Paasilinna, Arto: Chlupatý sluha pana faráře 1

Paasilinna, Arto
Chlupatý sluha pana faráře 1

ukázka humor

Biskup Uolevi Ketterström bolestně sténal na lůžkovém oddělení nummenpääského zdravotního střediska, když mu doktor Seppo Sorjonen odstraňoval z hrudi hrot oštěpu...

 

Chlupatý sluha pana faráře
Arto Paasilinna: Chlupatý sluha pana faráře. Přeložil Vladimír Piskoř. Hejkal, Havlíčkův Brod 2005

9
Přípravy k zimnímu spánku

Biskup Uolevi Ketterström bolestně sténal na lůžkovém oddělení nummenpääského zdravotního střediska, když mu doktor Seppo Sorjonen odstraňoval z hrudi hrot oštěpu. Oskari Huuskonen vedle operačního stolu sledoval se zájmem, co natropil.
„Poměrně hluboká a interesantní bodná rána,“ mumlal Sorjonen, zatímco se hrabal biskupovi v zejícím otvoru po oštěpu.
„Propíchlo by ho to skrz naskrz, kdyby nestála v cestě lopatka?“ zeptal se Huuskonen zvědavě.
„Hlavně se nezapomeň na všecko ptát, Oskari,“ zavrčel biskup.
„Přišel jsem tě jen pozdravit a požádat o odpuštění. Všechno je to moje vina, na studni mělo viset varování, aby tam nikdo nepovolaný nestrkal hlavu. Copak tě lidi z usedlosti neupozornili?“
Biskup nemínil v debatě pokračovat a pan doktor Sorjonen poznamenal, že by zraněného rád ošetřil v klidu. Oskari Huuskonen ještě pronesl na adresu pana biskupa několik slov útěchy a vzdálil se. Brzy se však vrátil a zeptal se Ketterströma:
„Neměla by se ta věc oznámit na policii a sepsat protokol?“
Biskup zaskučel, že v žádném případě. Na celou tu nepříjemnou nehodu je třeba hned teď a jednou provždy zapomenout, amen a ven!
Druhý den ráno převezli biskupa Uoleviho Ketterströma k zotavení po zásahu oštěpem do Helsinské diakonie. Podle prognóz měl na delší čas utrum se střelbou na losy či jinou zvěř, protože rána byla přesně v tom místě pod klíční kostí, kam si při střelbě zapíral pažbu. Nicméně do čela biskupství se bude moct opět vrátit za pár týdnů, soudili lékaři z diakonie. Oficiální verze zněla, že si pan biskup lehce poranil rameno při lovecké výpravě, když zakopl a spadl na ostrou, ze země trčící tyč. Nebyla to nijak velká lež, domnívali se v nemocnici i na biskupské radě, dokonce ani před samotným Bohem ne.
Pan farář Oskari Huuskonen vykonával dál svůj úřad jako obvykle, čekal ovšem na nějakou reakci z biskupství. Bylo však ticho po pěšině, a tak se pohroužil s novou vervou do svých zálib. Kromě hodu oštěpem do výšky začal oprašovat svůj zájem z mládí o astronomii. Oč méně pan farář věřil v Boha, o to zajímavější se mu jevil vesmír včetně případných rozumných bytostí, obývajících jiné světy. Proto když se ve vědeckopoznávacím centru Heuréka nedaleko Helsinek konala mezinárodní konference na téma mimozemských inteligencí, vyrazil tam na přednášky a pročítal objemné stohy nakopírovaných článků. Dozvěděl se, že lidstvo už přes dvacet let poslouchá pomocí radioteleskopů radiové signály z vnějšího vesmíru, zatím bezvýsledně. Seriózně se tvářící vědci však předpokládali, že člověk není ve vesmíru jediný rozumný druh, a k témuž názoru se začal přiklánět i pan farář Huuskonen. Pakliže Bůh stvořil člověka, zvířata, rostliny a spoustu jiného na zeměkouli, proč by zároveň nemohl svou stvořitelskou činnost provozovat i jinde v kosmu? Božím světem jsou všechny galaxie a sluneční soustavy, ne jen tahle červy prolezlá planeta Země.
Vedle hvězdářských úvah se Oskari Huuskonen vrhl i do plánů na stavbu zimního brlohu pro medvídě. Telefonicky obvolával odborníky z oboru a četl zoologickou literaturu, jíž se ve Finsku vydávalo překvapivé množství. Dokonce si koupil překrásnou, výpravnou publikaci „Medvěd hnědý“ od Erika S. Nyholma, zabývajícího se soustavně studiem medvědů, kterou v obrazové části doprovodil fotografiemi specialista na přírodu Eero Kemilä. Rady čerpal také od odbornice na šelmy Soni Sammalistové z Ouluské univerzity, jakož i ze zoo v Korkeasaari a Ähtäri.
Oskari Huuskonen nejprve zvažoval možnost postavit brloh na zahradě fary, ale v paní farářové div nebouchly saze, když ji o svém záměru informoval.
„Copak jsi přišel o rozum? Postavit medvědí brloh přímo nám pod schody! To ti nedochází, že na jaře z toho brlohu může klidně vylézt bůhvíjak příšerná obluda? Celou zimu v brlohu, kde bude jen spát a prdět, poroste a první, co na jaře udělá, že nás schramstne, protože bude mít hlad.“
Nepomohlo ani Oskariho vysvětlování, že medvěd v brlohu přes zimu moc nevyroste a že spánkem rozhodně nezdivočí.
„Odveď si Jejdu na statek k Saimi Rehkoilové, postav mu tam třeba pro mě za mě brloh jako hrom, ale tady na faře už medvědi bydlet nebudou. A rovnou tam odnes i tu vypelichanou příšeru,“ uzavřela paní farářová ukazujíc na obřího plyšového medvěda, jehož Oskari ubytoval v předsíni. Plyšák se s pobaveným výrazem v obličeji opíral o zeď.
Saimi Rehkoilové se nápad s brlohem na jejím dvoře zamlouval. Oskari Huuskonen si vzal milimetrový papír, pravítko, fixu a pustil se v kanceláři do náčrtů medvědího zimoviště. Kostru se rozhodl udělat z neimpregnovaných trámků a stavbu zaizolovat deseti čísly minerální vlny, která se jako z udělání prodávala pod obchodním názvem Medvědí vlna. Co se týče plochy, pan farář odhadoval, že deset čtverečních metrů by mělo stačit; v přírodě si medvědi obyčejně dělají mnohem menší skrýše, ale v tomto případě se do brlohu musel vejít ještě medvěd od Stockmanna a navrch jeden člověk – pro jistotu, co kdyby na počátku bylo třeba medvídě uspávat. Půdorys měl oválný tvar; do zadní části se nacpal ležmo velký plyšový medvěd a do jeho náruče Jejda, zatímco přední, o něco větší polovinu zabírala tlustá molitanová matrace připravená pro medvědího uspávače a hlídače. Sem také ústil vstupní otvor, jímž se člověk mohl protáhnout po čtyřech. Vnitřní výšku Oskari naplánoval 70 čísel pro medvěda a poctivý metr pro svoje lože.
Z Ouluské univerzity telefonovala bioložka Soňa Sammalistová a nabídla spolupráci. Když už pan farář Huuskonen jednou pojal úmysl postavit svému domácímu medvědovi pořádný zimní brloh, nebyl by pro, aby paní bioložka zároveň provedla vědecký výzkum medvědího zimování a činnosti medvědových orgánů během spánku? Univerzita přispěje na stavbu brlohu a poskytne projektu základní biologické podklady. Vědecká pracovnice Soňa Sammalistová totiž píše disertační práci na téma „Zimní spánek savců v severských oblastech“ a s možností sledovat farářovo medvídě přes zimu se jí otvírá výjimečná příležitost získat spoustu empirických poznatků.
Uvnitř brlohu musí být stabilní teplota. Medvědovy životní funkce se budou sledovat prostřednictvím snímačů, které se mu rozmístí po těle. Všechny údaje se přenesou do paměti počítače a později se provede jejich analýza.
Výborně! Projekt byl vědecky podložen a Oskari Huuskonen se nemusel obávat, že se s medvědem a brlohem stane terčem obecného posměchu. Pověděl manželce o nabídce univerzity.
„Jak vidno, v téhle zemi se najde dostatek potrhlých lidí i na univerzitách,“ reagovala Sára.
Oskari Huuskonen zatelefonoval na příslušný stavební odbor a zeptal se, zda-li na vybudování brlohu potřebuje stavební povolení. Inženýra Taaviho Soininena věc okamžitě zaujala, požádal o nahlédnutí do výkresové dokumentace a následně se osobně zapojil do projektových prací.
„Teplota medvědího brlohu podle mě odpovídá hodnotám dobře izolovaného rodinného domku,“ uvažoval Soininen. „Na střechu bych navrhoval dát dvacet čísel silnou vrstvu medvědí vlny a samozřejmě ochrannou fólii proti větru. Zvenčí přijde obyčejná térová lepenka, nebo jste uvažoval opatřit brloh plechovou střechou? Nejodolnějším řešením by pochopitelně byl pozinkovaný nebo plastem potahovaný ocelový plech, ale u oválné střechy, která tak trochu připomíná eskymácké iglú, by byla dost složitá klempířina a vyžadovala by profíka klempíře. Navíc podzimní deště budou do plechové střechy bubnovat a není pak záruka, že Jejda usne.“
„A co kdybychom dali šindely?“ navrhl pan farář Huuskonen.
„Protipožární bezpečnostní předpisy zakazují dávat šindelovou střechu na domek, nebo spíš příbytek, do něhož se bude zavádět elektřina.“
Oskari Huuskonen potvrdil, že zavedení elektřiny je bezpodmínečně nutné – komu by asi tak tma jak v ranci dělala dobře? Medvěd může vyspávat dlouhé předlouhé týdny. Bez knížek by se čas strašlivě vlekl. Navíc bez přívodu elektrického proudu se neobejde ani vědecký výzkum zimního spánku.
„A co vodovodní přípojka?“
„Ta by se šikla, člověk by si aspoň mohl umýt ruce a napít se čerstvé vody. A nebude muset vylézat kvůli vodě ven, což by medvěda budilo.“
Stavební dozorce Soininen ještě navrhl, aby do člověčí části kutlochu nechal pan farář Huuskonen nainstalovat malou klimatizaci. Něco takového si prý nechal udělat syn jeho sestřenice v jejich letní haciendě v Portugalsku.
„Je to úžasně tiché zařízení a nestojí moc,“ vychvaloval Soininen. Strávil u sestřenice týden dovolené a rozhodně netrpěl horkem. A v případě potřeby se klimatizace může přepnout i na vytápění.
Pan farář pochopitelně toužil medvědí brloh klimatizovat, neboť takové zařízení bezesporu účinně odstraní zatuchlost, která jinak bude v kutlochu panovat.
„Tak já pro to zařízení a klimatizační potrubí zakreslím prostor. A stejným kanálem by se dal zavést také periskop. Co vy na to, pane faráři?“
Pořízení periskopu znělo rozumně. Až bude Jejdův pozorovatel ležet na matraci, bude moct v případě potřeby periskopem koukat, co se děje venku, aniž by se musel pokaždé soukat ven. Medvědí brloh je svým způsobem jako ponorka, pluje krajinou snů pod ledovým příkrovem, bez oken s výhledem na okolní svět.
„A co telefon, nebo rozhlas?“
„Určitě. Oboje se sluchátky, aby medvídka nebudilo zvonění nebo puštěné rádio.“
Také fax se jevil jako nadmíru užitečný. Ostatně vědecká pracovnice Ouluské univerzity Soňa Sammalistová sdělila, že její výzkum se bez faxového spojení neobejde, a tak medvědí brloh připojili do sítě.
Soininen slíbil, že ve člověčí části brlohu vyprojektuje výklenek, do něhož bude možné vsadit chladicí tašku. Aby v případě potřeby bylo kde brát studené pivo či něco k zakousnutí. A co třeba nějaká kamínka nebo vařič? Uspávání medvěda a výzkum jeho spánku může být pěkně zdlouhavá činnost a člověku se občas zasteskne po teplém jídle, na rozdíl od medvěda, který pohroužen do spánku nanejvýš vypustí větry.
„Já bych si tam vzal mikrovlnku, ta není hlučná a provoz je čistý,“ rozhodl pan farář.
Stavební inženýr Soininen slíbil nakreslit plánky a předložit je stavební komisi.
„Takhle malý příbytek v podstatě nepotřebuje stavební povolení, ale z precedentních důvodů bych to komisi přece jen k posouzení dal. Zbývá ještě promyslet, jaký název by se měl brlohu přiřadit. Stavební zákon nezná termín medvědí brloh.“
„Co třeba zvířecí útulek?“ pokusil se rozlousknout byrokratický oříšek pan farář. Soininen návrh odsouhlasil a řekl, že je zaručeně první stavební inženýr na světě, který má tu čest žádat o stavební povolení pro medvědí brloh.
„Pak si ještě z nějaké sjezdovky půjčíme sněžné dělo a nafoukáme na střechu metrovou závěj, aby to působilo přirozeně a vypadalo hezky.“

10
Stavba medvědího brlohu

Jejda zíval na celé kolo, když sledoval, jak mu průkopník hodu oštěpem do výšky Jari Mäkelä stlouká z trámků kostru zimního brlohu. Medvídek tomu sice moc nerozuměl, ale vůbec mu to nevadilo. Bylo zkrátka příjemné účastnit se pracovního shonu ve společnosti pana faráře Oskariho Huuskonena a stavebního inženýra Taaviho Soininena. Vdova Saimi Rehkoilová mu každou chvíli podstrčila nějakou velkolepou lahůdku, například uzený bůček nebo točený salám, a často si mohl s mlaskáním pochutnat na kolínkách politých medem. Po těch se rád pohodlně rozvalil.
Byl konec října a studeně mrholilo. Jari Mäkelä hodil ze studny už 16,47 a získal pro svou zálibu celou řadu nadšených přívrženců. Byl založen sportovní oddíl, nesoucí název SK Nummenpääští oštěpaři kolmo vzhůru, a sponzorský fanklub, který pro družstvo reprezentantů objednal trička opatřená náloketníkem házecí ruky a nápisem na zádech:

Oštěpe, vzlétni
oblohu přetni
SK Nummenpääští oštěpaři kolmo vzhůru

„Jejda bude mít skvělý brloh,“ chválil svou práci Jari Mäkelä. „Vůbec by nemuselo být na škodu, kdyby i člověk moh celou zimu prospat. Přinejmenším my zemědělci bysme na to čas měli. A vemte si třeba jen poplatky za televizi, ty by se platily jen v létě. Kdo by se taky ve spaní koukal na telku, že? A taky noviny bysem si předplácel akorát na léto,“ mudroval oštěpařský průkopník.
Pan farář Oskari Huuskonen přispěl s nápadem, že by se na zimu mohly také zavřít kostely, pokud by se duchovní ukládali k zimnímu spánku.
„Nebožtíci by se pohřbili až v květnu a při jednom by se vysluhovala i Večeře Páně. A třeba vánoční bohoslužby, ty by se nekonaly vůbec.“
Stavební inženýr dovlekl na staveniště černou roli lepenky a řekl: „Zimní přestávka by při našem klimatu stavebním pracím nadmíru prospěla. Zejména betonování a stavby vodovodních přípojek by se obešly bez problémů, pokud by se prováděly jen v době, kdy půda ještě není zamrzlá.“
Rovněž Saimi Rehkoilová se domnívala, že zimní spánek má něco do sebe: „Nepeklo by se na Vánoce a nemusel by se odhrabávat sníh, i když osamělá vdova jako já už Vánoce slavit nemusí. Ale na podzim by se muselo vygruntovat a vyprat velký prádlo a dát do pucu koberce, aby se člověk zjara po probuzení nemusel hnedka pachtit s úklidem.“
„Ze zimního spánku by v širším smyslu slova těžilo celé národní hospodářství,“ rozvíjel vizi stavební inženýr Soininen. „V zimním období by například nebyly zapotřebí žádné služby, v provozu by zůstal jen zpracovatelský průmysl, což by zajistili zahraniční dělníci, kteří by nechodili spát, a stejně tak by v létě i v zimě probíhal export. Nezaměstnaní jsou nuceni nečinně se válet celý rok, ale kdyby se úředně vyhlásil odchod na zimní spánek, pak by se problém nezaměstnanosti omezil jen na letní měsíce. V dnešních krušných časech by to znamenalo významné úspory pro národní hospodářství,“ zdůraznil inženýr a dal se do přibíjení dehtové lepenky na palubkovou střechu medvědího příbytku.
Na dokončení hrubé stavby dorazila z Ouluské univerzity vědecká pracovnice Soňa Sammalistová. S počítačem, knihami, propojovacími kabely a všelijakými snímači. Soňa byla pohledná, urostlá, ještě ne čtyřicetiletá ženská, která mluvila severským nářečím. Přihnala se na stavbu v taxíku a hned, že se ubytuje u vdovy Rehkoilové, alespoň na pár týdnů, jestli to paní nevadí, chtěla totiž svůj výzkum rozjet naplno.
„Jak že se medvěd jmenuje, Jejda? Ten je ale roztomilý. Napojíme kluka na drátky a vyzkoumáme, o čem si tak přítelíček za zimních nocí přemýšlí, co se mu zdává, nebo jestli u medvědů vůbec dochází k myšlenkovým pochodům, když spí.“
Jejda se otřel Soně o pevné stehno. Pan farář Oskari Huuskonen zahlédl krajinku otvírající se pod sukní a nejraději by medvídě od nohou vědecké pracovnice odstrčil co nejdál, aby se sám mohl otřít.
Na počest ukončení hrubé stavby uspořádal pan farář krátkou pobožnost a stavební inženýr promluvil k partě pracovníků, která v daném případě čítala kromě oštěpařského průkopníka Jariho Mäkely jen dvojici chlapíků. Hospodyně Saimi Rehkoilová navařila hrachovou polévku, a jak káže dobrý mrav, vypilo se několik piv. Medvěd – byl ho už pořádný kus – se mohl v trávě na dvorku doslova uzívat.
Paní farářová Sára Huuskonenová se na dokončení hrubé stavby nedostavila, ačkoliv ji Oskari prosil, ať se k Rehkoilové přijede na medvědí příbytek podívat.
„S tím vůbec nepočítej. Mě nějaký medvědí kutloch nezajímá. A rovnou ti povídám, že už té záležitosti s medvědem začínám mít dost, pokaždé, když Jejdu vidím, mám nervy na pochodu.“
Oskari označil paní farářovou za bezcitnou ženskou.
„Může být. Leckterá ženská by se zatvrdila, kdyby musela před celou vsí omlouvat výstřelky svého muže.“
Oskari Huuskonen se namíchl. Jaké výstřelky omlouvala?
Paní farářová připomenula, že třeba nedávno zapíchl oštěpem biskupa, mimo jiné. „Někdy si přeju, aby ses na zimu uložil i ty, život by aspoň byl o něco klidnější.“
No vida. Panu faráři ten nápad vůbec nepřipadal marný. V duchu se mu promítla pevná figura Soni Sammalistové. Co kdyby si vzal zimní dovolenou a zalezl do medvědího brlohu spolu s vědeckou pracovnicí? Vždyť tam je na ležení tlustá a široká matrace.
Po návratu k Rehkoilové se pan farář pustil do přibíjení lepenky na střechu. Soňa Sammalistová si do brlohu nanosila počítač, knihy a další potřeby k vědeckovýzkumné práci.
Společnými silami dovnitř nacpali stařičkého plyšového medvěda z obchodního domu Stockmann. V zadní části příbytku mu pozohýbali kloubové končetiny do spací polohy a pak mu do plyšové náruče strčili Jejdu. Medvídě už bylo natolik ospalé, že se skoro nebránilo, nicméně si v brlohu připadalo cize. Nechali ho, ať se s novým domovem zatím v klidu obeznamuje. Beztak ještě bylo třeba dodělat některé dokončovací práce. Elektrikář natahoval kabely, instalatér montoval vodní trubky a Soňa Sammalistová vybalovala z kufru fax s kopírkou. Do příbytku se zavedla telefonní přípojka s digitálním aparátem. Pan farář stanovil, že vyúčtování za telefon půjde na vrub farního úřadu. Nakonec se do příbytku namontovala klimatizační jednotka. Soňa Sammalistová vysvětlila, že citlivé výzkumné přístroje vyžadují pro svůj bezporuchový chod co nejstabilnější prostředí, a to právě klimatizace zaručuje.
V polovině října byl medvědí příbytek konečně hotový. Dosud nesněžilo, a tak z lyžařského střediska ve Vihti přivezli sněžné dělo a okolí doupěte zasypali půlmetrovou vrstvou sněhu. První noc uspávala medvěda vdova Saimi Rehkoilová. Když ráno vylezla z brlohu, řekla, že zkraje večera byl Jejda trochu nervózní, nový brloh na něho asi působil nezvykle, ale potom ho přemohl spánek a medvídek usnul bez větších potíží. Soňa Sammalistová teď oholila Jejdovi chlupy na hrudi i na čelní kosti, náplastmi upevnila na kůži větší počet snímačů a spustila počítač a klimatizaci. Závěs oddělující medvědí kutloch od prostoru pro badatele se zatáhl. Bioložka se pak uvelebila na matraci a začetla se do magazínu oddechové četby. Bylo domluveno, že odpoledne ji přijde vystřídat pan farář Oskari Huuskonen. Saimi Rehkoilová slíbila, že v noci bude dělat medvědovi společnost zase ona.
V průběhu medvídkova uspávacího týdne Oskari Huuskonen načrtl kázání na základě 22. až 33. verše ze 14. kapitoly Matoušova evangelia. Ježíš v těch verších kráčí po vodní hladině a dokonce i Petrovi je přisouzena obdobně zázračná schopnost. Pravda, Petra posléze ovládne nevíra a stáhne ho do vln; Ježíš mu však pomůže k návratu na hladinu a do lodi.
Oskari Huuskonen v medvědím brlohu promýšlel téma, rozjímal, připomínal si příslušná místa v bibli a procházel si exegetickou neboli vykladačskou literaturu. Obyčejně si svá kázání připravoval rychleji, ale občas rád odvedl pořádnou práci, tak, jak byl v mládí vyškolen. Hlásání božího slova mělo své vlastní zákonitosti, a dokonce i zkušenému faráři se čas od času vyplatilo vložit se do přípravy kázání naplno. Zvláště nyní, když si Huuskonen za doprovodu tichého šumění klimatizační jednotky hověl v Jejdově příbytku, plynuly myšlenky k náboženským otázkám stejně přirozeně jako kdysi dávno, kdy byl ještě zbožným farářským pomocníkem.
Oskari Huuskonen přemýšlel o účelu apologetiky. Apologie znamená obhajobu a apologetika je teologická vědecká disciplína, která se zabývá hledáním metod k obhájení křesťanské pravdy. Učenci z jiných vědních oborů bývají nenapravitelní skeptikové, věční pochybovači, většinou ďáblem posedlí cynikové, s jejichž vírou to často bývá všelijaké.
Ve své doktorské disertační práci Oskari Huuskonen nashromáždil bezpočet rozličných, vědecky znějících výkladů bible, ale nyní, když ležel v medvědím brlohu, docházel k pocitu, že celá apologetika a přinejmenším apologie zeje prázdnotou. Copak se dá křesťanská víra vědecky dokazovat, když začala povážlivě kolísat i vlastní víra?
Bylo slyšet, jak medvědí mládě spí. Dýchalo rovnoměrně a zvolna. Výzkum zimního spánku prováděný Soňou Sammalistovou začínal slibně. Soňa řekla, že pokud se podaří objevit, co je příčinou dlouhého medvědího spánku, bude to mít nebývalý přínos pro vědu. Zjištěné skutečnosti by se například daly využít pro léčbu alkoholiků, kdy součástí odvykací kúry by byl prodlužovaný spánek; podobně by se daly léčit i obezita a mnohé choroby vnitřních orgánů, pokud by se na lidský organismus daly aplikovat procesy, k nimž u medvědů v průběhu zimního spánku dochází přirozenou cestou. Rovněž chudým a lidem s duševními poruchami by dlouhý zimní spánek přinesl vítanou úlevu před chmurami polární noci.
Ale ještě k tomu kázání. Před příchodem spánku pan farář Oskari Huuskonen nesoustavně přemýšlel, že kdyby Ježíš byl Fin, tak chození po vodní hladině by nebyl žádný velký div, rozhodně ne v zimě. Při chůzi po hladině totiž nejde o sílu víry, ale o tloušťku ledu.

 

Překlad © Vladimír Piskoř

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3126x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce