Viewegh, Michal: Lekce tvůrčího psaní

Viewegh, Michal
Lekce tvůrčího psaní

recenze beletrie česká

...autor se opět dává do tahanic s kritiky, obouvá se do bulváru a nijak zvlášť zajímavě reflektuje svoji autorskou ublíženost. Všechno to dohromady připomíná spory o pravdu, ke které však nikdy nebude možné říct poslední slovo.

Co na tom?
Michal Viewegh: Lekce tvůrčího psaní, Petrov, 2005, 140 stran

Co na tom, jestli spisovatel vydá patnáct knih nebo dvacet? - je jedna z vět Vieweghovy zatím poslední knihy Lekce tvůrčího psaní. V ní se autor opět dává do tahanic s kritiky, obouvá se do bulváru a nijak zvlášť zajímavě reflektuje svoji autorskou ublíženost. Všechno to dohromady připomíná spory o pravdu, ke které však nikdy nebude možné říct poslední slovo. Připomínáme si Cimrmana: On něco řekne. Já něco řeknu. On něco řekne... A tak pořád dokola.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Kniha se sice jmenuje Lekce tvůrčího psaní, avšak už na začátku připomíná styl spíš těch špatných románů: suché, fádní popisy, výčty nošeného oblečení, celková atmosféra lehce stravitelná, tedy bez chuti. Na to, že se jedná o "komorní psychologickou novelu" (jak čteme na záložce), postavy - Oskarovi studenti zrovna dvakrát šťavnatě vykresleni nejsou. Váha spočívá spíš na kritiku Lumírovi, ve kterém Viewegh vidí zavalité ratio bez špetky citu, a na křehké a nemotorné Lucii, "báječné náhradní matce". Následují dva nedramaticky vykreslené příběhy o neschopnosti kritika rozhoupat se z "biedermeierovského ideálu nahřátých papučí" k zodpovědnému, takřka hrdinném činu přiznání otcovství a o oběti Lucie, staré to panny, která se po sebevraždě své sestry rozhodne vychovat její dvě děti. Vyprávění je v důsledku nezáživnosti textu zpočátku nudné, posléze, když se už už zdá, že se autorovi práce v dalších částech daří, zhatí vyprávění prostomyslná pointa anebo Vieweghova snaha to čtenáři moc nekomplikovat.

I přes povedenou celkovou kompozici, závěrečnou gradaci i následné zručnější zacházení s jazykem se knížka stáčí ke středoevropské banalitě jednoho autora, který opět předkládá plochý obraz reality: v něm řeší problémy typu "Ještě ve dvaačtyřiceti (Oskar) neví, zda mají (ponožky) ladit s barvou bot nebo kalhot". Vieweghovo alter ego Oskar, absolutní klaďas, který domlouvá příteli - kritikovi a čelí stupiditě své bývalé studentky - bulvární novinářky, se při tom ve své polovtipnosti občas pro jistotu sám shodí, snad aby recenzentům ušetřil práci: "Hloupý vtip - do knížky bych ho nedal".

Nemusíme se rovněž bát o konec, ten je i přes předchozí varování rádoby přešťastný, což v epilogu autor pro změnu komentuje jako "záměrnou nevěrohodnost". A dále zklamaně konstatuje, že se znovu "nedokázal zbavit ublíženého tónu a ke své škodě se vrátil k malicherným potyčkám s intelektuály".

Skoro je načase položit si otázku, jestli takové poloukřivděné nebo chcete-li bijecké psaní má vůbec cenu. Inu, má, když vezmeme v úvahu, že tam, kde je Viewegh hnán "vášnivým nesouhlasem", zůstává jeho výpověď nejlepší (Lumír). Stejně tak je ale možné se ptát, zda má řadový čtenář zapotřebí, aby byl všemu tomu handrkování svědkem.

 

Další recenze zde.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 84 čtenářů.

Diskuse

Vložil: , 23.05.2007 20:44
Viewegh, Michal: Lekce tvůrčího psaní
l,lkmkmkklmklmvkoi j ujjugk qiujli loikoi opqo oúao) oao íaq ógaoago=éG
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 4746x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce