Název knihy statí Opravdannoje prisutstvije moskevského básníka a kritika Michaila Ajzenberga (1948) je možné do češtiny překládat hned několika způsoby, které se liší jen v jemných významových nuancích: Ospravedlněná přítomnost, Zdůvodněná přítomnost či Opodstatněná přítomnost. Pokud se však začteme do Ajzenbergových statí, které před vydáním knihy publikoval v nejrůznějších periodikách (Literaturnoje obozrenije, Znamja, Puškin, Novoje literaturoje obozrenije, Vremja novostej, Itogi), zjistíme, že se mu nejedná o ospravedlňování ani zdůvodňování něčí přítomnosti, protože řeč je o poezii, která si je sama svým vlastním ospravedlněním i zdůvodněním. Ajzenberg tento fakt pouze konstatuje a demonstruje na řadě příkladů, a tak nejpravděpodobnějším českým názvem jeho knihy je spojení Opodstatněná přítomnost, o níž by, alespoň podle autora, nemělo být sporu.

Přesto se nevyhneme otázce, čí přítomnost je takto pro Ajzenberga opodstatněná? Jednu z možných odpovědí nabízí autorovo doznání v předmluvě: „Můj zájem o současný stav ruské poezie je očividně dosti ohraničený. Je ohraničen těmi autory (...), v jejichž verších poezie znovu vniká po své nepřítomnosti.“ Právě proto jsou do první části knihy zařazeny dvě stati, která již byly otištěny v první Ajzenbergově esejistické knize Vzgljad na svobodnogo chudožnika (Pohled na svobodného umělce, 1997), a to stati věnované jednak moskevskému konceptualismu Vozmožnosť vyskazyvanija (Možnost vyjadřování / vyslovování) a jednak lianozovské škole Točka soprotivlenija (Bod odporu). V obou statích Ajzenberg přesně pojmenovává ono nové vznikání poezie, kdy tradice byla přetržena vpádem kánonu socialistického realismu a přece se básníkům 50.-70. let podařilo na ni navázat a posunout ji. A právě toto období se pro Ajzenberga stává v současné ruské poezii klíčovým, což se snaží obhájit i ve své stati Čistyj list (Čistý list), která je reakcí na 62. číslo časopisu NLO, věnované současné poezii, kde jsou za její počátek prohlášena 90. léta.

Ajzenberg se však ve svých statích nevěnuje jen konkrétním jevům z historie ruské poezie. Pouští se i do abstraktnějších témat jako například ve stati Povod dlja rozgovora (Podmět k rozhovoru). Takovým zdánlivě abstraktním námětem k rozhovoru se mu stalo zprofanované slovo kultura, kterému chce stejně jako poezii dát nový život, protože kultura pro něj znamená: „vzduch lidského dorozumívání, který dýcháme. Jeho ubývání je pociťováno ani ne tak jako tvůrčí, ale přímo fyzický nedostatek vzduchu.“

V následujících statích se Ajzenberg snaží tuto kulturní situaci demonstrovat v praxi, když komentuje nejrůznější literární večery probíhající v moskevských klubech či, když recenzuje knihy vycházející na počátku nového tisíciletí. Na těchto místech je samozřejmě znát, že články nejsou psány do časopisů určených filologům, ale nejširšímu publiku, a proto se v nich Ajzenberg snaží jednoduše podat vyčerpávající informaci o autorech jakými jsou například Leonid Ioffe, Jevgenij Saburov, Ivan Ždanov, Sergej Gandlevskij, Timur Kibirov, Jevgenije Lavut aj. Ajzenberg se tak snaží čtenáři zpřístupnit ruskou neoficiální poezii, která se stačila stát klasikou, a zasadit ji do přemýšlení o aktuální kulturní situaci.