Palahniuk, Chuck: Haunted

Palahniuk, Chuck
Haunted

recenze beletrie zahraniční

Pronásledovaní z titulu knihy jsou zavření ve starém, už dávno nepoužívaném divadle kdesi na okraji města. Přivedla je sem touha konečně napsat své mistrovské dílo, na něž by neměli šanci se ve víru normálního života vůbec soustředit...

Mnohokrát přerušený televizní program
Chuck Palahniuk: Haunted. Doubleday. 416 stran. 24.95 USD

Chuck Palahniuk je spolehlivá mašina, která každý rok produkuje novou knihu. Ani rok 2005 není výjimkou, v červnu se v obchodech objevilo jeho zatím poslední dílo Haunted (Pronásledovaní). Palahniuk se doposud soustředil jen na románovou formu, a i když se v jejím rámci pohyboval poměrně volně (tradiční, na jádro osekanou výpovědí Klubu rváčů (Fight Club, 1996, č. Volvox Globator 1998) počínaje a experimentem v Programu pro přeživší, v němž jsou strany číslovány pozpátku, konče), nikdy si netroufl na jiný literární žánr. Už v Deníku (Diary, 2003) ale naznačil, že fragmentární povaze výpovědí jeho hrdinů dlouhé vyprávění příliš nevyhovuje a že tedy nastal čas pro změnu. A ta přišla právě v novince Pronásledovaní.

Oni pronásledovaní z titulu knihy jsou zavření ve starém, už dávno nepoužívaném divadle kdesi na okraji města. Přivedla je sem touha konečně napsat své mistrovské dílo, na něž by neměli šanci se ve víru normálního života vůbec soustředit. Avšak namísto tvůrčího zápalu na ně čeká boj o holé přežití: organizátor celého pobytu totiž zešílel a ve smrtelné agonii zničil všechny zásoby jídla. Našich třiadvacet hrdinů tedy musí najít nejen způsob, jak se vypořádat se svou tvůrčí krizí, ale i cestu, jak přežít. Čekání na záchranu si krátí vyprávěním příběhů: tady Palahniuk nezastírá, že inspirací mu byly Chaucerovy Canterburské povídky. Jeden po druhém vyprávějí obyvatelé zšeřelého divadla své příběhy, z nichž některé jsou asi tím nejlepším, co Palahniuk kdy napsal. Hned první z nich, kterou vypráví Svatý bez střev (Saint Gut-Free), připomene makabrózní deviace z Programu pro přeživší. Svatý bez střev přišel o své tlusté střevo při podivné sexuální praktice, při níž využíval odsávací ventil v zahradním bazénu. Další v pořadí zas jako by vypadla ze stránek Ukolébavky. Matka příroda (Mother Nature) v něm líčí, jak zabít lidí skrze masáž nohou; v jejím vyprávění je zároveň cítit zřetelný osten ironie, která míří k příznivcům New Age. Jednotlivá vyprávění se střídají v rychlém tempu a přerušují je jen intermezza, v nichž se dovídáme o dění v divadle.

Bezkonkurenčně nejlepší z třiadvaceti kousků jsou bezpochyby následující dva příběhy: dva. V povídce Slumování (Slumming) si čtenář připadá jako na návštěvě u dalšího klasika americké Generace X, Breta Eastona Ellise, i když tak trochu naruby. Superbohatí lidé si tu hrají na lidí bez domova: žijí na ulici a užívají si tolik ceněné anonymity. Jejich hesly jsou: Veřejnost je nové soukromí a Chudoba je nová vznešenost. Idylka trvá jen do té doby, než je začne jednoho po druhém zabíjet zločinec, který předtím unesl jednu z nich, brazilskou dědičku ropné společnosti. Povídka Exodus je pro změnu z policejního prostředí a nejvyšší autority policejního sboru z ní asi radost mít nebudou. Cora pracuje jako policejní psycholožka a náplní její práce jsou mimo jiné i pohovory s dětmi, na nichž bylo spácháno sexuální násilí. K tomu, aby děti dokázaly vyjádřit, co se s nimi dělo, se v běžné policejní praxi používají standardní látkové postavičky chlapce a dívky. Jednoho dne Cora objedná nové panenky, omylem jí však přijdou nafukovací latexové postavy obou pohlaví, samozřejmě s precizně vypracovanými tělesnými otvory; nechme stranou, pro jakou klientelu se takové věci mohou vyrábět. Cora brzy zjistí, že její kolegové si nafukovacího chlapce a dávku nepůjčují z profesionálního zájmu či potřeby, ale k ukojení úchylných tužeb. Nic nepomůže, že se Cora snaží otvory zalepit či do nich umístit žiletky; policajti si nakonec vždycky figury upraví podle svého. Na konci povídky Cora prchá s oběma panenkami autem a snaží se je uchránit od dalšího zneužívání. Tímto falešným soucitem zároveň přiznává vlastní profesionální nemohoucnost: své malé klienty z masa a kostí totiž před něčím podobným uchránit nedokáže.

Samotná dějová linka osudů třiadvaceti vězňů tentokrát není v popředí, děj se posouvá kupředu jen pomalu a fragmentárně. Hlavních postav je příliš mnoho a k tomu se skrývají pod mnohdy absurdními přezdívkami (Reverend Bezbožný, Dohazovač, Král vandalů apod.). Každý příběh má trochu jiný rytmus a délku, sotva se čtenář začte do jednoho příběhu, už jej autor nutí přeskočit zpět do reality obydleného divadla. Toto vše knize nesmírně škodí. Vyloženým omylem pak jsou poémy, které každému příběhu předcházejí. Ve volném verši jen naznačují, o čem bude v následující historce řeč. Vypadá to, že Palahniuk měl mnoho nápadů, které by ale nevydaly na samostatné romány, a tak se je rozhodl využít alespoň v jejich kratší formě. Tím, že vypravěče spojuje společný osud (mimochodem inspirovaný sešlostí romantických umělců George Gordona Byrona a manželů Shelleyových, z níž vzešel nápad Mary Shelleyové napsat Frankensteina), jsou vlastně i Pronásledovaní románem. Kvůli složité struktuře to však vypadá, jako kdybyste se dívali na nějaký film a během něj třiadvacetkrát přepnuli na jiný kanál.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 192 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Eman, 18.01.2008 15:23
Palahniuk, Chuck: Haunted
Souhlas, knižce by hrozně moc pomohlo, kdyby byla tak poloviční - i řada povídek zápasí vyloženě s průměrností, ty poémy jsem po třetí povídce už rovnou přeskakoval...přijde mi to jako Palahniukova formálně nejmíň dotažená knížka, i když si asi na začátku vytyčila jiný hranice jakéhosi Dekameronu 21.... století.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 5002x

katalogy

Inzerce