DBC Pierre: Vernon Bůh Little

DBC Pierre
Vernon Bůh Little

recenze beletrie zahraniční

První věc, která čtenáře při čtení Pierrova románu napadne, je, že na duchovní bratry hlavního hrdiny už na svých toulkách americkou literaturou nejednou narazil.

 

Who wants to die tonight?
DBC Pierre: Vernon Bůh Little. Překlad David Petrů. Euromedia Group k.s. - Odeon, Praha 2005

„Clearly I remember
Pickin’ on the boy
Seemed a harmless little fuck
Ooh, but we unleashed a lion“
Pearl Jam: Jeremy

Jubilejní pětatřicátý ročník nejvýznamnější britské literární ceny The Man Booker Prize sliboval vynikající soutěž, vždyť na longlistu dvaceti nominovaných děl se objevila jména protřelých matadorů literární scény. Margaret Atwoodová tu měla Oryx a Crake (Oryx and Crake), Graham Swift zase Světlo dne (č. 2003). J. M. Coetzee, jenž mimochodem jen o pár týdnů později obdržel Nobelovu cenu za literaturu, zde figuroval jako autor prózy Elizabeth Costello, a také tu byl jeden neopominutelný kandidát, který by Bookera zasluhoval minimálně za svou bohatou literární kariéru: Martin Amis vydal v roce 2003 román Žlutý pes (Yellow Dog). Bohatou nabídku doplňovala nová jména, z nichž největší naději měla Monica Ali, která v tomto roce debutovala příběhem z bangladéšské komunity Ve čtvrti Brick Lane (č. 2004). Mladá autorka už předtím dosáhla obrovského úspěchu: aniž by vůbec kdo její román četl, zařadila ji agentura Granta na svůj prestižní seznam dvaceti spisovatelů, kteří podle porotců budou v příštích deseti letech dominovat britské literární scéně.

I pro Petera Finlaye to byl první pokus dostat se mezi elitu. Vernon Bůh Little byl jeho prvotinou a autor zpočátku v takové konkurenci mohl jen těžko snít o úspěchu. Při ohlášení nejužší nominace na cenu, kterou tvořila šestice románů, však Vernon Bůh Little nechyběl a Finlay nakonec Moniku Ali porazil. Při přebírání šeku na závratnou sumu 50 000 liber (britské literární ceny jsou obecně dotovány řádově vyššími částkami než jejich americké protějšky; pro ilustraci, udělení prestižní Pulitzerovy ceny doprovází „almužna“ v podobě 10 000 dolarů) prohlásil Finlay, že všechny peníze věnuje na splátku dluhů svým přátelům a věřitelům. A že měl z minulosti opravdu co splácet.

Autor, jenž si pro svou literární kariéru zvolil pseudonym DBC Pierre, se narodil roku 1961 britským rodičům v Austrálii, ale už když mu bylo sedm, přesídlila celá rodina do Mexika. Finlayovi patřili mezi ta šťastná dvě procenta populace, která si v zemi na jih od Kalifornie žila nad poměry. Časem se odstěhovali do Texasu a mladý Peter žil až do svých šestnácti spokojeným životem. Jenže pak se rodinná situace rázem zvrhla. Otec onemocněl rakovinou, záhy zemřel a celá tíha zodpovědnosti spadla na ramena Peterovi, jenž se vinou nerozumného hospodaření a měnové reformy v Mexiku, která umazala značnou porci rodinných úspor, dostal do složité životní situace. Připočtěte k tomu drogovou a gamblerskou závislost, dluhy v řádu stovek tisíc dolarů, postřelení sousedem a bouračku, po níž mu museli doktoři složitě spravovat vizáž, a máte dostatek důvodů, proč se Finlay dobrovolně vzdal jakékoli osobní publicity, které by se mu jistojistě dostalo, kdyby svou první knihu napsal pod vlastním jménem.

Inspiraci pro svůj literární pseudonym našel Finlay v zemi, v níž se narodil. Postavička jednoho australského komiksu se jmenuje Dirty Pierre, počáteční iniciály pseudonymu DBC znamenají „dirty but clean“. Finlay tím chtěl naznačit, že se špinavou stránkou své minulosti už nechce mít nic společného, avšak zároveň se za ni nezříká odpovědnosti. Trik s přezdívkou těsně před vyhlášením laureáta ceny někdo prokoukl, takže britská média mohla ke jménu absolutně neznámého vítěze dodat pikantní pozadí. Nevázaný život v minulosti společně s image kajícného hříšníka zafungoval na publikum skvěle, dokonce natolik, že Finlay vyjádřil obavy, aby si lidé knihu nekupovali jen kvůli skandální pověsti jejího autora, jež by zcela zastínila literární kvality textu.

Finlay je ve srovnání s ostatními autory tak trochu outsider. Svůj první román napsal až v sedmatřiceti, nemá žádné literární vzdělání (po udělení Bookera se v jednom rozhovoru přiznal, že když lidé mluví v souvislosti s jeho knihou o Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toolea, nemá ani ponětí, co je to za román) a na kariéru spisovatele se neúspěšně připravoval jako režisér, lovec pokladů, pašerák a kreslíř komiksů. Zdá se však, že u literárního řemesla by mohl chvíli zůstat: ve svém dobrovolném vyhnanství na irském venkově totiž dokončil svůj druhý román. Ludmillina špatná angličtina (Ludmilla’s Broken English) vyšla v červnu 2005.

První věc, která čtenáře při čtení Pierrova románu napadne, je, že na duchovní bratry hlavního hrdiny už na svých toulkách americkou literaturou (neboť Vernon Bůh Little je román, jenž pokračuje spíše v tradici literatury Nového světa než starého kontinentu) nejednou narazil. Pubertální vypravěč, který má sklon k podezírání celého světa z toho, že se proti němu spiknul a že mu nikdo nerozumí – takovou charakteristiku do puntíku splňuje Holden Caulfield. Stejně jako hrdina Salingerova románu Kdo chytá v žitě má i Vernon problémy ve škole, stejně jako on se snaží vyhnout nudě a komplikacím útěkem. Oba trpí obsesivními sexuálními představami, i když jsou stále panici. Pokud mají peníze, oba je rozhazují plnými hrstmi, protože doufají, že budou působit jako světáci. A konečně oba sdílejí zálibu v hovorovém jazyce a mají pocit, že s nimi je všechno v pořádku a že nápravu by spíš potřeboval svět kolem nich. Mezi daty vydání obou knih se však rozevírá závratná propast padesáti dvou let; v roce 2003, kdy je Vernonovi patnáct, by Holdenovi táhlo na sedmdesátku. Padesátá léta, v nichž byl nepřítel jasně zřetelný, kdy celá americká společnost alespoň navenek držela při sobě a v nichž se ještě nestačily pořádně projevit neduhy moderní společnosti, se se světem po pádu Dvojčat nedá jakkoli srovnávat; oba hrdinové jsou tedy spřízněni hlavně nejistotou, s níž vnímají svět. Na rozdíl od Holdena, který o útěku od rodiny stále jen mluví a na konci románu jej zřejmě nemá odvahu uskutečnit, se Vernonovi únik skutečně podaří. Právě když je vytržen z důvěrně známého prostředí, je nucen spolehnout se jen na své schopnosti: za dobu, která uplyne od první stránky až po zaklapnutí knihy, se z Vernona stane dospělý člověk. Možná případnější je pak nálepka, kterou si protagonista vysloužil u recenzenta britského Guardianu, jenž jej nazval „Huckleberrym Finnem eminemovské generace“. S Huckem pojí Vernona neustálá touha být na cestě, v pohybu; možná proto, že ani jeden z nich nemá žádný domov.

Jaký tedy je Vernon Little? Jeho slovník je omezený, mnoha slovům prostě nerozumí nebo si je špatně vykládá. V jeho názorech se odráží odpor vůči okolnímu světu. Za ten částečně může citová vyprahlost, kterou ani trochu neuspokojuje jeho matka, již ve vypjatých chvílích, kdy jde Vernonovi o život, záleží hlavně na tom, aby kupón na hamburger zadarmo došel náležitého užitku; co na tom, že syna se chystají nespravedlivě odsoudit k smrti. Vernon tedy jako správný puberťák nalézá inspiraci u dívek, přesněji u Taylor Figuerové. Jenže tady se zoufale projevuje Vernonova nedospělost: ačkoli má Taylor ve výhodné situaci na zadním sedadle auta, nezmůže se na nic jiného než na pozdní fantazírování o jejích kalhotkách, jako by jej to, co má pod nimi, ve skutečnosti nezajímalo. Fetišizace spodního prádla dochází vrcholu nálezem hedvábných kalhotek, které má na sobě jeho jediný kamarád Jesus Navarro, jenž tak brutálně zprovodil ze světa svých šestnáct spolužáků a posléze i sebe. Nadto je Vernon až dojemně dětsky romantický: pořád sní o útěku do Mexika, kde by žil na pláži v chatičce se zbožňovanou Taylor. A nakonec, není to zrovna spolehlivý a důvěryhodný zdroj informací o tom, co se skutečně stalo. Jak můžeme věřit patnáctiletému výrostkovi, jehož jediným lingvistickým koníčkem je vymýšlení co možná nejvíce kombinací sprostých slov a který je notabene obviněn ze spoluúčasti na hromadném zabíjení? Co když svůj příběh koncipuje jen jako své alibi, říká jen to, co mu svědčí k dobru, a ostatní fakta zamlčuje?

Na druhou stranu, spolehlivá nejsou v románu DBC Pierra ani média, která se jinak objektivitou zaklínají na každém kroku. Eulalio Ledesma, původně nýmand odkudsi z mexického pohraničí a Vernonova věčná Nemésis, hodlá na případu domnělého vraha založit svou kariéru a jako Machiavelli manipuluje jeho osudem tak, aby vyhověl potřebám televizního publika. Co možná největší identifikace s oběťmi a tolik populární posun paradigmatu (ve Vernonově podání rozkošně nevzdělané „páramagma“) zajistí jeho reportáži velkou sledovanost a ta si na žebříčku mediálních hodnot stojí rozhodně výše než pravda. Absurdita televizního světa, u DBC Pierra možná až příliš nadsazená, vrcholí v závěru románu v reality show z vězení, v němž odsouzenci na smrt čekají na vykonání rozsudku. V zájmu veřejnosti navrhne Lally radikální zkrácení celého postupu společně s možností pro diváka zvolit si svého favorita. Místo show „Kdo chce být milionářem?“ se koná „Kdo chce dnes večer zemřít?“, místo peněz se rozdávají smrtící injekce. Vernon Bůh Little je i román o tom, jak moc dnes sdělovací prostředky manipulují veřejným míněním a jak funguje mediální kolotoč takové kauzy.

V centru tohoto divadla stojí Vernon, který se neprovinil ničím jiným, než že vraždění ve škole přežil a že se s vrahem jako jediný ze třídy kamarádil. Šokovaná veřejnost potřebuje viníka a když je ten pravý mrtvý, budou se muset spokojit s Vernonem, jehož částečná zmatenost a chronická potřeba nikdy neříkat celou pravdu dovede policii k hypotéze, že střelců bylo víc. Vernonovou reakcí na vykonstruovaná obvinění je útěk. Logicky by se člověk uchýlil do bezpečí domova, kde by určitě našel zastání, jenže Vernonova matka se spíš zajímá o to, zda by si přece jen nemohla pořídit novou ledničku a synův soud bere jako příležitost, jak se trochu obohatit. Vernon Little je typický obětní beránek, jehož odsouzení a trest se bude hodit všem stranám. Pozůstalým se jeho smrtí dostane zadostiučinění, matka si snad konečně vybaví domácnost a policie si udělá čárku za další úspěšné vyřešení případu. Vernonovo utrpení bude rezonovat jen v názvu městečka, v němž se masakr odehrál, v Martiriu, ve „Městě mučednictví“. Vernon se tak symbolicky připojí k zástupu mučedníků v čele s Ježíšem, jehož jmenovec martirijský masakr spáchal. I on sám však byl mučedníkem, obětí nevybíravé šikany všech ostatních spolužáků. Když Vernon říká, že „každej ví, že za úterý rozhodně může Jesus“, může myslet svého přítele, ale také Ježíše Krista, který utrpení pozdějšího vraha nečinně sledoval. Ježíš/Jesus svého duchovního bratra neopouští ani po smrti: ve chvílích absolutní svobody a relativního štěstí v Mexiku jej mlčky doprovází.

V románu defilují i další zástupci biblické hierarchie. Ve vězení Vernona osvítí starý černoch Lasalle, který konečně vyjme onu kudlu, kterou Vernon cítí od narození v zádech. Jako starozákonní prorok přivede našeho hrdinu k porozumění, že za svůj život ručí jedině on sám a že případné porážky, včetně té největší, musí přijmout s pokorou. Vernon Gregory Little si proto dá ve vězení svou poslední přezdívku a stane se Bohem. Nejde však z jeho strany o rouhání. Vernon tímto aktem dospívá v muže, chápe, že jedinou autoritou jeho života je on sám, což s sebou nese nejenom pýchu, ale hlavně zodpovědnost.

Příběh románu DBC Pierra rámuje smrt: na začátku si přijde pro šestnáct nevinných školáků i jejich vraha, na konci pro Vernonova mentora Lasalla. Je také obsažena v samotném podtitulu románu a právě její absence v samém závěru, kdy hlavního hrdinu místo odchodu na věčnost jen pohladí po tváři, činí z celé knihy komedii. Příběh je napsán v pěti jednáních na půdorysu klasické antické tragédie, guvernérova milost, která celý problém vyřeší, se na konci objevuje jako deus ex machina. Chybí jen smrt, ačkoliv ji autor proklamuje ve zmíněném podtitulku. Skoro by se dalo říci, že v podání autora je komedie 21. století vlastně tragédie, v níž si však na konci pro protagonistu nepřijde zubatá. Nebo že by postmoderní tragédie byla komedií za účasti smrti?

 

© Richard Olehla

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 110 čtenářů.

Diskuse

Vložil: binoa, 13.01.2006 17:31
DBC Pierre: Vernon Bůh Little
Ta knížka je nádherná..Myslím, že je jednou z těch, kterou každý dříve či později bude muset vlastnit ve své knihovničce.Aspiruje na to stát se knihou kultovní (alespoň pro mě).Autor a tedy i jeho hrdina nepoužívají růžové brýle k dívání se po světě..a proto je to tak moc silné.. Uff..ta poslední kapitolka... ve vězení, na oddělení odsouzenců k smrti, ze kterých udělali nedobrovolné účastníky reality show.No pěkně mě mrazilo... Dirty but clean Pierre...jen houšť:))
Vložil: Peťulky=), 29.11.2005 18:53
DBC Pierre: Vernon Bůh Little
Konečně sem se dozvěděla něco konkrétnějšího o týhle snad super knížce...už jí mám doma, ale číst se bude hold až po Vánocích. Já se moooc těšim, protože to co sem o tom zatím slyšela, tak to bude asi trochu větší zábava než Kdo chytá v žitě...nic proti JDS...=) Doufám, že už co nejdřív vyjde i Ludmillka,... aby byla nějaká sranda Tak zatim papa *P*
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 3095x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce