Gospodinov, Georgi

Gospodinov, Georgi

rozhovor beletrie zahraniční

Stendhal řekl, že román je jako zrcadlo, odrážející cestu, po které jdeme. Dnes se zrcadlo rozbilo na tisíce malých kousků a každý úlomek odráží svět pod svým úhlem. Přirozený román se zajímá o tato malá sklíčka.

Roztříštěné zrcadlo dneška
říká bulharský autor Georgi Gospodinov

Po loňské knize povídek Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény, která seznámila českého čtenáře s Georgim Gospodinovem (nar. 1968) a byla rovněž příznivě přijata zdejší kritikou, vyšel začátkem května tomuto stěžejnímu představiteli současné bulharské literatury v Nakladatelství Lidové noviny další titul - Přirozený román, jenž ho proslavil doma i v zahraničí.

- Přirozený román vyniká svou strukturou, literární konstrukcí, napodobující fasetové oko mouchy. Byla forma prvoplánová?
- Forma přišla na samém začátku, aniž jsem ji úmyslně hledal. Prostě příběh, který jsem chtěl vypovědět, si sám zvolil tuto formu malých příběhů, asociací, začátků. Náš život není uspořádaný a lineární, jak tomu bylo u velkých klasických románů devatenáctého století. Tehdy Stendhal řekl, že román je jako zrcadlo, odrážející cestu, po které jdeme. Dnes se zrcadlo rozbilo na tisíce malých kousků a každý úlomek odráží svět pod svým úhlem. Přirozený román se zajímá o tato malá sklíčka. Jeho hrdina, který se pokouší vyprávět svou osobní katastrofu, chce napsat román jen ze začátků. Chce žít jen na začátku svého vlastního románu, do sedmnácté stránky, dokud byli ještě všichni šťastní. To vše lze přesně vyjádřit touto fasetovou formou – stejnou, jako je oko mouchy.

- Váš román bývá charakterizován jako intelektuální, ale i lyrický…
- I když má román kapitoly věnované mouchám nebo záchodům, jejich přírodní historii, čtenáři ho přijali jako velmi osobní a lyrický. Je v něm neskrytá nostalgie po dětství, kdy nás svět miloval bezpodmínečně – a to je ta nejopravdovější láska. Kromě toho mi velice záleží na jazyku. V knize je citován Flaubert, který toužil napsat knihu o ničem, „která se drží sama sebou, vnitřní silou svého stylu, jako se země drží ve vzduchu bez jakékoliv opory“.

- V Bulharsku splnil Přirozený román očekávání velkého románu devadesátých let. Jak se mu to podařilo?
- Na to nedokážu odpovědět. Úspěchy i prohry jsou stejným způsobem nevysvětlitelné. Čtenářům a kritikům se prostě líbil, prohlásili ho za bulharský román devadesátých let. Teď je na trhu kniha ve třetím vydání. Chtěl jsem jen vyprávět jeden velmi osobní lidský příběh, který vypovídá o našich úzkostech a touhách, o našich katastrofách a pokusech vymanit se z nich, o našich rozkoších a vzpomínkách (jsou tam tři soupisy rozkoší šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let). Prostě jsem vypsal to, co mě znepokojovalo, aniž jsem pomyslel, na jaká očekávání odpovídám.

- Český překlad je v pořadí sedmým ve světě – román již vyšel v USA, Francii, Srbsku, Makedonii, Itálii a Chorvatsku. Jak vám rozumějí čtenáři v zahraničí?
- Po skončení procesu psaní nám knihy už nepatří. Přirozený román tak má svůj vlastní přirozený příběh. Je v rukou čtenářů, které neznám, kteří mluví jiným jazykem než já, mají jinou zkušenost. A to je nádherné. Překlad do angličtiny měl ohlas v autoritativních periodicích jako New Yorker, Guardian, NY Times. Francouzský tisk ho označil za „stroj na příběhy“, všímal si stylu a formy. Z toho všeho se nelze než radovat. Konec konců jsou si čtenáři všude na světě podobní.

- Velký význam má ve vašem románu jazyk, je vlastně hrdinou. Představuje dnes jazyk spíš spásu, nebo nebezpečí? Dejme tomu i v politickém slova smyslu...
- Ano, jazyk je opravdu hlavním hrdinou tohoto románu. Věřím, že nám byl dán ke spáse a pro útěchu. V románě je jeden podivný stařec – botanik – který se pokouší smířit slova a věci, vrátit mezi ně harmonii. Souhlasím s jeho obavami, že svět kráčím stále víc vstříc jakési slovní apokalypse. Můžeme to nazvat i virtuální apokalypsou, kde se slova rozmnožila mnohem víc než věci a brzo dosáhnou jakési nebezpečné kritické masy.

- Slovenský bulharista Patrik Oriešek přednesl na nedávném mezinárodním balkanistickém symposiu v Brně referát na téma subjektu ve vašem románu. Přirozený román je však i milostným příběhem. Dokázal byste se vžít i do hrdinky Emy, napsat některé kapitoly jejíma očima? Pokud ano, proč jste to neudělal?
- Ne náhodou jsem dal hrdince právě toto jméno, abych mohl jako Flaubert říct: „Ema, to jsem já.“ Žertuji, ale jména jsou skutečně důležitá. Ema představuje ten typ postavy, jejíž nepřítomnost uvádí děj do pohybu, a to je silně traumatizující. Existují lidé, kteří jsou přítomni skrz svou nepřítomnost. Neustále na ně myslíme, mluvíme o nich, ptáme se na ně a tak podobně. Takovým typem literární postavy je Ema.

- Před rokem jste v rozhovoru pro LN hovořil o polarizaci spisovatelů a čtenářů, o generačních válkách, které poznamenaly posledních patnáct let bulharské literatury, přičemž pochopitelně existují i výjimky. (Já jsem se třeba o vás jako o autorovi prvně dověděla od básníka, překladatele a bohemisty Vati Rakovského, narozeného r. 1925.) Změnilo se mezitím něco?
- Ano, věci jako by se pomalu dostávají do normálu. Samozřejmě existuje dobrá a špatná literatura a toto dělení je zcela jistě důležitější než války mezi generacemi. Talent není temporální pojem. Talentovaní lidé jsou vrstevníci bez ohledu na to, kdy se narodili.

- Napsal mi jeden mladý bulharský spisovatel s tím, že v Bulharsku nejsou literární agenti, a tak mu nezbývá, než aby si sám hledat překladatele. Velkým propagátorem mladé generace bulharských autorů v Česku je sofijská literární kritička a bohemistka Ani Burova. Jak je to ale u vás se skutečnými literárními agenty? Existuje tato profese, nebo ne?
- Postava seriózního literárního agenta u nás i nadále chybí. Ale dřív nebo později se určitě objeví. Stále ještě máme sklon spíš kulturní produkty „dovážet“ a nemáme tendenci ani schopnost „vyvážet“ svá vlastní díla. Stejně však je pro spisovatele nejdůležitější mít co nabídnout, napsat dobré knihy. To ostatní na něm ne vždy závisí.

- Do jaké míry jste obeznámen s českou literaturou?
- Česká literatura je v Bulharsku dost populární. Na rozdíl od bulharské v Česku. Z klasiků mám rád Haška, shledávám, že je blízký bulharskému pojetí humoru. Líbí se mi poezie Vítězslava Nezvala, dokonce jsem za pomoci přátel překládal jeho Abecedu. Mám také rád Františka Halase. Jako redaktor literárního týdeníku Literaturen vestnik jsme společně s Ani Burovou udělali několik čísel věnovaných současné české literatuře. Zaujali mě autoři jako Jáchym Topol, Michal Viewegh, Patrik Ouředník, Martin Fahrner, Irena Dousková… Samozřejmě i Milan Kundera, především jeho rané, hodně české práce.

- Vraťme se ještě k Přirozenému románu. Chtěl byste něco říct k tolika patrným literárním vlivům, ke hře s prameny a zdroji, k četným citacím?
- Ano, je jich mnoho. Jeden americký recenzent tvrdí, že objevil více než sedmdesát zjevných a skrytých citátů, parafrází, her s konkrétnímu díly. Určitě nenašel všechny. Ale současný román se nemůže chovat, jako by celá literatura před ním neexistovala. Žijeme v jakémsi již předem vytvořeném a popsaném světě. To je část dramatu dnešního člověka a do velké míry můj román o tomto dramatu píše.
Ano, román hodně vděčí spisovatelům, jako je Salinger, Paul Auster, filmům Tarantina, francouzské literární tradici, antickým filozofům a přírodním historikům sedmnáctého století. Ale nejvíc ze všeho vděčí příběhům, které jsem náhodou slyšel na trhu nebo v nějaké kavárně, jakož i vyprávěním mého dědečka, která jsem poslouchal před třiceti lety, večer, když mi bylo sedm. Spisovatel je jedno velké, na svět zvědavé ucho a oko.

 

 

© Ivana Srbková
Zkrácená verze rozhovoru vyšla v LN 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2786x

Inzerce
Inzerce