Claude-Inga Barbey (1961) je švýcarskému publiku známá především jako herečka a autorka rozhlasových humoristických skečí, v nichž se manželský pár, Monique a Roger, potýká s každodenními starostmi. Pod názvem Bergamote se tyto skeče každý týden vysílaly na vlnách švýcarského rozhlasu RSR v rámci satirického pořadu Vos désirs font désordre (Vaše přání působí chaos), později se objevily i na divadelních prknech, kde jsou uváděny dodnes.

Claude-Inga Barbey rovněž pravidelně přispívala do deníku Le Temps krátkými úvahami pod názvem « Papier tue-mouches » (Mucholapka), které roku 2000 vyšly knižně s názvem Petite dépression centrée sur le jardin (Mírný pokles uprostřed zahrady, Délémont, Editions D’autre Part 2000). Již v těchto krátkých textech je patrný autorčin cit pro neobvyklé detaily, vřelý, místy ukřivděný vztah k životu a zároveň velký temperament.

Pozornost čtenářů si Claude-Inga Barbey získala především svým prvním románem Le Palais de sucre (Palác z cukru, Editions D’autre Part 2003), který pojednává o bolestném, citlivém tématu sexuálního zneužití mladé dívky Kay. Hlavní časovou linii románu tvoří dvě události Kayina života – osudové léto jejích 14ti let, kdy se stala obětí incestu, a o mnoho let později její pobyt v psychiatrické léčebně. Od těchto dvou událostí se odvíjí množství skutečných či smyšlených příběhů, snů a fantazie. Oba světy se překrývají a do jisté míry odrážejí stupeň Kayina zoufalství. Román se zamýšlí nad otázkami života, dětství, nespravedlnosti, osudu, a to jemným stylem v duchu psychologických románů.

V minulém roce vydala Claude-Inga Barbey u stejného nakladatelství sbírku povídek Le Portrait de Mme Mélo et autres nouvelles (Portrét paní Mélo a jiné povídky, Délémont, Editions D’autre Part 2004), která kromě čtyř povídek obsahuje i několik krátkých textů (nazvané Ephémérides-Efemeridy, pojednávající o únavě, strachu, hněvu a jiných emocích) bez zjevného vztahu k hlavním čtyřem povídkám, čímž sbírka působí poněkud neuceleně. Nejdelší povídka, jež dala celé sbírce název, představuje jakousi hru zrcadel mezi portrétem jisté herečky od Vallottona a postavou herečky Betty. Jde o humornou povídku plnou něhy, pro níž se autorka inspirovala svou kolegyní, herečkou Doris Ittigovou. Povídka je psána v ironickém duchu, který umožňuje jistý odstup od života, provázeného strachem a úzkostí. Všechny čtyři povídky pojí společné téma, a to jak je těžké být milován a milovat sám sebe. Většinou jde o ženské postavy, jejichž stavy duše autorka velice umně líčí, opět na způsob psychologických povídek. Výjimku tvoří pouze povídka Le Persil des Fous (Bolehlav), v níž se setkáváme s homosexuálním mužem, jehož bezbřehá a hluboká láska k heterosexuálnímu muži zůstává nenaplněna, a který tak celý život prožije osamotě, s tajemstvím, zahořklý a frustrován.

Claude-Inga Barbey se narodila roku 1961 v Ženevě, dnes žije v Lausanne.