě polovinu „Bludného bruslaře“ – to si Eelke de Jong nezasloužil.

Podobná generalizace: „Sbírky folklorních vyprávění vznikaly tedy především z důvodů konzervačních a vědeckých: jejich znění bývá syrové, neuspořádané a neupravené, často v dialektu. Jde většinou jen o vlastní příběh, jeho kostru bez masa ´vlastního vyprávění´“.

To platí pro Bakkerovu sbírku, rozšířit tuto charakteristiku na nizozemské folklorní sbírky obecně bych si sama nedovolila, protože je dostatečně dobře neznám.

Píše: „O Bakkerovi (a jeho díle) – na rozdíl od autora prve jmenovaného – se z úvodu dozvíme skutečně mnoho, včetně barvitých podrobností. Byl lékařem v městě Broek...“

I to souvisí s výjimečností Bakkerovy sbírky. O sběrateli a prostředí je mnoho známo a pro pochopení báchorek je to zajímavá informace. Kdežto osobní osudy E. de Jonga nejsou pro jeho sbírku „Sagen en Legenden van de Lage Landen“ relevantní. Označovat obec Broek in Waterland (2304 obyvatel) za „město“ už je podružnost, která ovšem ilustruje autorovu nonšalanci v zacházení s fakty.

Jeho vlastní postřehy vycházejí – stejně jako v první části dvojrecenze - z povrchních stereotypů, takže o dvojím úhlu pohledu se nedá mluvit. Tvrdí, že „jedním z nejčastějších motivů jsou loupežníci, loupení, peníze vůbec“, čímž se prý jeho obraz Holanďanů jako „uctívačů guldenu“ potvrzuje. Kniha mu naopak narušila představu „racionálního národa“, protože „snad úplně nejčastějším motivem“ jsou „čarodějnice, čáry a ouřky“. Tón jeho článku budí dojem, že stěží překonává jakousi nevoli. K mému vysvětlení, že termín Nizozemí vlastně zahrnuje Nizozemsko a vlámskou část Belgie, připisuje otazník – vyjadřuje tedy bez dalšího vysvětlení nedůvěru, i když tvrzení nevyvrací. Jindy je tak překotně odmítavý, až si jeho kritické připomínky protiřečí. Tak třeba fakt, že u waterlandských báchorek se uvádí i vypravěč (m.j. „veslař“) a letopočet, nejprve využije k poznámce, že „v Nizozemí je ledacos blíž po vodě než po souši“, ovšem hned v následující větě si klade otázku, „zda je takový údaj českému čtenáři k něčemu užitečný, zvlášť když druhá polovice knížky nedisponuje jeho obdobou.“ Jinými slovy, ve dvou sousedních větách zaujímá k jednomu jevu tři protichůdná stanoviska.

Vysvětlení, proč se údaj uvádí (a proč pouze u báchorek z Bakkerovy sbírky), se dá vyvodit z mé předmluvy. I zde hraje roli výjimečnost tohoto materiálu. Báchorky jsou časově i místně přesně vymezeny a u většiny jsou známi i vypravěči – proto se tento údaj také u každé báchorky objevuje. Broekský rolník Dirk Schuurman, milovník loupežnických příběhů oplývající vyvinutým smyslem pro sociální spravedlnost, tak posmrtně získal v nizozemských etnografických kruzích věhlas. U převyprávěných příběhů de Jonga nejsou údaje o vypravěči většinou známy. Navíc už nejde o autentické vyprávění, takže i tam, kde v původní sbírce tento údaj byl, přestává být v upravené verzi relevantní.

V podobném duchu se nese i jádro recenze, totiž kritika mého řešení při překládání waterlandských báchorek. Píše: „Bakkerovy texty jsou též odlišeny barvou písma – a především: ježto byly zachyceny v dialektu, překladatelka pro jejich převod volila moderní obecnou češtinu. Želbohu se její varianta obecné češtiny snaží rozcházet se spisovnou normou pokud možno co nejvíc, zároveň ovšem ´dociluje´ atmosféry českých lidových vyprávění, špikujíc texty různými ba či prachmilióny. Jenže k tomu pak nesedí ´trpasličí požehnání v čudu´ apod. Tady, podle mého, nebyla překladatelská volba správná, tahle ´obecná čeština´ není nic jiného než bizarní protivnost, která při bruslení textem jen tupí čepele.“

V závěru používá ještě spojení „přepálený překlad“ – čímž zřejmě vyjadřuje nejméně dva významy: jazyk se na jeho vkus příliš odchyluje od normy a rejstřík nepovažuje za vyvážený. Zřejmě. Možná mu vadí i volba „moderní obecné češtiny“ pro překlad dialektu, nebo použití archaizujících prvků obecně – uvozovky u slova „dociluje“ svědčí o tom, že se tyto prvky podle něj míjejí účinkem. O tom se však lze pouze dohadovat – k pochopení této pasáže by pomohlo, kdyby autor napsal, jaké řešení by tedy považoval za vhodnější. Takhle se bohužel není čeho chytit. Pokusím se tedy alespoň napsat něco o svých pohnutkách i objevech při práci na této knize a o charakteru předlohy v nizozemském kontextu (což hraje při překládání důležitou roli).

III.
Základ je v tom, že Bludný bruslař sestává ze dvou velmi odlišných složek. Jsou tu na jedné straně „základní stavební kamínky“ folklóru ve zcela neopracované podobě, zaznamenané mnohdy jen zkratkovitě (Bakker). Kontrast k těmto báchorkám tvoří jejich pozdější, vybroušená podoba (de Jong), která ústní slovesnost převádí na písemnou a stává se součástí národní literární tradice. Bakkerova sbírka vyšla knižně v roce 2001 v komentovaném vydání T. Medera (viz předmluva) jako odborná publikace – do té doby příběhy sloužily pouze jako základní materiál pro převyprávění do různých sbírek pohádek a pověstí. I sám Bakker už některé z nich upravil a časopisecky publikoval. Použití vybraných báchorek (sbírka čítá celkem přes šest set položek) v autentické podobě, jak jsem v Bludném bruslaři udělala já, je tedy i v Nizozemsku nebývalé.

Waterlandský dialekt je pro necvičeného nizozemského čtenáře mnohdy na hranici srozumitelnosti. Více či méně fonetický záznam a míra odchýlení od standardního jazyka, jaké se najdou u Bakkera, jsou přitom v nizozemském kontextu mimořádné. V nizozemských literárních textech – na rozdíl od naší literatury – totiž zdaleka není běžné, aby se tam vnášely hovorové prvky. Čeština má už jen svým množstvím koncovek v tomto směru jak daleko bohatší možnosti, tak i tradice – sahající mimo jiné k českému folklóru. V doslovu ke sbírce Strakatý máslo J.Š. Kubína upozorňuje už v roce 1964 Milan Jungmann na spojnici mezi těmito nářečními texty a jazykem B. Hrabala. Folkloristické sbírky pomáhaly hovorovému jazyku prošlapávat cestu do literatury, ale v nizozemské literatuře podobný proces není patrný. Považovala bych při překládání do češtiny za absurdní tohoto našeho specifického jevu a bohatství nevyužít.

Poudačkami J.Š.Kubína jsem se také při překládání báchorek inspirovala, protože jsou jak časově, tak charakterem textu waterlandským báchorkám blízko. Naše literární tradice mi udala při práci směr a načrtla meze, kam až lze zajít (ovšem tak daleko jako Kubín jsem se nepouštěla). Psát jako Kubín (tedy podkrkonošským nářečím z přelomu století) nebyl můj cíl – nejen že bych to neuměla, ale např. sbírka Kudrlinky z roku 1928 ukazuje, jak je nám tento jazyk už dnes vzdálený a jeho četba někdy namáhavá.

Spřízněnost poudaček s waterlandskými báchorkami je nápadná: ať už jsou to motivy (včetně těch údajně typicky holandských peněz, chlastu atd. – u Kubína je tedy víc fekálních a sexuálních historek), určitá neohrabanost (vypravěč klidně řekne: „Jo, to jsem eště zapomněl, vona mu eště předtím dala šátek...“), chabé pointy (protože i humor – určitě ten sprostonárodní – stárne) nebo téměř omračující podobnost závěrečných formulek (Kubín: „ty lidi eště žijou, co to vypravujou“, Schuurman: „a kdo to naposled vyprávěl, ten ještě žije“). Namátkou alespoň dva do očí bijící příklady toho, že lidoví vypravěči vaří ze stejné vody: „Farářovo nezvedenec“ a Kubínova „Jak se Honza vyučil zlodějem“, nebo absurdní povídačka „Honza na Měsíci“ a Kubínova „Pout za svěcenou vodou“ (J.Š.Kubín: Strakatý máslo, Československý spisovatel, 1964). Pro etnografy nejsou tyto společné rysy žádná novinka. Při archivování příběhů používají mezinárodní kodifikaci podle motivů (např. „zkrocení zlé ženy“, „tři přání“ atd. atp.). Standardně se určuje spřízněnost s pohádkami bratří Grimmů a Perraulta. V případě nizozemských báchorek by určitě mělo padnout jméno Uilenspiegel/Enšpígl. Ale to jen na dokreslenou, co by autor recenzující Bludného bruslaře například mohl brát v potaz.

Na překládání dialektu se názory liší, ale převažuje přesvědčení, že ho nelze překládat jiným existujícím dialektem, protože se tím navozují nevhodné asociace na určitou oblast, odlišnou kulturu atd. Jsem toho názoru, že by se odchylka od normy přesto měla projevit i v překladu – v hovorovosti a trivialitě totiž právě spočívá půvab těchto příběhů. Když je převyprávíme spisovně, zbude jen „zvojtěná“ a nudná anekdota. Proto jsem se rozhodla pro hovorový jazyk s archaizujícími prvky - letopočet u každé báchorky si totiž určitou patinu přímo diktuje. Přitom pokus o věrnou rekonstrukci dobového jazyka, čímž by vznikl jakýsi muzeální exponát, nepovažuju za schůdné řešení. Můj jazyk je samozřejmě stylizovaný (každý překlad je osobní pohled na určitý text), ovšem vyhýbala jsem se příliš moderním výrazům (opět bych doporučila četbu Kubína – některé obraty a slova zní překvapivě současně, takže povrchní dojem při hodnocení toho, co je nebo není anachronismus, může klamat; výraz „v čudu“ - jediný konkrétní autorův příklad - neskýtá dostatečnou látku k zásadnější diskusi na toto téma).

Nepovažovala bych za únosné udělat z waterlandských báchorek samostatnou sbírku (nejen kvůli jazyku, ale i trivialitě). Shodneme se v tom, že přílišná hovorovost a fonetické přepisy působí ve větších dávkách únavně, ale tady jimi pouze prokládám pověsti psané standardním jazykem. I u waterlandských báchorek ostatně míra hovorovosti kolísá (mnohdy je u slova prostě pan doktor Bakker), což jsem zachovala i v překladu. Tvrzení pana Rychlého o „přepáleném překladu polovičky knihy“ je tedy přehnané – skutečně nářeční texty tvoří mnohem menší díl.

Tolik můj pokus osvětlit své překladatelské řešení. Pokusila jsem se také ukázat, proč tuto dvojrecenzi P. Housera a J. Rychlého považuju za promarněnou šanci. Budu ráda, když můj článek zavdá podnět k diskusi.

 

© Magda de Bruin-Hüblová
 

Diskuse

Vložil: ivaryba , 24.03.2006 15:18
Bakker, Cornelis; Jong, Eelke de: Bludný bruslař
Vzhledem k faktu, že jsem samotnou knihu četla a prostor nízkých zemí mne vskutku zajímá, mám pocit, že Rychlý Houser byl příliš ukvapený... IvaRyba
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3976x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce