V sobotu 1. října v Moskvě skončilo IV. mezinárodní bienále básníků. Na tuto událost přijela celá řada nejen zahraničních, ale i domácích autorů, kteří toho času dlí mimo Ruskou federaci. Bienále tudíž pokračuje i po jeho oficiálním ukončení, protože bůh ví kdy se tito autoři v hlavním městě znovu objeví. Jedním z takových autorů žijících vně ruských hranic je i Sergej Birjukov, který na bienále přivezl německou delegaci a který je nezanedbatelnou postavou (hrající roli básníka i teoretika) v oblasti alespoň v Rusku nikdy nekončících avantgardních tradic. A právě s nimi byl spojen poetický večer, kterým moskevský klub Klasikové 21. století otevřel svou další sezónu.

Večer věnovaný autorům hned několika časopisů o současné avantgardní poezii, na který Birjukov sezval hosty na šestou hodinu, měl vypuknout až o hodinu později. Jak to mu však bývá v tradicích ruské nedochvilnosti, které jsou beze sporu i tradicemi avantgardními, avšak nejen..., večer vypukl ještě o něco později, takže pozornost publika, které ve valné většině tvořili vystupující, byla již více než oslabena napjatým očekáváním. Na podium se nakonec přece jen vyšvihl redaktor všech čtyř časopisů (Futurum Art, Děti Ra, petěrburgský Zinzivěr a zatím jen plánovaný Časopis vizuální poezie) Jevgenij Stěpanov v solidním podnikatelském obleku s oranžovou kravatou. A krátce načrtl historii svého beznadějného snažení v oblasti poezie, respektive její propagace a pozval na podium prvního z autorů, kterého označil za svého učitele, Sergeje Birjukova rodem z Tambova, zakladatele tzv. Akademie Zaumi, jejíž Cenou Otce ruského futurismu D. D. Burljuka se může pyšnit i Stěpanov. Birjukov, pohrávajíc si se všemi svými svaly, spíše než přečetl doslova vykřičel a prošeptal několik ze svých posledních básní dovádějících chlebnikovovskou zaum na samu její hranici, kdy naštěstí ještě zůstává srozumitelná. V případě dalších autorů o srozumitelnosti, přestože jejich verše vůbec nemusely být zaumné, jen stěží hovořit. A přece se mezi nimi našli tací, jejichž jména stojí alespoň za letmou zmínku. Jako například neméně zaumná minimalistická básnířka Anna Alčuk, jejíž verše rozsekávané nejrůznějšímu druhy závorek a pauz či druhů písem je však lépe číst než poslouchat. Nebo Konstantin Kedrov pohrávající si se zvuky i smysly nejrůznějších druhů ideologií – od sovětské po pravoslavnou. A nakonec snad ještě Světa Litvak, která na pódium nastoupila v pestrobarevných oteplovačkách (či závodnické kombinéze?) a rozespalé publikum na závěr dokázala z letargie vytrhnout svými zdánlivě neuspořádanými shluky slov a jejich znělosti.

Časoprostor mezi zmíněnými autory byl vyplněn spíše než básníky jakousi veršotepeckou vatou, které si v publiku až na dámu sedící vedle mne nikdo nevšímal. Zato dáma, Taťána Michajlovová, editorka několika knih, které narozdíl od rádoby avantgardních říkanek prezentovaných na večeru nezapadnou, a zakladatelka knihovny poezie při ruském PEN Klubu, doslova prskala a při každém jí známém jménu bystřila uši – zvláště objevovalo-li se v básních věnování Dmitrii Avaliani (a objevovalo se často). A to mezi zuby jen procedila: „K čertu, co s tím má co dělat Avaliani?!“ A naštěstí s tím Dmitrij Avaliani, který ve svých básních organicky a zcela nenápadně zjevoval matematickou podstatu téměř každého slova, nic společného nemá. Byl to jen jeden z nekonečné řady večerů, který potvrdil staré známé pravidlo, že kvantita ještě není...