Andrej Skubic, narozen 1967 v Lublani, vydal romány Hořký med, Fužinské blues (česky Větrné mlýny 2005) a knihu povídek Blázinec (2004). Překládá z angličtiny (Welsh, McCabe, Barthelme, Gallowayová).

Andrej Blatnik: V poslední době vyšly ve Slovinsku dva výrazně současné a urbánní romány-tvoje Fužinské blues a Noc v Evropě Polony Glavanové. Oba mají v názvu vytyčený prostor, oba jsou multikulturní, jazykově mimetické. Spojuje je i jednota času a hrdinů, v obou se odehraje příběh takříkajíc v opravdovém čase,zároveň. Jde o nabídku nového literárního paradigmatu, které neuznává minulost a budoucnost?

Andrej Skubic: Mezi knihou Polony Glavanové, která je podle mě nejlepší slovinský román loňského roku (vyšla 2001, pozn. AK), a Fužinským blues bych zrovna nehledal společná paradigmata, aspoň co se týká strukturních elementů, které zmiňuješ. Jinak jsou si blízko v duchovním pohledu. Tu multikulturnost nemůžeš pominout, když mluvíš o slovinské kultuře tady a teď; jeden ze zásadních elementů dnešní slovinské společnosti je multikulturnost a chvála bohu za to. Jsem s ní srostlý stejně jako všichni, kteří nedospívali pod nějakým kesonem, ti, kdo uměli číst, četli komiksy v cizích jazycích a ty jim otvíraly širší svět.
Jinak bych neřekl, že je ta kniha vyvázaná z minulosti a budoucnosti – jen ji nenese na ramenou jako nějaké břímě. Postavy v knize ji mají, i sama kniha ji má. Cítím se niterně svázán s řadou slovinských spisovatelů, Slavko Grum, Tomaž Šalamun, Vitomil Zupan a spousta dalších.

AB: Hořký med se lidem líbil, četli ho i ti, kteří literaturu normálně nečtou. Spousta lidí taky upozorňovala, že je román dost povrchní, že tam postava jenom „paří“ a chybí tam nějaký hlubší smysl. Je to oprávněné nebo jde o nepochopení situace literatury dnes?
AS: Fužinské blues snad ještě víc než Hořký med svádí k tomu, aby se o něm psalo jako o provokativním, hele, zas ňákej román, kterej se snaží sprosťárnama oslovit pár puberťáků. Myslím, že dílo, které už z obálky vytrubuje, já jsem klasika, metafyzika, je garantem nudného a (ještě hůř) neaktuálního čtení. Jen kýč. Neřekl bych, že jde o nepochopení dnešní literatury, spíš literatury vůbec, což je pro slovinských prostor a pro jeho stavění kultury na piedestal typické. Je to logické - bývaly doby, kdy byla kultura hlavní nositel slovinské identity. Ale copak ani dneska, kdy máme svůj stát, není možné chápat text, jenž se snaží být oproštěný, bezprostřední, věcný, jinak než jako banální? Nechci nikoho přesvědčovat, že je v tom textu kdovíjaký přesah. Ale moderní klasika? Ne, to mi připadá jako naprosto banální elitářství. Vždyť ani Drago Jančar, který je dnes nesporně králem slovinské literatury, si nesedne za počítač, aby neklafal moderní klasiku nebo dvě - prostě píše úžasnou literaturu. Řekl bych, že je sice tu a tam módní napsat něco o lidech z okraje, ale jenom když to lze chápat jako metaforu pro nějakou intelektuální krizi. Já jsem se tu pokusil napsat něco autentického o lidech z okraje společnosti, s jeho okrajovými problémy, spojenými s jeho identitou ve společnosti.

AB: Kritika prohlásila Fužinské blues za orální román. Každou postavu určuje jeho zvláštní mluva. Ale také většina sexuálních aktů v románu je orálních. Slogan knihy končí otázkou: „Může některá z moderních urbánních identit najít cestu, která někam vede?“ a slibuje odpověď na konci knihy. Ta končí scénou nové lásky, která je lesbická. Má se v tom hledat nějaká metafora?
AS: Orální sex jako manifestace logosu? Díky, jen houšť takových čtenářů! Postavu Janiny nepovažuju za nějaký symbol, spíš za obyčejnou šestnáctku, která má ale schopnost bořit některé stereotypy její patriarchální kultury, dokonce archetypy, a dokáže na konci udělat něco šokujícího, takže na konci není žádná nová láska, ona spíš nabourává různá tabu.

AB: Víckrát jsi zmínil, že bys rád doprovodil knihu také CD knižní hudby, jak se to dělá u filmů. Co by bylo na CD ke knize Fužinské blues?
AS: Představoval bych si hudbu, která protéká Perovým mozkem, jak deliriem vytváří fužinský svět. Určitě Black Metal od Venom, která mu běží hlavou na začátku a pak je tam ještě Love You Like a Reptile od Motorhead. V jeho hlavě se rodí i další pecky v textu, třeba Joga od Björk a další použitá v mottech Digging in the Dirt, Julia Dream, Human a Take Me to the River. Do téhle sorty by spadalo hodně věcí od Radiohead hlavně z desky OK Computer - v románu to není, ale bloudilo mi to hlavou. A možná ještě nějaká fotbalová hymna…

(rozmlouval Andrej Blatnik, přeloženo z časopisu Literatura č. 150, 2003, kráceno)