Paasilinna, Arto: Chlupatý sluha pana faráře 2

Paasilinna, Arto
Chlupatý sluha pana faráře 2

ukázka humor

Pan farář Oskari Huuskonen se začal v Jejdově kutlochu cítit dobře. Panoval tam báječný klid, měl čas přemýšlet o vlastních věcech, nesekýrovala ho manželka a nedoléhaly sem ani církevní starosti...

 

Chlupatý sluha pana faráře
Arto Paasilinna
: Chlupatý sluha pana faráře. Přeložil Vladimír Piskoř. Hejkal, Havlíčkův Brod 2005

11
Hnízdečko pod sněhem

Pan farář Oskari Huuskonen se začal v Jejdově kutlochu cítit dobře. Panoval tam báječný klid, měl čas přemýšlet o vlastních věcech, nesekýrovala ho manželka a nedoléhaly sem ani církevní starosti. Člověčí půlka medvědího brlohu voněla parfémem Soni Sammalistové, a stále častěji se stávalo, že se pan farář vsoukal dovnitř, přestože věděl, že tam leží Soňa a čte si bulvární časopisy. Inu, jeden farář se do medvědího brlohu ještě vešel – bioložka Soňa Sammalistová udělala pro duchovního vedle sebe místo. Mluvili spolu šeptem, aby nevzbudili Jejdu.
Pan farář dopřál své ruce spočívat na Sonině boku, v té situaci to vyznívalo zcela přirozeně.
Mladá žena se vyptávala na všechno možné, co se týkalo náboženství, a pan farář jako člověk od fochu s chutí rozprávěl o Všemohoucím Bohu, bibli, Ježíši Kristovi i Duchu svatém. On sám v ně v podstatě už nevěřil, ale celý dosavadní život ho zaměstnávali.
Na vědeckou pracovnici byla Soňa dost povrchní a chvílemi i dětinská, bavilo ji číst brak a brožované dojáky, zajímaly ji horoskopy a všelijaké další hlouposti. Ale jinak to byla zdravím kypící, odhodlaná žena a vůbec ne hloupá, spíš taková jednoduchá temperamentní duše. Huuskonen jí vyprávěl biblické příběhy a poučoval o dějepravě. Bylo jim spolu velmi příjemně. Oskari cítil, že ve společnosti té ženy mládne. Občas ho napadalo, zda se nepobláznil, jak se mužům středního věku stává, a kupodivu a ke své radosti shledával, že se tak opravdu stalo.
V útrobách medvědího brlohu pak došlo k tomu, že mezi Soňou Sammalistovou a Oskarim Huuskonenem vznikl kromě duchovního sepětí i pozemštější vztah, tělesné přátelství, jak to Oskari krásně nazval. Pan farář často zůstával v brlohu přes celou noc, aby dělal Soně společnost; paní farářové jen krátce oznamoval telefonem, že medvídě ochořelo a je zapotřebí o ně pečovat dnem i nocí. V kanceláři zanechal vzkaz, ať mu telefony přepojují do brlohu.
Saimi Rehkoilová vyvářela pro pana faráře a badatelku zimního spánku výživné a chutné polévky z losího masa. Občas se také ochotně ujímala úkolu ohlídat Jejdův zimní spánek. Pokud v brlohu lehávala ona, pan farář dovnitř nezalézal a naopak doháněl své povinnosti v kanceláři nebo objížděl farnost a dohlížel na modlitební shromáždění. Jakmile ovšem nadešel okamžik, kdy byla na řadě Soňa, aby překontrolovala počítač, pan farář Oskari Huuskonen vyhlásil mezi farníky chvatné amen a nasoukal se do medvědího brlohu do náruče své milenky.
Začátek zimy a čas adventu proběhly dobře, ale o Vánocích nastaly Oskarimu krušnější chvíle. Soňa Sammalistová odcestovala na svátky domů do Oulu. Oskari ztratil o dozor nad medvědím brlohem zájem. Saimi Rehkoilová nyní mohla vyspávat v kutlochu jako Jejdova družka a dávat pozor, aby se medvídek neprobudil a nezačal rozbíjet technické vybavení, neřkuli z brlohu neutekl. I takové věci se stávají, medvěd se z nějakého důvodu probudí uprostřed zimy a vyhrne se ven do mrazu. To je pak ospalý a nadmíru nevrlý, neví, kam se vrtnout, snadno zabloudí v lese, ač lesní šelma, a nenalezne cestu zpátky.
Ostatně pan farář měl kvůli Vánocům práce nad hlavu. Neustále v poklusu z jedné pobožnosti na druhou, navštěvoval farníky, chystal vánoční kázání a také musel oslavit vlastní rodinné Vánoce. Vlastní Vánoce? Paní farářová nepatřila k lidem, kteří by si na vánoční svátky potrpěli. Zvěst o Ježíškově narození ji snad nikdy neprodchla jasem. Samozřejmě do vánočně vyzdobeného kostela přicházela pokaždé slavnostně vyšňořená, ale tam sedávala nerudná, úplně jako by si odpykávala nějaký nezasloužený trest. Ozvěna hlasu jejího manžela ve studeném starém kostele v ní neprobouzela zbožnou úctu. Hospodáři za jejími zády páchli tabákem, vazelínou a sádlem, což učitelku švédštiny rozhodně nepovznášelo.
Generál Hannes Roikonen měl rodinu, a nemohl proto o Vánocích pobývat ve farnosti. Přitom by bylo tak úžasně vzrušující, kdyby ji s panem generálem vezlo bílé dvojspřeží po zasněžených venkovských cestách, on by stál na kozlíku černých saní a práskal bičem. Jenže je to jinak a ona se bude muset vrátit z kostela v tomhle obyčejném japonském farářovic autě, které bylo nikoliv černé, nýbrž šedé, a k tomu plné medvědích chlupů.
Vůbec se nemuseli domlouvat, že si o letošních Vánocích nebudou dávat dárky a nepozvou děti ani žádnou jinou návštěvu. Nebylo toho třeba. Paní farářová objednala v krámu hotovou šunku a povinnostem učinila zadost tak, že ji ohřála v mikrovlnce, k šunce nasypala do mísy hrášek z konzervy a lhostejně rozložila stříbrné příbory po obou stranách talíře. Farář rozžal svíci na krbové římse, ale rozdělat oheň v krbu se už nenamáhal. Jedli bez chuti a Huuskonen se dokonce před jídlem nepomodlil. To byly Vánoce!
Manželé spali odděleně od té doby, co Sára vyprášila Jejdovi kožich klepačkou na koberce. Nicméně si večer od dveří svých ložnic huhlavě popřáli dobrou noc. V rodině tedy nepropukaly žádné zjevné spory, leč tísnivé to pochopitelně bylo. Paní farářová v posteli přemýšlela o svém údělu ženy, jejíhož manžela postihlo bláznovství. Oskari skutečně přestával chápat realitu, aniž by si to sám uvědomoval. Páprda, který se zfamfrní do mladé ženské jako teď Oskari do té buclaté vědátorky z Oulu, je už sám o sobě směšný a budí lítost, ale že se ten její chodí na stará kolena pelešit do medvědího brlohu, to už je vrchol! Trapas nad trapasy. Sára Huuskonenová zavolala psychiatrovi a pod zástěrkou vánočních nákupů si o své hanbě dokonce zajela promluvit do Helsinek, ale Oskari celou věc s úsměvem smetl ze stolu. Prohlásil, že jemu rozum slouží a Sára, jak je jejím zvykem, si zbytečně dělá nervy. Nejsi v přechodu? předhodil jí dědek neomaleně.
Paní farářová Sára Huuskonenová vylezla z postele, s nervy na drátkách se odebrala do temného obývacího pokoje, našla cigarety a zapálila si. Na stole okorávala šunka, přesně tak, už ani jídlo se na svatou noc neuklidí do lednice! Všechno bylo v troskách, všechno do mrtě. Celý život, a to jen kvůli tomu zatracenému chlupatisku. Sára Huuskonenová típla cigaretu o talíř se šunkou a plačky se vrátila do postele.
Ani Oskari nemohl usnout, vytušil, že manželka chodí po domě, vstal a poslouchal.
Copak asi teď v Oulu dělá Soňa? Má nějakou vážnou známost? Určitě má, ta trhlá ženská v jednom kuse čte romantické příběhy o lásce, na to, že je akademicky vzdělaná, je nevyzrálá až moc. Možná v Soně přetrvávalo cosi ze severských traumat či vzdoru. Nic naplat, Oskarimu se po Soně a společných nocích v Jejdově pelíšku stýskalo. Bylo to sice opovážlivé, možná se o tom mluvilo po vsi a patrně nejen tam, ale v principu se spolu věnovali vědě. Přinejmenším biologii. To, že si dlouhé hodiny, ba celé dny šeptali o náboženství a všehomíru, svým způsobem spadalo do práce pastora, duchovního. Ta žena víru doslova hladově hltala, toho si pan farář Huuskonen dobře všiml. Zkoušeli se spolu také modlit. Ale vyznělo to naplano, neboť oč větší horlivost Soňa projevovala, o to víc Oskari považoval svoje výklady za pitomější. Bylo zcela dětinské, že jí šeptal do ouška o všem biblickém, jako by ji učil v nedělní škole. Ale čas plynul a Oskari silou víry udržoval Soňu v brlohu.
Biskup Uolevi Ketterström se naštěstí ze svého zranění zotavil, takže odsud už nehrozil skandál, alespoň do novin nic neproniklo.
Krátce před Vánoci pan biskup telefonoval a připomněl, aby o zásahu oštěpem nepadlo nikde ani slovo. Načež Huuskonena varoval před definitivním zničením dobré pověsti duchovního. Podle Ketterstömova názoru se pastor může dostat do velmi choulostivé situace, pokud pomáhá mladé ženě na vědeckém díle světského rázu. Zvláště zdůraznil, že teolog, který obhájil svou doktorskou disertační práci „O apologetice v průřezu staletí“, by se neměl podílet na výzkumu medvědího zimního spánku. V každém případě je nežádoucí, aby pastoři trojčili jako Oskari Huuskonen.
„Farář, který žije v manželském svazku, nemá nejmenší důvod zalézat do kutlochu, v němž líhává mladá svobodná žena, to měj na paměti, Oskari.“
Oskari Huuskonen poznamenal, že musí pečovat o medvěda, jehož dostal od farníků k narozeninám. Na to pan biskup odvětil, že kdyby byl býval věděl, kolika mrzutostem to nummenpääské zvíře zavdá příčinu, byl by dávno přijel tomu zavšivenci osobně zakroutit krkem.
Z telefonního rozhovoru vyšlo najevo, že se o těch věcech s panem biskupem radila Sára Huuskonenová.
„Sára se strachuje o tvé duševní zdraví a já její obavy shledávám za odůvodněné.“
„Hlavně mě, Ketterströme, nezačni prohlašovat za blázna. Sám nejsi s dovolením o nic menší bloud.“
„Nebuďme osobní, Oskari, já to myslím zcela přátelsky. Snažím se tě chránit.“
Oskari Huuskonen otevřel potichu dveře do manželčiny ložnice, přiťapkal k posteli a položil paní farářové ruku na čelo. Sára vzlykla.
Oskari ke své ženě vklouzl, nebyla proti. Dnes je přece svatá noc, mysleli si oba, zatímco mlčky leželi v temnotách fary.

12
Paní farářová dává církvi vale

Po Novém roce se Soňa Sammalistová vrátila z Oulu a pokračovala v medvědích výzkumech. Vytiskla, co Saimi Rehkoilová přes svátky o medvídkově spánku zaznamenala na počítačové diskety, a pak stejně jako dřív zalezla k Jejdovi do brlohu, aby navázala na předchozí pozorování. Jakmile se pan farář Oskari Huuskonen doslechl, že je Soňa zpátky, okamžitě se v něm probudilo vědecké nadšení a znovu začal trávit čas v medvědím příbytku. Dřívější hra pokračovala: šeptali si a otlapkávali se v útrobách kobky pod sněhem.
Vánoční dovolená na severu Soně z náboženského hlediska prospěla. Svěřila se, že si v naprostém klidu mohla promýšlet a rozebírat své prozření, během vánočních dnů se prokousávala Oskariho moudry, chodila do kostela a vedle oddechového čtení si četla i v bibli a církevní dějepravě. Teď si vroucně přála své nábožné pocity probrat.
Pan farář se toho začal děsit. Opravdu netoužil obracet Soňu na víru, jeho vlastní apologie už dávno vyčpěla, ale co se dá dělat, když se mladé ženě zdá, že prozřela. To se jí může přihodit, když celé týdny spí s duchovním v medvědím brlohu.
Na konci ledna si pan farář Oskari Huuskonen pořídil nové lyže. Paní farářová chtěla rodinné auto pro sebe a Oskari neměl peníze, aby si koupil nebo pronajal další vůz, třebaže ho k plnění svých služebních povinností nezbytně potřeboval. Rodina by si pochopitelně s jedním dopravním prostředkem bohatě vystačila, kdyby pán domu bydlel na faře. Jenže on trávil většinu času a takřka každou noc v Jejdově pelechu, kde šeptal Soně Sammalistové do ouška dráždivá slůvka biblické lásky a neopomíjel je prokládat pozemsky milostnými výrazy.
Problémy s dopravou vyřešila farářova záliba v lyžování, od statku Saimi Rehkoilové totiž vedla ke kostelu výhodná zkratka přes les. Huuskonen tedy jezdil z farního úřadu k medvědímu brlohu a nazpátek na běžkách a paní farářová mohla využívat rodinné auto dle libosti. V týdnu občas Oskari Huuskonen vyrážel na lyžích i do okolních zapadlých vsí, pokud tam věřící něco slavili nebo se nějaká babka v odlehlém koutu divočiny chystala umřít a potřebovala povzbudivá slova duchovní útěchy. Na padesátníka byl Oskari Huuskonen zatraceně dobrý lyžař a jeho fyzická kondice se během měsíců strávených v medvědím brlohu vylepšila přímo zázračně. Samozřejmě nelze také zapomínat, že na přelomu léta a podzimu se pilně věnoval házení oštěpem do výšky, což je tvrdý sport, vyžadující sílu.
Svou zimní dovolenou pan farář Huuskonen přirozeně strávil na dvoře vdovy Rehkoilové v Jejdově příbytku. Kromě dovolené si ještě vzal neplacené volno, aby mohl bez přerušení vylehávat v medvědím brlohu až do konce února. Za tu dobu se Soňa bohatě napřemýšlela o věcech víry, zvláště když měla po ruce zapáleného duchovního s množstvím hlubokých biblických znalostí. Soňa byla dychtivá žačka – náboženské probuzení ji pohlcovalo čím dál víc a dokonce pana faráře požádala, aby ji vyzpovídal. Oskari se však odmítl stát zpovědníkem své milenky. Tak jejich vzájemný vztah ochladl, tělesná láska se kvůli Soniným pocitům hříchu takřka vytratila. A je to tady, říkal si Huuskonen ohromeně, ta ženská opravdu zahořela pro víru. Přitom na počátku to nebylo cílem, určitě ne. S věřícími ženami, zejména pak mladými, bývají potíže, to pan farář věděl. Náboženské probuzení může v jistém okamžiku předznamenat záchvat duševní poruchy, a mnohé ženy se pak také natrvalo zblázní.
Po farnosti se šuškalo, že pana faráře Oskariho Huuskonena ošklivě zasáhla krize středního věku. Až moc se začal zajímat o ženské, takový starý kozel. Drby se donesly až k samotnému Huuskonenovi, ten je však přijal s klidem. Prohlásil, že stárnoucí muž má ještě hodně daleko k vetchému, lítost budícímu starci, který by se v předvečer smrti najednou zbláznil do mladých ženských. Naopak, v jeho případě jde o neklamný projev přírodních zákonitostí – starý samec se obklopuje svým vlastním stádem jako losí býk nebo parohatý sob, nejsilnější jedinec v revíru odhání mladé nezkušené cucáky a sám se stará o houf samic, tak se uchovává a přežívá síla sobího stáda.
Paní farářová Sára Huuskonenová se mnoha způsoby snažila přivést manžela k rozumu, prosila ho, ať se vrátí domů alespoň pro forma, ale Oskari odjížděl na lyžích do medvědího brlohu, kdykoli mu to úřední povinnosti dovolily. Uznal sice, že se chová poněkud svérázně, avšak za blázna se nepovažoval. Co na tom, že trochu zahořel obdivem k bioložce z Ouluské univerzity a pomáhá jí v náročné badatelské činnosti? Podle jeho názoru na tom nebylo nic špatného, a už vůbec ne hříšného. Oskari navrhl Sáře, že v létě vyrazí s medvědem na společnou dovolenou, třeba do Laponska nebo do hor v Evropě.
„Mě tedy spolu s tou tvou chlípnicí nikam nedostaneš,“ oznámila paní farářová nabuzeně. „A ten zatracený medvěd mi už domů nesmí, jasné?“ dodala důrazně.
Tu zimu se medvědí brloh na dvoře Saimi Rehkoilové stal dočasnou farní kanceláří. Přepojovaly se sem všechny úřední telefonáty. Pan farář přímo odsud vydával pokyny pro křesťanskou činnost a řídil farnost, v tichu brlohu pokojně sepisoval kázání.
Zima se překlopila za vrchol a dovolená skončila. Oskari Huuskonen zas vylezl zpod sněhu a odjel na lyžích uspořádat pobožnost v diakonii, pronést kázání v kostele jako dřív a pak se na lyžích vrátil do brlohu. Ovšem tentokrát sem dorazila i paní farářová a uhodila na hospodyni Saimi Rehkoilovou, kde najde manžela.
„Kde asi… tamhle v brlohu. Vědecky tam koumají. Teďka se zrovinka nehodí, aby je někdo rušil. To by se Jejda moh probudit.“
Ale paní farářová přišla v úřední věci a nebyla k zastavení. Popadla u schodů sněhové hrablo, doklopýtala k brlohu a pustila se do odhazování sněhu.
Uvnitř mezitím Soňa a Oskari vystrašeně sledovali periskopem, kterak láteřící farářka přešla s lopatou do útoku. Soňa prosila Oskariho, ať pro ně vymodlí Boží slitování, ale pan farář jen rozmrzele bručel.
Ze sněhu trčící rouru periskopu urazila rozkacená Sára lopatou. Jakmile odhrnula sníh před vstupním otvorem, zakřičela dovnitř:
„Přišla jsem jen oznámit, že vystupuju z církve, Oskari Huuskonene!“
Následky byly drsné. Z brlohu se vysoukala Soňa Sammalistová a plačky, spínajíc ruce utekla do bezpečí Saiminy světnice. Oskari Huuskonen zatím otálel, snažil se manželku uklidnit, ale ta dala průchod zlosti, kterou v sobě nastřádala za celou zimu. Křik a jekot probudil Jejdu. Nejprve výhružně mručel a posléze se vyhrnul ven. Byl docela velký a vylekaná farářka se mu klidila z cesty. V brlohu zbyl pouze pan farář Huuskonen, jen spoře oblečen. Venku bylo krušno, skoro dvacet pod nulou, podvečerní soumrak přinesl vítr. Oskarimu se nechtělo vylézat jen v podvlékačkách. Ale protože manželka házela do brlohu sníh, nezbylo než se navléct do zimního. Nakonec ovšem vylézt musel, a Oskari Huuskonen to udělal se vší vervou. Paní farářová utekla do světnice, když Oskari skočil na lyže a vydal se za medvědem. Cestou zakřičel, že jestli manželka touží vystoupit z církve, může tak učinit na farním úřadu v úředních hodinách. A pak zmizel v Jejdových stopách do zšeřelé krajiny.
Ženy ve světnici se snažily uklidnit. Vdova Saimi Rehkoilová uvařila kávu a nabídla k ní mramorovanou bábovku. Soňa Sammalistová usedavě plakala, říkala, že se dala na víru, prosila farářku a Otce na nebesích, aby jí odpustili to smilstvo. Drmolila texty žalmů, s nimiž se přes zimu spolu s dalšími biblickými tématy seznámila. Farářku postupně přešla zlost a řekla, že Soně svého muže s radostí přenechá i s lyžemi, medvědem a vším ostatním. Nejdřív že opustí církev, pak chlapa.
Jenže Soňa Sammalistová nechtěla Oskariho paní farářové odloudit. Skutečně se dala na víru, má v Oulu snoubence, nemůže přece žít v hříchu s postarším mužem, a už vůbec ne s farářem.
Jejdu Oskari Huuskonen dostihl v hloubi lesa až po půlnoci. Medvěd byl promrzlý, zkřehlý a těžký, mručel, cenil zuby a odvléct ho zpátky do brlohu byla práce pro vraha. Unavený farář s bručícím méďou na zádech dorazil na vdovin dvůr za rozbřesku. Nastrkal Jejdu do brlohu, zabouchl za sebou dvířka a sám zalehl.
Kolem poledne přinesla Saimi Rehkoilová do brlohu masovou polévku a sdělila, že paní farářová a bioložka Sammalistová odešly společně pryč. A taky, že Soňa bude chtít diskety s posledními záznamy medvědova spánku, pokud by pan farář souhlasil. Diskety je prý možné poslat do Ouluské univerzity na její jméno.
„Nejni žádnej kalup, pane farář. Soňa jen řekla, ať vám to vyřídím.“
Pan farář si pomyslel, že takhle šeredně to skončit nemělo. Hlavou mu probleskl nápad poprosit Boha, aby se všechno, co se stalo, odestálo, ale pak se unaveně překulil na bok a řekl si budiž. Koneckonců Soňa byla jen hloupá husa – důra, co zahoří pro víru, byť svět nabízí i něco lepšího. Oskarimu klesla nálada na samé dno, měl chuť nakopnout Jejdu do zadnice, ale ten už zase spal hlubokým spánkem, a pak, co mu bylo do lidských záležitostí? Huuskonen Jejdovi znovu upevnil na tělo snímače a nastavil počítač.
Pan farář vyspával až do druhého dne, jen občas se probouzel, aby vychlemtal trochu vývaru, a opět zavřel oči, na srdci černo.
Druhý den odpoledne se do brlohu vkradla vdova Saimi Rehkoilová, potichu přilehla k Huuskonenovi, pohladila zachmuřeného muže po rameni a zašeptala: „Nic si z toho nedělejte, pane farář. Já už vás ňák utěším. Spěte klidně. Opuštěný lidičky držejí při sobě.“

 

Překlad © Vladimír Piskoř

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2953x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce