Frank, Anne: Deník

Frank, Anne
Deník

studie beletrie zahraniční

Například se kolem deníku stále vynořuje množství pochyb, fám, záhad a nejasností...

 

Anne Franková: Deník. Z nizozemského orig. Het Achterhuis. Dagboekbrieven 12 juni 1942-1 augustus 1944, s přihlédnutím k německému překladu Mirjam Presslerové Tagebuch přel. Miroslav Drápal a Michaela Jacobsenová. Triáda, Praha, 2004, 264 stran. Audiokniha

Anne Franková
se narodila 12. června 1929 v zámožné židovské rodině bankovního úředníka ve Frankfurtu nad Mohanem. Poté, co se stal Adolf Hitler kancléřem, odešla rodina Frankových roku 1933 do Amsterodamu, kde Otto Frank založil společnost na výrobu přípravu do marmelád Opekta. V zadním domě této firmy na Prinsengrachtu č. 263 se od července 1942 ukrývali před pronásledováním a zatčením. Spolu s rodinou Frankových se tu schovávali ještě další čtyři Židé, rodina van Pelsových se synem Peterem a zubař Fritz Pfeffer.

V podzemí přežilo toto dobrovolně nedobrovolné společenství dlouhé dva roky: 4. srpna 1944 však do domu vpadla SS v postavě oberscharführera K. J. Silberbauera a holandská Zelená policie a všechny ukryté zatkla a poté deportovala do koncentračních táborů v Polsku a Německu. Konce války se dožil jediný Otto Frank, Anne a její sestra Margot zemřely pravděpodobně někdy v únoru či březnu 1945 na následky tyfové epidemie v koncentračním táboře Bergen-Belsenu.

U příležitosti svých třináctých narozenin 12. června 1942 dostala Anne památníček, červenobíle károvaný sešit v plátěné vazbě, a rozhodla se, že si povede deník. Koncipovala ho zajímavým způsobem – zvolila formu dopisů fiktivní přítelkyni Kitty. Psala potají, pravidelně. Svěřování se někomu, kdo má porozumění a koho může pokládat za skutečnou kamarádku, se jí stalo životní potřebou a náhradou za družné školní společenství. Poslední zápis je z 1. srpna 1944, tři dny před osudným zatčením. Miep Giesové, jedné ze zaměstnankyň firmy, obětavě pomáhající ukrývaným, se podařilo Annin deník zachránit ze změti věcí na podlaze, a teprve po válce, až když se potvrdila zpráva o Annině smrti, ho předala Otto Frankovi. Ten se v souladu s dceřiným přáním pokoušel – delší dobu neúspěšně – o jeho publikování a nabízel ho různým nizozemským nakladatelstvím. Když konečně deník pod názvem Zadní dům roku 1947 vyšel, stal se světovým bestsellerem. Byl zdramatizován i zfilmován, jeho náklad dosáhl milionů exemplářů a začal být vnímán jako symbol tragického osudu milionů Židů.

Zdálo by se tedy, že se jedná o mimořádnou sice, ale svým způsobem už dovršenou a uzavřenou záležitost, ale zdaleka tomu tak není.

Například se kolem deníku stále vynořuje množství pochyb, fám, záhad a nejasností. Tak se nikdy neprokázalo, kdo ukrývané údajným anonymním telefonátem prozradil, neboť policie šla najisto. Nikdy už nebude přesně určeno ani místo posledního odpočinku sedmi odvlečených. A dále: již koncem padesátých let začala být zpochybňována pravost deníku, zejména pro neobyčejnou vyspělost a „předčasnou“ literární zralost autorky, která se zdála téměř nepochopitelná u dívky v období mezi třinácti a patnácti lety. Deník byl po smrti O. Franka roku 1980 úředně prozkoumán a shledán nade vší pochybnost pravým. Zjistila se však jiná, neočekávaná okolnost: že totiž denínk neexistuje pouze v jedné verzi. Jak víme, Anne ho psala od června 1942. V březnu 1944 vyslechla rozhlasový projev nizozemského exilového ministra výchovy, který zdůraznil důležitost dokumentů z válečné doby, zejména deníkových záznamů, jako memento pro příští generace. To Annu nadchlo a inspirovalo, a tak začala svůj původní deník, verzi a, přepracovávat do poněkud objektivnější podoby verze b. Její otec po válce vytvořil z obou těchto verzí podle vlastního uvážení další, zkrácenou verzi c, která se stala základem původního knižního vydání z roku 1947, jehož rozsah byl omezen požadavky nakladatelství. Fond Anny Frankové v Basileji, dědic autorských práv Otto Franka i jeho dcery, v roce 1982 inicioval další, o čtvrtinu rozsáhlejší čtenářské vydání deníku, doplněné dalšími pasážemi z verzí a a b, které edičně připravila překladatelka Mirjam Presslerová. Z tohoto vydání také vychází česká edice Deníku Anny Frankové z devadesátých let. Ovšem teprve obsáhlé kritické vydání z roku 1986, které publikovalo paralelně všechny tři verze, v plném rozsahu dokumentuje a ozřejmuje pohyb textu. (Knihu vydal Nizozemský státní ústav pro válečnou dokumentaci v Amsterodamu, který vlastní originální záznamy pozůstalosti Anny Frankové). Na přání otce a později dědiců však ani sem nebylo zařazeno pět stránek, jež se blíže dotýkají vztahu mezi Otto Frankem a jeho ženou Edith. Ty byly k deníku přiřazeny až roku 2001.

Deník Anny Frankové vyšel v češtině poprvé roku 1956 v překladu Gustava Janoucha, onoho poněkud nechvalně proslulého autora Rozhovorů s Kafkou. Nyní nakladatelství Triáda znovu zpřístupnilo deník, který vyšel naposledy roku 1992 a je mezitím opět rozebraný, a rozšířilo ho o oněch dodatečně přiřazených pět stránek. Jeho překladatel Miroslav Drápal zemřel roku 1991, a tak jsem měla jeho překlad doplnit a zrevidovat. Při tom jsem se snažila zbavit ho jisté knižnosti a topornosti. Šlo mi o to, zrekonstruovat Anninu bezprostřednost, podle možnosti ji ani jazykově příliš nevzdalovat jejím dnešním vrstevníkům. Je fascinující sledovat proces zrychleného zrání tohoto děvčete – od svéhlavé, potřeštěné, hýčkané a rozmarné Anne, jejíž počáteční záznamy nijak nevybočují z průměru toho, co se v jejím věku do deníčku psalo, přes citové i fyziologické zmatky dospívání k vývoji v samostatně uvažující, odpovědnou bytost s mimořádným pozorovacím talentem a zájmem o druhé, která si ohledává své místo ve světě a překypuje plány, ambicemi a cíli. Naděje, kterou Anne dokáže vykřesat z mála – stačí jí pohled na modré nebe, závan svěžího vzduchu -, je osvobodivá, o to horší a téměř k neunesení je vědomí, že za pár stránek deník skončí, a předčasně tak skončí rovněž Annin příběh.

Budu chvíli osobní: už dlouho na mě nic tak nezapůsobilo jako dvě knihy podobného osudu: Annin deník a obsáhlé deníky Victora Klemperera, židovského profesora romanistiky z Drážďan, který byl zbaven možnosti veřejné vědecké práce, a tak se rozhodl zaznamenávat den po dni zostřující se situaci Židů v rozmezí let 1933–1945. Na první pohled tedy dva zcela rozdílné subjekty, renomovaný vědec a mladá, nezkušená dívka. Ale oba podávají naprosto autentická svědectví, daleko naléhavější, než by v tomto případě byl konstruovaný a vlastně nezávazný románový příběh. Svědectví individální, která jsou živoucím hlasem, jímž náhle promlouvají bezejmenné oběti dosud propadlé zapomnění. Vypjatě řečeno: snímky hromad anonymních a o lidskost už dávno připravených mrtvol z Bergen-Belsenu na mě působí daleko děsivěji, když vím, že tam někde leží i Anne a Margot Frankovy.

Potřeba ideálního sošného hrdiny, třebas jeho výskyt v životě je minimální, je zřejmě záležitostí určitého věku či určitého politického systému, který také počítá s nedospělostí svých občanů. Ani Annin deník nebyl u nás v padesátých letech zcela ušetřen podobné jednostranné interpretace. Víme, jak vhod přišel tehdy takový Fučík, který se ve své reportáži stylizoval, aby se obhájil a ulevil svědomí. Zcela jinak je na tom Victor Klemperer: ten se netají svou slabostí, svým všudypřítomným strachem, egocentrismem, ba hypochondrií. Anne nechce být slabá, potlačuje úzkost, která ji občas přemáhá, bojuje s ní všemi silami svého mladého organismu, mobilizuje svou vůli, svou činorodost a optimismus, ale ani ona nedokáže zatím ještě zcela ovládnout svou výbušnost, hlučnost, střídání nálad, prchlivost, občasnou soběstřednost, zaujatost vůči matce, potlačit nutkání neustále šaškovat, alergii na ostatní spolubydlící pramenící z „ponorkové nemoci“ a řadu dalších nectností. Upřímně se však snaží bojovat se svými chybami a je na nejlepší cestě stát se – pokud se jí už opravdu nestala – skutečnou osobností. Má nesporné literární nadání a chce se proslavit jakožto novinářka a spisovatelka. Nikdy se už nedozvíme, zda by se jí podařilo po válce všechny sny uskutečnit. Co však víme, je, že vládla natolik perem a natolik byla schopna nahlédnout jak do vlastního nitra, tak do lidí i věcí kolem sebe a zanechat o tom svědectví, a to svědectví takového druhu, že – a zde to není fráze – dodnes fascinuje čtenáře na celém světě. A těch čtenářů je daleko víc, než ve svých nejsmělejších snech o literární slávě mohla kdy doufat.

 

© Michaela Jacobsenová
Prosloveno na slavnostním večeru k 75. výročí narození Anne Frankové v předáškovém sále Židovského muzea v Praze 9. června 2004.
S laskavým svolením autorky i redakce přejato z kritické přílohy Revolver Revue 30/2004.

Diskuse

Vložil: AnDrEjKa, 30.03.2009 15:44
Frank, Anne: Deník
kniha se my moc líbila a určitě si ji přečtu znova pač je to kniha s neuvěřitelnymi zažitky ktere si musela Anna Franková prožit je to knihafantazije love my dancere for me
Vložil: Magda de Bruin, 02.04.2007 10:18
Frank, Anne: Deník
Ota Pavel by se vyskytoval v sekci české literatury, ale zdá se, že tam o něm (ještě) žádný příspěvek není.
Vložil: Veronika......, 01.04.2007 10:21
Frank, Anne: Deník
Mohla bych se zeptat, jetli tady neni něco o panu Ottovi Pavlovi a o jeho knihách? Děkuji! Nashledanou
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8766x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce