„Krátký příběh, vytažený na žerď, kde povlává v nepříznivém větru vydaný napospas nicotě“ (s. 11), tak charakterizuje své vyprávění samotná vypravěčka a hlavní postava. Ale je to vůbec příběh? A pokud ano, co se v něm děje? Má někde začátek a konec? Především, Proleterka je loď. Rezivá jugoslávská loď, kterou si pronajal jistý německy mluvící spolek na cestu po Jadranu do Řecka. Tento spolek je složen z více či méně frustrovaných a pokřivených jedinců, zahalených ovšem navenek do spořádaného a nenuceného pokrytectví příslušníků střední třídy. Dva cestující se tomuto popisu vymykají. Johannes, nemocný starý podivín, jehož spolek přijal kdysi dávno, když byl ještě bohatý, a jeho šestnáctiletá dcera, vypravěčka. Johannes chodí ve vedru v šedém obleku, protože nevlastní letní šaty. Zadýchává se a bývá mu zle. Bydlí se dcerou v jedné kajutě, ale příliš se neznají, neboť od rozvodu nemají dovoleno se často stýkat. Je to smutná, rezignovaná, chatrná existence, postava, která se snad kvůli apatii, snad kvůli ostýchavosti nedokáže projevit a navázat komunikaci s jinými postavami.

Dospívající dcera nejeví zájem o otce, a tím méně o ostatní cestující. Ale na rozdíl od vyprázdněnosti všech postav na palubě chce něco zkusit. Odmítá se účastnit večeře v salonku a místo toho se prochází po palubě. Když se k ní přiblíží důstojník Nikola, poprvé poznává, co je to „přitažlivost“. Chce s ním dělat to, o čem jí vyprávěla kamarádka Sebastian. Ale žádný románek, žádná něha a romantika, prostě to jen zkusit. Zkusí to nejen s ním – i další důstojník si ji odvede do kajuty a poručí ji, aby s ním dělala „to, co s Nikolou“.

Plavba na Proleterce je jakousi osnovou, do které jsou vpleteny nitky vyprávění, rozbíhající se z ní pak na všechny strany. Zcela základní vlastností knihy je útržkovitost, a to na všech úrovních, počínaje větnou stavbou. Věty, často eliptické, sestávají obvykle jen z několika málo slov. Jsou uspořádány do kratičkých kapitol, které obsahují jádro – epizodu nebo popis, vztahující se k aktuálnímu ději – a takovýto impuls následně slouží k exkurzům do minulosti, hlubším charakterizacím a asociacím.

Fragmentárnost poznamenává i narativní koherenci. Zvláštním jevem, téměř až způsobujícím mořskou nemoc, je neustálé střídání úhlu pohledu. Jednou vypravěčka vypravuje z pozice dospívající dívky, vzápětí s odstupem dospělé ženy, jindy zaujímá nezúčastněný pohled a vypráví o sobě nebo příbuzných ve třetí osobě. Připomíná to poslepované celuloidové pásky rodinného filmu, natočeného osmimilimetrovou kamerou z různých pozic a různými kameramany. Na rozdíl od dokumentu však v některých pasážích knihy není znát, co se doopravdy přihodilo a co si naopak vypravěčka přimyslela jako pravděpodobnou okolnost vyprávění.

Plavba je hlavním rámcem knihy, neopakovatelnou zkušeností a průsečíkem všeho. Je to zřejmě nejdelší doba, kdy dcera mohla být se svým otcem, a také jedna z posledních příležitostí, neboť nedlouho poté otec umírá. Vzájemná nepřístupnost, neschopnost projevit obyčejný cit a inertnost vůči okolí, to jsou vlastnosti, které poznamenávají otce i dceru. Dcera pozoruje nemocného Johannese (málokdy o něm píše jako o otci) a v mnoha chvílích dává najevo hluboké porozumění. To, co k Johannesovi cítí, není láska, nebo něco podobného, co by se dalo očekávat mezi dcerou a otcem, je to jen pochopení a určitá nedefinovatelná spřízněnost.

Dcera i otec jsou podivné, čímsi zadušené postavy, existující ve stejně podivných, odosobněných vztazích. Dcera je vychovávána Johannesovou tchýní a své rodiče téměř nezná. To, co z ní a z jejího otce vysává život, je tajemná postava „druhého“, stín, který je stále nablízku. Záhadný případ s dvojím rodným listem navozuje dojem, jakoby dívka měla ještě sestru stejného jména. Nakonec se dozvídá o nevlastním bratrovi, kterého srazilo auto (pochopila, že je to on, kdo „ruší její existenci“, s. 102). Otec je zase tísněn a pronásledován svým nemocným dvojčetem, jehož léčení spolklo zbytky rodinného jmění a které přes svého přežívajícího bratra působí na dívku („Na fotografii chorého se nedívám. Nedokážu to. Když se na ni podívám, dotýkám se svého obličeje, svých rysů“, s. 82). I Orsola, která vypravěčku vychovává, má postiženého syna a sama se marně snaží umřít v hospici, kam ji odložily dcery. Oblíbenou činností celé rodiny jsou pokusy o sebevraždu. Všechny životy jsou prožrány nemocemi a číhá v nich smrt.

Na Fleur Jaeggyovou, bývalou modelku a nyní manželku Roberta Calassa, spisovatele a šéfredaktora nakladatelství Adelphi, leckdo v Itálii hledí skrz prsty jako na uměle vyrobený literární objev. Neprávem. Její útlá knížka, oceněná mimochodem prestižní cenou Viareggio, je plná, napjatá, mrazivá, znepokojující, tajemná. Je to kniha o dívce, která pozoruje, ale neúčastní se viděného; jejíž empatie nenacházejí odvahu v řečovém aktu, v rozhodném projevení sebe samé. Výsledkem jsou rychle se střídající obrazy a uskřinuté, spěšné výpovědi, které Jana Vicencová převedla do češtiny s dovedností a citem pro rytmus. Iniciace na palubě Proleterky, o které rádi píší kritikové, se koná pouze vnějškově. Plavba nic nového vypravěčce nepřináší. Plechové monstrum je jen zmenšeným modelem prázdnotou dunícího světa. Neprojevenou lásku dcery a otce možná nejlépe zachycuje podivný akt, kdy dívka dává před kremací Johannesovi do kapsy hřebík, „malý kousek železa. Aspoň to jsem mohla udělat. Něco, co se bude pálit s ním. Aby nebyl sám, až bude hořet. Dar od dcery.“ (s. 99). Tím hřebíkem to vlastně celé začíná.