Dunn, Geoffrey D.: Tertullian

Dunn, Geoffrey D.
Tertullian

recenze beletrie zahraniční

Nově vydaný svazek prestižního nakladatelství Routledge v ediční řadě "The Early Church Fathers", jejímž cílem je předložit čtenářům "překlady klíčových vybraných textů hlavních církevních otců", jak se dočteme na předsádce, je věnován Tertullianovi.

Geoffrey D. Dunn, Tertullian. London - New York, Routledge 2004 (The Early Church Fathers), VIII + 200 str. ISBN 0-415-28231-4 (pbk).

Nově vydaný svazek prestižního nakladatelství Routledge v ediční řadě "The Early Church Fathers", jejímž cílem je předložit čtenářům "překlady klíčových vybraných textů hlavních církevních otců", jak se dočteme na předsádce, je věnován Tertullianovi. Zpracování nové publikace se po zvučných jménech, jež lze v oblasti patristiky slýchat již několik desetiletí a jejichž péčí byly připraveny svazky předešlé (připomeňme například: Boniface Ramsey - Ambrosius z Milána, Stefan Rebenich - Hieronymus, Andrew Louth - Maximos Vyznavač, ujal Geoffrey D. Dunn (nar. 1962) z Australské katolické univerzity. Ten vešel v obecnou povědomost svými četnými tertullianovskými studiemi z posledních let, jež lze do jisté míry považovat za jakousi "předehru" k recenzované knize, a rozšířil tak vedle Erica Osborna nebo Davida Rankina (jehož knihu o Tertullianovi má možnost číst i český čtenář)[[1]] řady australských odborníků, jejichž profesní zájem se týkal či týká právě Tertulliana.

Ve srovnání s oběma zmíněnými badateli se ale Dunn vydal zcela odlišnou cestou. Zatímco Osbornova syntetická práce představuje uvedení do Tertullianova teologického odkazu[[2]] a Rankinova studie je zaměřena převážně na Tertullianovu eklesiologii společně s legitimní snahou "vybělit" heretickou skvrnu, jež se vlivem staletí usídlila na Tertullianově jméně, Dunn se rozhodl využít své erudice k vlastní překladatelské práci. Tam, kde Osbornova i Rankinova studie navzdory nepochybným kvalitám obou titulů jaksi navazuje na dlouhou řadu prací s podobnou tematikou a začleňuje se do ní, Dunn vzhledem k obecné neexistenci nových překladů Tertullianových spisů do angličtiny v posledních deseti, dvaceti a v případě některých děl i více letech (výjimkou je Siderův pochybný pokus o jakési tertullianovské florilegium)[[3]] obdařil svou knihu aurou určité jedinečnosti a výjimečnosti. I díky výběru překládaných textů (o němž ještě bude řeč) ji tak de facto "odsoudil" k úspěchu a k tomu, aby byla ještě dlouhá léta citována ve všech tertullianovských bibliografiích. Teď však už k samotné recenzované publikaci.

Svazek je rozdělen do dvou hlavních částí: str. 3-61 tvoří obecný úvod rozdělený do devíti kapitol, strany 63-161 zabírá anglický překlad Tertullianových děl vždy znovu se stručným uvedením do konkrétního překládaného spisu. Na stranách 163-186 nalezne čtenář poznámky k textu úvodu i k překladům a celou knihu uzavírá bibliografie a rejstříky. Kniha je zaměřena na širší okruh čtenářů než jen na nejužší odbornou veřejnost, což Dunn výslovně uvádí v předmluvě (str. VII) a což je patrné i z celého uspořádání publikace: poznámkový aparát i vysvětlivky k překladu jsou umístěny až na konec knihy, odkazy na sekundární literaturu jsou často vkládány přímo do hlavních textu a rovněž bibliografie, která původně čítala přes 230 titulů, je zredukována jen na ty z Dunnova pohledu nejrelevantnější položky.

V předmluvě Dunn zmiňuje dnes klasickou práci T. D. Barnese,[[4]] jež znamenala v mnoha ohledech přelom v tertullianovských studiích, a upozorňuje, že tvoří nezbytný výchozí bod všech dalších bádání o Tertullianovi, což, jak přiznává, platí do značné míry i pro jeho vlastní vývody. V první kapitole úvodu zaměřené na Tertullianův život a dílo Dunn právě v návaznosti na Barnese rekapituluje informace, které máme k dispozici, přičemž bohatou měrou využívá rozesetých narážek v samotných Tertullianových dílech. Výsledkem je překvapivě podrobný a živý Tertullianův portrét. Za poněkud úsměvnou lze v této souvislosti označit Dunnovu hypotézu o Tertullianově vzhledu ("we may even hazard a guess about his appearance..., str. 6),[[5]] podle níž Tertullianus zřejmě nosil vousy, protože na jednom místě De spectaculis ostře kritizuje herce mímu, jenž "mění svůj vzhled pomocí břitvy".[[6]] Myslím, že v tomto případě došlo k přeinterpretaci, zvláště bereme-li v úvahu Dunnem v celé knize zcela správné zdůrazňování utilitárního užívání argumentů, které Tertullianovi dovoluje, aby například k téže otázce zaujímal v různých spisech různá (a někdy zcela protichůdná) stanoviska - vždy mu jde v prvé řadě o to, aby jeho "pře" zvítězila. Dunn sám to o něco dále trefně shrnuje: "There is no room for dispassion, no room for seeing both sides of the argument and no room for objectivity when one's object is to win. This was Tertullian's world, at least as he presented it in what he wrote" (str. 10).

Dunn čtenářům prezentuje výsledky nejnovějšího bádání, a tak lze doufat, že mnohá zkreslení, jež byla s Tertullianovým jménem po dlouhá léta spojována, budou i díky Dunnově předmluvě definitivně vymýcena. Právě ve světle nových studií lze přivítat například Dunnův pohled na Tertullianovy spisy, který je vlastně dotažením předcházejících pokusů "očistit" Tertullianovo jméno od heretické poskvrny. Zatímco ve starší literatuře (včetně Barnese,  Brauna či Fredouilla) je Tertullianova spisovatelská dráha rozdělována v zásadě na dvě etapy, před-montanistickou a montanistickou, Dunn toto členění odmítá jako schematické, zdůrazňuje kontinuitu, a to i teologickou, Tertullianovy tvorby a uzavírá citátem z Chr. Trevett: "Tertullian the Montanist was Tertullian the Montanist catholic" (str. 9).

V následující kapitole úvodu Dunn přibližuje čtenářům křesťanství v severní Africe v době před Tertullianem (str. 13-18), přičemž zmiňuje i obě nejstarší literární památky latinského křesťanství, Passio Perpetuae et Felicitatis a Acta martyrum Scillitanorum. Posledně zmíněný dokument považuje s  Birleyem za "official but incomplete record of ... trial" (str. 15), tedy, alespoň dle formulace soudě, za autentická  acta proconsularia, což s ohledem na novější studie vzbudí překvapení (nejspíše se jedná o křesťanské "literární" přepracování původního úředního dokumentu s vědomě parenetickou tendencí).[[7]] V dalších kapitolách Dunn rekapituluje Tertullianův vztah k Bibli, rétorice a filosofii a také k jeho pohanským oponentům a křesťanským souvěrcům (str. 19-56). Ve shodě s trendy bádání v posledních desetiletích správně zdůrazňuje zejména vliv rétoriky, který se projevuje kupříkladu i v různých přístupech k exegezi Písma, a varuje před tím, k čemu Tertullianův emfatický jazyk přímo svádí: k tomu, aby v něm člověk viděl jasně definované přesvědčení, které Tertullianus buď bezvýhradně sdílí, nebo ho stejně radikálně zavrhuje. Právě zde je však zapotřebí korektivu, jaký může poskytnout jen povědomí o roli rétoriky v Tertullianově spisovatelském umění i myšlení, díky němuž lze mnohá vyjádření "dekonstruovat" jako poplatná obecným rétorickým paradigmatům.

Na druhé straně se z některých Dunnových formulací zdá (srv. str. 28), jako by chtěl Tertullianova díla redukovat  pouze na rétoricky strukturované reakce proti tomu, co bylo podle jeho názoru nesprávné, heretické, nekřesťanské. Tak Dunn píše: "the fact that rhetoric was so important to him means that we should probably not consider his writings to be treatises as such ... if we understand a treatise as a systematic and thorough investigation of a particular topic. This Tertullian did not do..." (str. 28). Toto tvrzení možná lze připustit v některých případech, ale o jeho obecné platnosti musíme vážně pochybovat. Ostatně s podobnou teorií přišel již v polovině 60. let  P. G. van der Nat  - podle něj byl kupříkladu spis  De spectaculis sepsán výhradně jako Tertullianova reakce proti námitkám křesťanských i pohanských oponentů, kteří nesouhlasili s Tertullianem prosazovaným zákazem navštěvovat hry. Byl to již jednou zmíněný R. D. Sider, jenž dostatečně jasně osvětlil, že tento přístup k Tertullianovým dílům představuje zjednodušení problému, neboť Tertullianova díla se vyznačují nejen strukturou rétorickou, ale i jasnou strukturou obsahovou, teologickou, chceme-li, která je pro Tertulliana neméně důležitá.[[9]]

Na závěr se podívejme na přeložené spisy. Dunn přeložil do angličtiny tři z jedenatřiceti zachovaných Tertullianových děl: Adversus Iudaeos, Scorpiace a De virgibinus velandis, přičemž vycházel z latinského textu uveřejněného v turnhoutském  Corpus Christianorum a přihlížel i k novějším kritickým edicím příslušných spisů.

Klade-li si ediční řada "The Early Church Fathers", v níž kniha vychází, za cíl přinést překlady "vybraných klíčových textů" církevních otců, jistě je namístě otázka, nakolik jsou Dunnem vybrané spisy skutečně reprezentativní. Tento problém pociťoval i sám autor, neboť mu věnoval samostatnou kapitolku ("General introduction to the texts", str. 59-61). Samozřejmě lze souhlasit s jeho tvrzením o "protežování" určitých Tertullianových děl na úkor jiných, což platí především o  Apologetiku. Souhlasit lze i s konstatovaným posunem zájmu historiků, kdy se těžiště přesunulo ze sféry politické do sféry sociální a kdy zejména působením různých škol "nové historie" došlo k soustředění pozornosti na doposud marginalizované či "mikrohistorické" jevy. Že tyto změny přinesly bohaté plody a výrazně přispěly k lepšímu porozumění dílčím obdobím, je bez debat. Naproti tomu, Dunnem zvolené texty si navzdory vší závažnosti nemohou podle našho názoru činit nárok na označení klíčové, a to jak v kontextu děl Tertullianových, tak v kontextu širší patristické literatury. Rozhodně to neznamená, že by byly nepodstatné, nebo že by jejich překladem Dunn marnil svůj čas. Naopak: spisy, jež vybral, patří skutečně k Tertullianovým opomíjeným dílům, jejichž poslední anglický překlad lze datovat do 70. let 19. století, takže Dunnovu knihu lze již jen proto označit za mimořádně záslužnou. Jde spíše o to, zda případným novým zájemcům o Tertulliana, kteří po Dunnově knize sáhnou jako po nejdostupnějším výchozím bodu pro seznámení se s tímto autorem, bude s to zprostředkovat dostatečně ilustrativní vhled do Tertullianova světa.

Samotným překladům je předeslán stručný úvod, který seznamuje s obsahem, strukturou i specifickými problémy spjatými s příslušnými díly. Dunn sám čtenáře upozorňuje na obtížnost Tertullianovy řeči (str. 60 n.) a poznamenává, že se snažil překládat tak, aby pokud možno zůstal zachován ráz Tertullianova jazyka, včetně temných či víceznačných míst, je-li proto opora v originále. Přesto do svého překladu vkládá poměrně velké množství "dodatků" v hranatých závorkách, a to na místa, kde bylo podle něj třeba doplnit "the sense of what Tertullian wrote" (str. 61). Tato strategie má svá úskalí: pokud by byl text překladu bez těchto vsuvek skutečně nesrozumitelný, není je nutno označovat hranatými závorkami, protože se stávají integrální a nezbytnou součástí výsledného textu; někdy naopak jejich přítomnost signalizuje jakousi snahu "pomoci" tam, kde to není zcela na místě, což může paradoxně vyústit v ještě větší zatížení celého textu namísto jeho odlehčení. Dunnovy překlady, může-li soudit recenzent, jenž není rodilým mluvčím, lze snad označit za poněkud doslovné, což na některých místech znesnadňuje plynulou četbu, celkově však působí velmi solidním dojmem.

In summa lze zopakovat to, co zaznělo již v úvodu: Dunn svou knihou zaplnil citelnou mezeru v anglických překladech z Tertulliana, a jelikož k práci přistoupil vysoce erudovaný odborník, výsledkem je publikace, k níž se (nejen) anglicky mluvící čtenáři budou rozhodně vracet. Úvodní kapitoly poskytují informace zpracované podle aktuálního stavu bádání a jsou prezentovány jasnou a poutavou formou, která z nich činí jeden z nejlepších úvodů do tertullianovské problematiky. Na rozdíl od nedávno vyšlé Siderovy "tertullianovské čítanky" si Dunnův Tertullianus své čtenáře věru hledat nemusí.


POZNÁMKY:
[[1]] David Rankin, Tertullianus a církev, přel. Tomáš Suchomel, Brno: CDK 2001 (originál Tertullian and the Church, Cambride: CUP 1995).
[[2]] Eric Osborn, Tertullian. First Theologian of the West, Cambridge: CUP 1997.
[[3]] Robert Dick Sider (ed.), Christian and Pagan in the Roman Empire. The Witness of Tertullian, Washington, D. C.: CUA Press 2001; k tomu srv. naši recenzi in: LF 127 (3-4), 2004, str. 442-446.
[[4]] Timothy David Barnes, Tertullian. A Historical and Literary Study, Oxford: OUP 19852.
[[5]] Dunn na témže místě uvádí, že neví o žádném Tertullianově vyobrazení. Jen pro úplnost dodejme, že Tertullianův "portrét" lze najít například v knize Des vrais pourtraits et vies des hommes illustres, Grecz, Latins et Payens, recueilliz de leurs tableaux, livres, médalles antiques et modernes (Paris 1584) francouzského renesančního cestovatele, geografa a biografa André Theveta (dostupný je i na internetu).
[[6]] Tertullianus, Spect. 23,3: Placebit et ille qui vultus suos novacula mutat, infidelis erga faciem suam, quam non contentus Saturno et Isidi et Libero proximam facere, insuper contumeliis alaparum sic obicit quasi de praecepto Domini ludat?
[[7]] Srv. např. Antonie Wlosok, "Acta (Passio) Scil(l)itanorum", in: Karl Sallmann (ed.), Handbuch der lateinischen Literatur der Antike, Bd. 4: Die Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Literatur 117-284 n. Chr., München 1997, § 472,2, str. 423. Podobný názor prosazoval již Hans Armin Gärtner, "Die Acta Scillitanorum in literarischer Interpretation", in: Wiener Studien, 102, 1989, str. 149-167.
[[8]] P. G. van der Nat, "Tertullianea", in: Vigiliae Christianae, 18, 1964, str. 129-143.
[[9]] Srv. Robert Dick Sider, "Tertullian On the Shows: An Analysis", in: The Journal of Theological Studies, New Series, 29, 1978, str. 339-365.

publikováno v Listech filologických 128, 1-2, 2005, str. 200-204; na iliteratuře se svolením autora

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 103 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

54%čtenáři

zhlédnuto 2970x

Inzerce
Inzerce