Jančar, Drago: Přízrak z Rovenské 2

Jančar, Drago
Přízrak z Rovenské 2

recenze beletrie zahraniční

recenze Drago Jančar: Přízrak z Rovenské; Drago Jančar je v současné době asi nejznámější slovinský autor u nás;

Jestli je to začátek nebo konec příběhu
Drago Jančar: Přízrak z Rovenské. Host, Brno 2003 (přeložil a doslov napsal František Benhart)

Drago Jančar je v současné době asi nejznámější slovinský autor u nás. Jedním z důvodů je skutečnost, že je také (dovoluji si tvrdit) jedním z nejoblíbenějších slovinských tvůrců nejneúnavnějšího (v pozitivním slova smyslu) překladatele ze slovinštiny, Františka Benharta. Jen pro ilustraci: roku 1990 vychází v Odeonu román Galejník, 1995 vydal Volvox Globator výbor povídek Pohled anděla, v tomtéž nakladatelství vyšel v roce 1999 román Chtíč chtíc nechtíc. V brzké době se pravděpodobně objeví další román, oceněný slovinskou literární cenou Kresnik, Kateřina, páv a jezuita (již se stalo - vyšel na sklonku roku 2003- pozn. ed.). Jančar je známý i svými dramaty a esejistickými pracemi (výbor z Jančarových esejů vyšel v češtině v roce 1998 v Nakladatelství Lidové noviny pod názvem Prodloužená minulost).

Nejčerstvější knihou od Drago Jančara v češtině je Přízrak z Rovenské, soubor osmi povídek různého rozsahu (od 41 do 5 stran). Jednotlivé povídky byly vybrány z knih Pogled angela (Pohled anděla, slovinsky 1992) a Prikazen iz Rovenske (Přízrak z Rovenské, slovinsky 1998).

Většinu povídek spojuje Jančarův oblíbený motiv – motiv historie, která se velmi ráda opakuje. Tento nepsaný zákon je ztvárňován pozvolna, nenápadně jsou zdůrazňovány zdánlivě nedůležité okamžiky „velké historie“ a mozaika průhledů do minulosti se v závěru spojí, vytvoří kruh, aby se čtenáře snažila zmást a nutila ho hádat – kde je vlastně začátek nebo aspoň konec příběhu? I když se totiž příběh formálně uzavřel, Jančar s oblibou nechává v pozadí něco nedořečeného. Zároveň v nás vyvolává dotěrnou otázku – četli jsme příběh „svým způsobem“, nebo nás autor zavedl do slepé uličky?

S motivem „malé“ a „velké“ historie je spojen další prvek Jančarových próz. Vědomí, že člověk sám v sobě nosí svou smrt, uzavření svého příběhu. Ať už je osud dovolí poznat již předem v podobě obrazu v malém kostelíku (povídka Kastilský obraz), nebo si člověk uvědomí chlad určenosti, teprve když se kruh začíná spojovat, hranice mezi náhodou a osudem splývá a profesor Boris Furlan, dvakrát odsouzený a dvakrát uniknuvší smrti, se potřetí musí poddat (Joyceův žák). Sami v sobě nosíme svůj konec, anebo jej v sobě nosí ještě někdo jiný, naše druhé já, které nás dojímá i odpuzuje zároveň a které v úvodní povídce Přízrak z Rovenské následuje (nebo pronásleduje?) císaře Maxmiliána jako věrný pes do mexického pekla.

Okamžik je pro Jančara odrazovým můstkem pro průřez dějinami. V krátké povídce Potkan je k tomuto účelu využito setkání dvou civilizací na břehu potoka – lidské a potkaní. Obrazy minulosti se prolínají s přítomností a není zřejmé, jestli onen okamžik „byl teď nebo před tisícem let“, jistá je jen hrozivost, která se objevuje na pozadí výčtu podobností a pout, jež spojují lidské a potkaní plemeno.

Povídky Dopisy ze záhrobí a Příběh o očích mají společné téma – hru s vnímáním reality. V první povídce se dostáváme do jakési časové smyčky – básník mnoho let mrtvý si „dopisuje“ se svou dávnou milenkou (Jak se s tím má vypořádat literární vědec, profesor Knez? Jak by veřejnost přijala nové dopisy mrtvého básníka?). Opět se tedy dostáváme k otázkám: kolik je možných světů a kolik možných životů v sobě vlastně nosíme?

Jančar si hraje s realitou, ale i se čtenářem – v povídce Příběh o očích nám jsou ukázány dva obrazy: hrůzné zátiší (s ovocem či očima obětí války?) na stole chorvatského fašisty Ante Paveliče a sklenice od zavařeniny, ve které plavou oči Alberta Einsteina. Jančar nám dokonce nabídne informace, jak veřejnost zprávy o zmíněných očích přijala. Cyklicky se opakují jednotlivé úseky povídky, ale jsou variovány i jednotlivé motivy – jde o „vášeň popisu“ zmíněnou v povídce Joyceův žák – pohlížíme na věci z různých úhlů. Který je ten správný?

V povídce Avestina je opět vytvořen most, který spojuje staletí. Přes tento most kráčí věčný poutník, „pašerák slov“, nenápadný a věčný jako mikroorganismus Avestina ludwigi, nerespektující lidskou logiku a vnímání reality.

Čtvrtá povídka Neděle v Oberheimu možná nejvíce vybočuje z celého výboru, i když opět ztvárňuje okamžik, kdy se jakoby prolomí nějaká hranice, dojde k určitému zpochybnění vnímané reality – vidíme klidné, melancholické městečko na Dunaji, ale i jeho temný sklep, kde má obranný spolek Lentia svou střelnici. Něco se změnilo, něco není tak jako dřív.

Drago Jančar napsal zatím osmadvacet povídek, do češtiny jich je přeloženo dvacet. Kniha Přízrak z Rovenské svědčí o tom, že Jančarovy prózy mají určité společné rysy, ale potvrzuje především skutečnost, že slovinská literatura byla a je literaturou kvalitní a zajímavou i pro čtenáře-neslavistu.

HANA CHMELÍKOVÁ

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 80 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 2098x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce