Franczak, Jerzy
Kadidlo a myrha

ukázka beletrie zahraniční

Jednou během večerní hygieny jsem si všiml, že mi opuchl pindík...

Jerzy Franczak: Kadidlo a myrha

Jednou během večerní hygieny jsem si všimnul, že mi opuchl pindík. Byl o hodně větší než obvykle – vypadal jako tlustý bílý červ se slepou červenou hlavičkou. – Božínku – řekl jsem si potichounku, protože jsem se opravdu vylekal. – Bože, jestli mě do zítřka vyléčíš, tak přísahám, že se k Tobě budu každý den modlit.

To bylo na dovolené v Zakopaném. Bylo mi tenkrát několik málo let, šest, možná sedm. Druhý den jsem se probudil dříve než obvykle – maminka s tatínkem ještě spali. Utíkal jsem na záchod a svlíknul si kalhoty; pindík vypadal normálně - ani stopy po včerejším opuchnutí. Včera napuchl, dneska splaskl – řekl jsem si, protože se mi připomněla moje unáhlená přísaha. – Přece se nebudu každý den modlit. Ať si otčenáš drmolí jiní, jako kdyby měli opuchlé pindíky.

Vymýšlíš si takové historky, jen abys mě urazil – říká Ilona a obrací se ke zdi. Na zdi visí dřevěný kříž z dřevěným Kristem. Kristus se do mě vpíjí svým dřevěným zrakem – jako osikový kolík do posedlého. Už jsem si na Jeho pohledy zvykl. Přiznávám, že když jsem ho uviděl poprvé – rozpaženého na kříži nad mou postelí – vybuchnul jsem smíchy. Protože jsem z něho byl nesvůj. Ale tím smíchem jsem ho zahanbil a posteli tak navrátil její teplou a pomačkanou postelovost. Potom však přišla Ilona, položila na postel deku, na deku polštář a buch na kolena, složila ruce a mumlá si něco pro sebe. Dívám se na ni dost tupě; její rysy se sbíhají kolem úst, ústa bezhlesně přemílají různá slova a mě napadá, že se Ilona „vydala na cestu víry.“ - Vydala ses na cestu víry? – ptám se přihlouple. – Vydala – přikyvuje mi Ilona, narovná se, zadívá se na mě přísně a uhladí si záhyby na sukni. Všimnu si, že změnila účes – udělala si trvalou, do čela jí padá ofina a uši má zakryté pravidelnými kadeřemi - celkově to vypadá jako náběh na svatozář.

- Dneska se mnou půjdeš do kostela – říká Ilona přesvědčivě. – Jenom se převleč. – Já? – ohlížím se bezděčně za sebe… A co nevidím? Na stěně vedle police visí Madona s dítětem, takový podsvícený portrét. Na skříni svaté obrázky. U budíku růženec. Co se tu děje? Kristepane… Zadívám se na zeď – kříž je ještě dřevěnější a Madona ještě víc s dítětem – Pane Bože, slituj se nade mnou… Ale potom si pomyslím – a proč ne, třeba se mi podaří po tom všem vytáhnout Ilonu na pivo a griotku a tím pivem ji odčaruju; v té griotce rozpustím, rozředím tu její soustředěnou nábožnost. .… A tak říkám: - Jistěže půjdu, miláčku – a přibližuji se k ní, chci ji obejmout, ale ona se ode mě odtáhne. Na chvilku se stávám čistým a nevinným a líbám své dámě ruku. Potom si rychle čistím zuby, převlékám se do černého, navoním se, beru deštník a odchod.

Jdeme. Ilona mlčí. Pokradmu se na mě dívá a já mám pocit, že by si chtěla naslinit prst a vyčistit mi ucho. No nic – máchám si deštníčkem a jdu vedle ní. Půl kroku za ní. Ze všech stran se stahují věřící. Bláto mlaská pod jejich podrážkami. Nad vchodem do kostela visí transparent „Bůh Tě miluje“ a přeškrtnutý foťák – zákaz fotografování. U vchodu je tlačenice. Lidé mlknou už zde, čistí si boty a sundávají čepice. Namáčejí si prsty v misce s vodou a křižují se. Na oltáři se skví různé podobizny, ale všechny jsou jakoby zanořené do tekutého kovu; z dálky lze vidět jenom moře zlata. Na bocích stojí andělé a ukazují na ty potoky zlata, jakoby se chlubili rekordním výtavem železa. Usedáme do prázdné lavice. Pořád se ještě dívám na ty zlatavosti a náhle pocítím, že se mi chce čůrat. Je tu někde záchod? Otáčím se, abych se na to zeptal Ilony, ale ta se už modlí, takže to vzdávám. Kolem nás usedají nějací lidé; je trochu tma a nevidím jim do obličeje. Rozhlížím se kolem jako někdo náhle vytržený ze sna. Síň je mohutná a vysoko klenutá, strop podpírají ohromné pilíře. Barevnými vitrážemi sem proniká světlo a utápí se v chladném přítmí vnitřku. Vpředu stojí oltář a kazatelna, červený koberec stéká po třech schodech na parkety. A uprostřed tyhle lavice – skřípající a příliš malé. Mám chodidla na klekátku a horní lišta mě tlačí do kolen. Ohlížím se nenápadně za sebe; určitě budu někomu stínit. Za mnou si nějací kluci vyměňují počítačové hry. Cítím se jak na doučování – starej vůl. Svezu se hlouběji do lavice a dívám se na to všechno ještě jednou – už úplně probraný – a nevěřím vlastním očím. Postavili takový bunkr – a že prý „kostel“! Doprostřed přinesli pár lavic - a hned že „dům boží“!

A tak se dívám ještě víc, a čím víc se dívám, tím víc věřím tomu, co vidím. Z říms spadají jakési karnevalové girlandy, pod nimi se zase vzpínají modré vlajky, jako nějaký symbol podzemního státu. Ve výklencích za železnými mřížemi je vidět něco jako miniaturní kapličky s podřadnými svatými; připomíná to loutkové divadlo nebo betlém. Stojí tam také vysoké pokladničky, u vršku zakončené malinkým otvůrkem na minci. Podél stěn se táhnou obrazy, jeden podobný druhému jako vejce vejci. Středem proplouvá lehké pokašlávání a tlumený šepot. Celou síň vyplňují řady hlav, hlavy o různých odstínech šedé, skloněné, zabořené do ramen, zaposlouchané do toho suchého šepotu. Konečně se objevuje kněz a všichni mlknou. Je celý v bílém, zvedá ruce vzhůru a promlouvá: - „Brótři a sestry“.... Přitom špulí ústa do kornoutku, jakoby někomu líbal ruku. Shromáždění padají na kolena. – „Mó…dlemy seee“ - zanotuje po chvíli kněz a chór naváže na nápěv. Mše začíná. Poslouchám na půl ucha, pronikají ke mě jen takové střípky recitovaných frází. Zabývám se vnitřními pochody, zaposlouchávám se do sebe... – Bože, jak rád bych si zapálil... – To je to jediné, co mě napadá. – Cigarety mám v kapse. Ale tady se nesmí kouřit. Tady se nesmí ani fotit. „Námdnesaneu“... Obracím cigaretu v prstech. V myšlenkách. Pomalu a s požitkem. – níkůmsvýmámen“. Všichni se modlí. Ilona. Babička v hnědém kabátě. Kluci s kapsami plnými cédéček. Holčičky s mašlemi. Bezzubý chlap v tričku s Batmanem. Vytahuji sešit a poznamenávám si: O co se to opírá? Na čem to stojí?“ Ilona se na mě vyčítavě podívá. Je to snad hřích – dělat si poznámky ze mše?

- To je hřích – šeptá bezhlesně Ilona a rukou ukazuje, abych sešit schoval. Udělá při tom takové gesto jako dirigent, který chce utišit falešný part. Jako při symfonickém koncertě. Hřích – hřích – hřích: zvonek třikrát zazvoní a to vyžaduje pokleknutí. Bratři a sestry, dnes je na programu mše h-moll op. 74. Teď to teprve začne. Zaujímáme svá místa v zástupu obleků a černých šatů. Hudebníci už hrají. Dirigent pozvedne ruce vzhůru a fagot nasadí vstupní ponuré téma na pozadí kontrabasů. Krásné. Zaposlouchávám se do těch zvuků se zatajeným dechem a pomalu vcházím sám do sebe lesem prázdných brnění. Introibo ad altare Dei – tu se u altovek a violoncell objevuje bolestné a neklidné první téma, že utrpení zušlechťuje. Ale pochmurné nálady mizí – od utrpení k odměně jest cesta krátká a bezbolestná – kolorit orchestru se rozjasňuje zvukem houslí. Slyším, jak mi kručí v břiše; střeva se mi stahují a narovnávají. Jako kdybych v sobě nosil klubko hadů. Ale to nic, všichni jsme hříšníky. Andante přináší konejšivé ztišení; ovládne mě zpěvná melodie hlavního tématu, odvozená z úvodního motivu, plná nevýslovného lyrizmu. Začátek reprízy přichází jako spása. Jakmile dynamické zesílení ustupuje a melodie tichne v jemném pianissimu, začínám být trochu ospalý. Zavírám oči a vidím Ilonu a kosti a helmy v prachu rovin. – Psst! – zasyčí Ilona a poškrábe se v rozkroku jako malá holčička. Nastupuje allegro con grazia. Hlavní téma, uvedené violoncellem, se navrací v nové instrumentaci; nad rytmem, který udávají bubny, rozvíjejí housle melancholickou melodii vrcholící tragickými akcenty. A vzniká oblak, zastíní nás a my vcházíme do toho oblaku. A v tu chvíli Ilona řekne: - Když ty se mnou, no víš, tak já to – a za pravého scherzo, plného živelného temperamentu pokleká znovu a znovu a zvedá se z kolenou v rychlých osminových triolách. Bravo! To všechno je však pouze kulisa – jen ta kulisa, protože nyní hoboj uvádí krátký pochodový motiv, který sílí a nakonec dominuje v mocném majestátním pochodu. Chór se ujímá nápěvu a rozpadá se na hlasy. – Deus deus kosmadeus – nese se všudy. Vtom náhle dirigent máchne směrem k bubnům a ty zazní dum-dum-duum. A já se budím ze sna a říkám: Běda vám, neboť byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobů!

Skláním se nad hrobem mámy. A hřbitov je zalitý světlem, jak se říká. Vrány létají v párech jako uvozovky. Teta Hela mi podává igelitku s hřbitovními ingrediencemi; uvnitř je láhev, hadřík, kartáček na kartáčování a pasta na pastování. Kartáčujeme a pastujeme náhrobní desku, která se tváří jako žula. Narovnávám se a dívám se na moře náhrobků a nepočetné záhony, mezi kterými se proplétají lidé – svraštělí a zemití skřeti. V průzračném hřbitovním povětří vidím všechno ostře. Vůně země se mísí v jedno s vůní vosku a levných parfémů. – Vytři to ješče tu – popohání mě Teta. – Podlij to kfjotko a zapol švjyčke.“ Dívám se, jak z rozměklé země vylézá tlustý bílý červ se slepou červenou hlavičkou. – No to liš, božatko – komentuje Teta, udělá křížek a ještě se obrátí na mně: - Ma viele kfiotek, nie može nařykač.

Na zpáteční cestě – nedaleko smetiště a vodovodu, v odtokovém kanálu zaplněném vodou – si všimnu figurky Krista, takové plastové, duté, blankytné. Přikleknu, abych se mohl podívat zblízka; modrá barva Mu slézá z obličeje a žeber; právě proto tady určitě skončil. Ale On se tím asi nevzrušuje – paže si rozložil zeširoka, dívá se na nebe a vůbec, vypadá, jakoby plaval znak.

Hned vedle smetiště mě praští do očí mohutný černý náhrobek s nápisem Kazimír Polívka, až dostávám husí kůži při pomyšlení na teplý vývar. A dál – jakoby naschvál – Alina Pletýnková; okamžitě dostávám hlad. Zvedám se z kolenou a s otevřenou pusou vyrážím kupředu – alejkou mezi náhrobky, mezi křivě zastřiženými, kouřem počernalými keříky – a odevšad na mě útočí další nápisy – Vladislav Žurek, Miroslav Škvarek a Stefanie Pstružná, Helena Bigos, Maria Pyrré a Vojtěška Žitná a nakonec, jako dezert Adam Mandlička a Leokadie Kávulová. A když jsem přeplněný takovým množstvím vybuzených chutí a vůní, když už mám takový hlad, když už jsem tak vyhladovělý, že bych snědl všechno – červy, kytky, monstrance – náhle, hned u východu, si s úžasem všimnu nápisu Jiří Nečerstvý a udělá se mi nevolno. A teď pochopím, že jsem se nechal zlákat těmi nápisy, sytil jsem se jimi, a teď přede mnou stojí pan Nečerstvý jako nositel špatných zpráv. Tak vybíhám vpřed z ústy plnými všech těch chutí, rozrážím lidi stojící v hustém chumlu, vidím věnce, prázdné máry a kněze, který říká: „Nechť Jiří, nechť leží v pokoji…“

Amen! Tou dobou se mše nachází v nejlepším. Druhá část mého opus magnum se chýlí ke konci. Lidé strnule sedí a v nábožném soustředění pohlcují zvuky. Někdo tichounce kašle. Někdo vychází bočním východem, nad kterým plane nápis „exit“. Světýlko zlehka poblikává, jakoby na znamení, že není nutné brát to všechno moc vážně. U dveří, vedle pokladničky na almužnu a obrázku se skleslým Kristem stojí paní s popcornem. O kousek dál visí filmové plakáty s herci v různých pózách, faximilie rukopisů, kde noty tichoučce sedí na bidýlkách notové osnovy, oznámení o záporném přirozeném přírůstku a pobídky k rozmnožování se, reklamy na permanentky za snížené ceny, zprávy z papežových poutí a seznamy výherců vědomostní soutěže o italském filmu. – Odpusť nám naše viny – zapěje soprán – jakož i my odpouštíme našim hříšníkům! – Přišel liják jako město kakao – odpovídá zpěvně alt – jako v taxíku figuríně!

Bravo! Zapisuji si to pečlivě do zápisníku a co nejdříve publikuji. Knížka je rychle rozebrána na podzemních mších a tajných synodách. Pouliční plátky otiskují mé podobizny s dlažební kostkou místo hlavy. Okamžitě také volá vydavatel a navrhuje, abych mu tykal. A potom Napiurkowská: - Četla jsem – říká – krásnou báseň… obzvlášť to kakao… jednoduše, chybí mi slova… - Děkuji ti, dcero – odpovídám – velmi mě to těší… - Všem se to líbilo – přerušuje mě – ostatně, zeptej se jich sám, jestliže chceš.

Opravdu, všichni již jsou tu, nebo téměř, a kývají hlavami v rytmu konečného adagio, které se opírá o rozvinuté a přetvořené počáteční téma. Krása! Až mi z ruky vyklouzne sklenice a s břinknutím dopadá k nohám. Krátké tutti mizí v hluchých tónech pozounů a tuby. Rozlité pivo na stolku utváří cosi ve tvaru koruny. Ano, koruna je celá zlatá, jakoby dělaná na míru a leží přede mnou ploše na stole. Proto si ji chci vyzkoušet, abych kraloval na věky věků – nejsem snad pánem tvorstva? Odpovídá mi jenom smích. Všichni kolem se smějí, nepamětliví, že kdesi cosi. Parararam-AmmAmm – nese se tu a tam. A já říkám: Běda vám. Orchestr Tatam-Tam. A teď bych si dal prosím ještě jedno pivo a griotku a nějak tak usedám na oblak nikoho v prázdné kolíbce, neboť jsem tu, aby, aby.

Přeložila Martina Bořilová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2026x

Inzerce
Inzerce