Griškovec, Jevgenij: Reki

Griškovec, Jevgenij
Reki

recenze beletrie zahraniční

Griškovec se v posledních letech stává spíše multimediální než spisovatelskou či hereckou postavou. Kompaktní disky s jeho hrami, texty, hudebním doprovodem a autorským komentářem doslova zaplnily pulty ruských knihkupectví.

Jevgenij Griškovec: Reki. Vyd. Machaon, Moskva 2005, 191 stran

V letošním roce vyšla další knížka Jevgenije Griškovce – novela s názvem Reki (Řeky). Griškovec se v posledních letech stává spíše multimediální než spisovatelskou či hereckou postavou. Kompaktní disky s jeho hrami, texty, hudebním doprovodem a autorským komentářem doslova zaplnily pulty ruských knihkupectví. Snad proto, že jeho hry přestaly být pro diváky senzací, objevem sezóny nebo čímsi, „co vás zaručeně chytí“. Naprostým neúspěchem se stala hra Drednauti o historii vojenských lodí. I román Rubaška (Košile), založený na střídání klipů a mužských rozhovorů dvou hlavních hrdinů, se pohyboval na tenkém ledu komerce a klišé…

Novou knížku s prostým názvem Řeky vydal Griškovec jako novelu, i když ji původně zamýšlel jako román. Důvod je prostý: text byl napsán už před dvěma lety, ale pak se do autorova bytu vloupal zloděj a odnesl si počítač i s románem. Griškovec se rozhodl napsat ho znovu a citelně ho zkrátil, což textu bezesporu prospělo. V souvislosti s tím stojí za zamyšlení otázka, co je možné vydat ještě jako samostatné dílo, a co by spíše patřilo do sbírky povídek: novela má sto devadesát stránek kapesního formátu, s dvojitým řádkováním a velkým písmem…

Novela se spíše blíží Griškovcovým divadelním hrám než jeho prvnímu románu, což jí opět jen svědčí. Podobně jako hra Jak jsem snědl psa je i novela bez syžetu, najdeme v ní jen vyprávění o vzpomínkách hlavního hrdiny, jakési obrazy paměti, a opět především známé-neznámé pocity, tentokrát z dětství. Novela je dalším z textů o hrdinovi a prostředí, které jsou čtenáři vzdálené a cizí. Přesto se Griškovcovi podařilo přiblížit obojí čtenáři natolik, že se místy cítí dokonce zaskočen.

V novele se vzpomíná na dětství na Sibiři. V úvodu ke knize se autor distancuje od hlavního hrdiny, i přesto je knížka do značné míry autobigrafická a všichni dávno vědí, že její autor se narodil a vyrostl v sibiřském Kemerovu. Tato autorova distance je však plně v souladu s obsahem knihy. Griškovec nepíše o konkrétním městě, ale popisované město zobecňuje do všech sibiřských měst, dětství jednoho sibiřského kluka do milionů jemu podobných dětství, která nejsou ničím výjimečná – máma, táta, babička a dědeček, pětipatrový panelák, škola, prázdniny a tak dál. A přece jen – to úplně obyčejné dětství je v neustálém živém dialogu s druhým hlavním hrdinou knihy, který je neživý, neurčitý a pro autora dodnes nepochopitelný:

"A ještě… co si sám sebe pamatuju, já jsem vždycky cítil a chápal nebo chápal a cítil, že žiju daleko. Daleko, rozumíte? Jako že moje město, můj život, všechno, co mě obklopuje, všechno to, z čeho se můj život skládá… všechno to je a probíhá daleko… To jest daleko od čehosi…
Ale z čeho pramenila ta moje vzdálenost? Odkud se vzal pocit jakéhosi centra a chápání toho, že jsem se nenarodil a nežiju v tom centru. A co je to za centrum? Když si na sebe vzpomínám jako na malého či mladého, vybavuje se mi, že jsem nepociťoval nějaké životní centrum nebo přiblížení k tomu centru, když jsem jezdil k moři s rodiči nebo když jsem byl na návštěvě u příbuzných ve Střední Asii a nebo ještě kdo ví kde. Kdo udělal narážku, že takové centrum existuje? Učitelé ve škole? Rodiče? Velcí kluci v našem dvoře? Děda? Encyklopedie? Slovníky?"

Druhým hrdinou není ono neurčité centrum, ale prostor, který vypravěče obklopuje a formuje, který si vypravěč uvědomuje jen částečně, útržkovitě, v detailech, maličkostech a vzpomínkách – Sibiř. Protože Sibiř je pro hlavního hrdinu tím, co v něm zůstalo navždycky:

"A já? Já jsem na tom stejně jak zavilý alkoholik, který už nepije, a dřív pil a pil, nic jiného nedělal, všechny své síly dával pití, svůj rozum i zdraví. A teď nepije a nedělá nic jiného, než že nepije, tj. všechny své síly, rozum a zdraví dává tomu, aby nepil… A to je všechno, co dělá – nepije."

V novele se neustále objevují otázky na téma, jakým je Sibiř vlastně prostorem, jak působí, co v sobě má a nemá, jak souvisí s rodným městem, jak rodné město souvisí s tím názvem na mapě, kde jsou hranice subjektivního vnímání prostoru, a kde je naopak místo „objektivní“. Stále se objevuje otázka, čím je možné Sibiř změřit. Kilometry autor odmítá, nemají „tam“ žádnou výpovědní hodnotu. Mezi stanicemi se nenacházejí kilometry, ale čas. Nebo počet stanic. Nebo stupeň únavy. Odtud pak i název knihy. Jeden z jasných obrazů Sibiře se před námi objeví, když ji Griškovec popisuje jako temnou mohutnou řeku, na které vypadají letiště jako dřevěné můstky přes řeku. A transsibiřská magistrála je další řekou, červenou nití, spojnicí nebo proudem, který unáší odkudsi kamsi. Griškovec zve čtenáře na putování po zvláštních řekách: po řece paměti a prostranství.

"Hodiny a minuty. Rychlík – méně hodin, osobáky – víc. Rychlík přeskakuje, rychle se prosmýká přes malé a střední města, osobák v těch městech a stanicích zastavuje.
Ve stanicích se dají koupit vařené brambory, vařená slepice, pirožky zabalené do novin. Pirohy a noviny jsou všude stejné. Dá se koupit pivo nebo kefír… A jet zase dál, a zeptat se pak průvodčí: „A do další stanice je jak daleko?“ „Do další?“ – přeptá se – „Nó, jedem jakž takž podle řádu, takže tak za tři hodiny tam budem.“
A tak se dá sednout do vagónu v rodném městě a vyjít z něj v Moskvě. Nastoupit večer, prořezat rychlíkem dvě noci, osobákem tři… a vystoupit ráno v Moskvě na Kazaňském nádraží… A nepocítit žádné hranice… žádné důležité linie, oddělující cosi od čehosi…"

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 98 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 1834x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce