Šteger, Aleš: Někdy je leden uprostřed léta

Šteger, Aleš
Někdy je leden uprostřed léta

recenze beletrie zahraniční

Recenze poetického cestopisu mladého slovinského básníka Aleše Štegera, který nás zavede do Peru.

Jdi, pravím ti, jdi
Aleš Šteger: Někdy je leden uprostřed léta. Přel. František Benhart. Větrné mlýny, 2003

Ve stejné době jako básnická sbírka Protuberance, jejímž autorem je slovinský básník z Destrniku u Ptuje, Aleš Šteger, se na českém knižním trhu objevil i jeho „poetický cestopis“, Někdy je leden uprostřed léta (slovinsky: Včasih je januar sredi poletja). Skutečnost, že u nás v poměrně krátké době vycházejí dvě knihy od slovinského (a ještě poměrně mladého) autora, může probudit naší zvědavost. Hlavním důvodem vydání obou knih je kvalita autora – Šteger je jedním z nejvýraznějších současných slovinských mladých básníků. Ačkoli je Štegerova druhá kniha v češtině psaná prózou, je velmi obtížné pokládat ji za typickou prózu.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Nejprve je nutné uvést, že ne náhodou jsem nazvala zmíněné dílo „poetickým cestopisem“. Tenhle cestopis jasně ukazuje, že není tak úplně běžným popisováním zážitků z výprav do dalekých zemí. Styl psaní prozradí, že autor je především básník. Poezie je pak i možným klíčem k porozumění k tomu, jak básník chápe cestu a život vůbec.

Předmluvu ke knize napsal Dane Zajc – rovněž básník, který vstoupil do slovinské poezie v padesátých letech a ke kterému se stále hlásí mnoho mladých slovinských tvůrců. Zajc ve své předmluvě rozebírá jeden z motivů Štegerovy tvorby, jenž se objevuje jak v poezii, tak v prozaických textech – obtížnost návratů. Hlavním důvodem nesnadnosti se vrátit je kauzalita - poutník, který se vrací z cest, najde svůj domov změněný, protože se sám změnil v jiného člověka.

Už v předmluvě se objeví tajemné slovo soroche – ve vysvětlivkách je uvedeno, že jedním z možných významů je výšková nemoc, nebo je soroche mentální princip, snad i gen usměrňující člověka bez ohledu na nadmořskou výšku. Nejhorší soroche je návrat do svého prostoru, kde je ale člověk cizincem, píše Zajc a pohrává si s otázkou „zdomácnění“ básníka, Aleše Štegera. Ten si na svých cestách všímá různých (i smrtelných) podob soroche u lidí, s nimiž se setkává.

Kniha je věnována Maje – básníkově přítelkyni, která jej provázela na cestách po zemích Latinské Ameriky, a uvozena citátem peruánského básníka Césare Valleja: „A já ti říkám: když někdo odejde, někdo zůstane. Místo, kolem kterého šel nějaký člověk, už není samo.“ Vallejovo rodné Santiago bylo jedním z cílů Štegerova putování po Peru a zjišťujeme paradoxní skutečnost, že v básníkově domě není ani jediná sbírka jeho poezie, zato ale omítka opadává pod tíhou pamětních desek se jmény profesorů, kteří jsou také hlavním důvodem, proč vesničané dům udržují.

Cestopis je rozdělen na dva oddíly – Vzpon a Sestup, jednotlivé menší kapitoly uzavírá vždy jedna delší báseň, která se tematicky váže k předchozímu prozaickému úseku. V prvním oddílu jsou básně tři a u třetí nám autor nabízí ke sledování i její genezi během výstupu na Machu Picchu; ve druhém oddílu jsou dvě. Před námi je tedy (jak říká F. Benhart v poznámce O autorovi) „cestopis-necestopis“.

Netradiční je na knize už její začátek – začátkem cesty a knihy je popis narození, okamžiku, kdy dítě přežije svou smrt. Hned na začátku se autor snaží vymezit pojem cestování – Popudem každého cestování je přání vrátit se na začátek jakéhosi delšího a osudovějšího putování po ještě nevybrané (lze vůbec vybírat, existuje výběr a s ním to, čemu říkáme svoboda?), neprojité vedlejší cestě. – cestování jako bytí. Příznačný je Štegerův výrok: já cestuji své jméno – cestování je tedy i způsobem sebeuskutečňování, sebevymezení.

Štegerův cestopis-necestopis je esejem, je obrázkem, je básní v próze. Procházíme městy Peru, vidíme (jen?) to, co vidí oči autora a sledujeme jeho myšlenky směřující k básni. Myšlenky nesklouzávají ke klišé – fakta jsou sice viděna ze subjektivního hlediska, přesto působí celistvě. Kniha je dlouhým pásmem obrázků měst a lidí, Šteger umí dobře pracovat s detailem a zasadit jej do celku. Cesta po ostrovech, městečkách a památkách se prolíná i s minulostí, do cesty „procházené“ jsou zasazeny úseky cesty „prošlé“, jež se vrací i k zážitkům z dětství. Výsledkem ale není fragmentárnost, Štegerova kompozice je velmi rafinovaná a jednotlivé úseky jsou plynule propojeny.

V knize Někdy je leden uprostřed léta se asi nedozvíte nejdůležitější informace o Peru (i když – kdo ví?). Možná budete ale během jejího čtení přemýšlet o smyslu cestování. Šteger se tento smysl snaží popsat v příběhu s výtahem: Nevím jak a proč, ale hledám spásné červené tlačítko. Abych se nezadusil. Cestuju, aby sebou v některém nepředvídatelném bodě výtah škubl a začal mě zvedat.“

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 1970x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce