Cholin, Igor: Poemy

Cholin, Igor
Poemy

recenze beletrie zahraniční

Čerstvé vydání dosud nepublikovaných poém dalšího z lianozovských básníků, Igora Cholina (1920-1999).

Igor Cholin: Poemy. Moskva, Rik Rusanova, 2005, 144 stran 

Pátek 6. října se stal pro mnohé pamětníky a ctitele tzv. druhé kultury v Rusku památným dnem hned z několika prostých důvodů. Jedním z nich bylo šesté výročí smrti básníka, prozaika a editora Genricha Sapgira (1928-1999), jehož jméno je spojováno s tzv. lianozovskou školou. Dalším bylo polooficiální otevření Centra poezie při ruském Pen klubu, které má sloužit jako malá veřejná knihovna, pro níž autorka této myšlenky, Taťjána Michajlovská, sbírala básnické sbírky, které vycházely v Rusku od 90. let, tedy od dob svobodného tisku. Třetí a pro zmíněný den asi nejpodstatnější událostí bylo čerstvé vydání dosud nepublikovaných poém dalšího z lianozovských básníků, Igora Cholina (1920-1999). Na obálce knihy s prostým názvem Poémy je, jak jinak, obrázek Viktora Pivovarova, který je v podstatě Cholinovým výsadním autorem – stačí si jen vzpomenout na útlý sešitek s Cholinovým cyklem baráčnických veršů vydaných roku 1989, Žiteli baraka (Obyvatelé baráku) a doprovozených Pivovarovými jednoduchými kresbami.

Většina poém je publikována vůbec poprvé, a to z autorských disket, které od Cholina dostala Taťjána Michajlovská, editorka knihy, před jeho smrtí. Igor Cholin snad jako jeden z prvních ruských básníků propadl kouzlu počítačové techniky a celé své dílo z 60. a 70. let poctivě převedl do elektronické podoby a odmítal je předávat jinak než na velkých černých discích, což v Rusku 90. let, kdy si jen těžko představit výkonné počítače v každé redakci natož pak domácnosti, muselo působit jistě komicky. Dnes pro editory tyto elektronizované spisy kupodivu představují nemenší problém (tentokrát již naštěstí nikoli pro nemožnost dostat se k počítači). Cholinova autorská elektronizovaná verze sebraných spisů (z nichž je opublikováno daleko ne vše, a to i přesto, že nakladatelství NLO vydalo na konci 90. let dvě poměrně objemné knihy – jednu knihu Cholinovy poezie, druhou prózy) je samozřejmě plná nedorozumění v podobě nejrůznějších překlepů, u nichž nemůže mít editor jistotu, že se skutečně jedná o pouhý překlep. Protože v případě Cholinových textů zdůrazňujících zvláštní negramotnost se stejně tak může jednat i o osobitě pokřivený autorský jazyk. Pro neexistenci na nečisto psaných textů není s čím srovnávat a editorům nezbývá než se spolehnout na vlastní úsudek. Avšak odhadnout, co je v Cholinově jazyce ještě možné a co již nikoli, je téměř nemožné. A přece se do takové práce Taťjána Michajlovská spolu s básnířkou Annou Nazarovovou pustily.

Jméno Igora Cholina bývá nejčastěji spojováno s baráčnickou poezií – většinou krátkými verši, které vyprávějí o absurdní a mnohdy i tragické banalitě života obyvatel baráků, které je možné charakterizovat Cholinovými verši:

Ohrady. Smetiště. Plakáty. Reklamy.
Kůlny – jak hřbitovy, jak hroby na krámy.
Temní se na nebi modravá hlubina.
Byty. V nich ticho se s pohodlím prolíná.
Skleněné kredence. Komody. Postele.
V tapetách štěnice. Šváb leze po stole.
Stínidla visí. Lampy jsou stažené.
V postelích ženy jsou líné a zemdlené.
Muži jsou ve službě. V kuchyni stařeny.
Mouchy se dotěrně motají u stěny.

Cholinův baráčnický cyklus se doslova proměnil v městský folklór a mnohé básně tak dokonce ztratily svého autora. Proti této proslulosti jednoduše zapamatovatelných veršů stojí Cholinovy dlouhé poémy, které se v tisku objevují s jejich souhrnnou publikací poprvé. Téměř všechny poémy jsou jakýmsi vzkazem tomu kterému výtvarníkovi (např. Oskaru Rabinovi, Vasiliji Sitnikovovi) či spisovateli (např. Genrichu Sapgirovi, Ovseji Drizovi), a na první pohled jsou určeny úzkému kruhu Cholinových známých. Cholin je však adresuje daleko širšímu čtenářskému okruhu. Jména v jeho poémách slouží jen jako jakési typy, jejichž způsob řeči se Cholin snaží převést na plochu papíru, pohrává si se zvuky těchto a mnoha dalších jmen, vypráví o jejich tvorbě či osobním životě. Cholinovy poémy tak do určité míry ztrácejí onu odosobnělost charakteristickou pro jeho doslova protokolové baráčnické verše, které jsou zkratkovitými hlášeními policejního zapisovatele. Do jeho poém se naopak prodírá nezastírané čistě osobní vnímání skutečnosti, které mnohdy na první pohled přechází až do sentimentality (avšak Cholinem pečlivě rozbíjené), tak jako například v poémě o čekání na dopis od milé z Leningradu, s názvem Poštovní schránka. Nakonec však zůstává Cholin Cholinem i ve svých poémách, které jsou neméně nelítostné i ke svému autorovi, tak jako jeho báseň:

Vy neznáte Cholina!
A raděj nechtějte ho znát.
Je to strašná děvka,
Kurva jako drát!
Místo hlavy má Prázdnou flašku
Místo veršů
Blivajz v prášku
Místo údů
Chůdy trčící -
Nakopali mu
Zadnici.
Jak nezasil
Tak nesklízí
Jí za tři
Škemrá u cizích
Země!
Jak jenom uneseš
Takovou vypasenou veš!

Cholin ve svých poémách na větším prostoru rozehrává svou známou hru negramotnosti a nízkosti, avšak s tím rozdílem, že zde ji místy sám čtenáři bezelstně odhaluje.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 163 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 3437x

štítky k článku

Inzerce