Nejlepší sbírka roku Ivo Svetina: Lesbos
Svetina, Ivo: Lesbos

Nejlepší sbírka roku Ivo Svetina: Lesbos

Kniha Lesbos slovinského básníka Ivo Světiny byla vyhlášena jako nejlepší sbírka roku.

Lesbos
Kniha Lesbos slovinského básníka Ivo Světiny byla vyhlášena jako nejlepší sbírka roku a obdržela tak prestižní Veroničinu cenu pravidelně udělovanou městem Celje v srpnu. Svetina se zde vrací ke svým začátkům, k pohansky radostné existenci a bohaté smyslnosti. Padesát básní sbírky je zasazeno na středomořský ostrov, v jehož kulisách se odehrávají milostná, nade vše tělesná spojení. Metaforika básní, smyslná obraznost a intenzita erotického prožitku je napájena z antických motivů. Sílu takové intenzity a extatičnost milostného opojení slovinská poezie dosud nepoznala. Dr. Irena Novak-Popovová při předávání ceny mj. uvedla: „Autor staví na čistotě a posvátnosti těla. Jen tělesnému člověku a jen na okamžik je dáno úplné prožití druhého a prostřednictvím toho také dotek lásky a symbolické vítězství nad smrtí.“
Ukázky pocházejí z této oceněné sbírky Lesbos.

 

Vzpomene si na tebe nebo na má slova, tebou opilá,
vzdálený neznámý, jednou v náručí příjemného večera
na jiném mořském břehu, šírém přes celé století?
Jednoho jasmínem vonícího večera, až se budou ženy
nahé procházet po Mitiléně na počest návratu té,
která svou neuskutečněnou lásku korunovala věnci,
spletenými z plachých veršů a skrývaného pláče.

A jaká by měla být má slova,
aby se v nich probudila tvá letmá podoba,
nakreslená na stěně veřejných lázní mezi chlípnými satyry?
V krásném ránu roztáváš při mně, jenž i ve snech bdím,
neboť tvá pleť žhne skrz sedm paláců noci.

Neboť ty jsi sestra té, jež se i po tobě vyptávala,
po které se láska i píseň jmenují,
kdo byl její nevyslyšený milenec, ne syn, ne muž.
Dlouhý jako dýka vprostřed noci, hluboko v žhnoucím mase,
z nějž kape olej, šťáva bazalky a mužské sémě.
Něžný jako dech Lesbu, jenž roztahuje okna tvého pokoje,
kde polibek vypije poslední pohár řeckého vzduchu.

 

 

Jsi živý džbán, když v tebe se potápím, vázo tmavá,
v níž sníh se proměnil v hedvábnou srst,
pableskující na hřbetě štvané zvěře, lásko s očima antilop.
Kráčíš mezi brav, jako bys šla do kláštera,
kde rozprostřeš své tělo, abys vleže modlitbu pronesla,
v níž duše v tebe vešla, když jsi čekala, čekala…
Tma tě k sobě pozdvihuje, nemilosrdná paní, abys rozkvetla
na okně cely, v níž ještě nestála nahá žena,
a od tebe se šíří vůně zralých fíků a kadidla,
zmírajícího v zlaté monstranci, ty s mandlovýma očima.

 

Napájím se z tvého bytí, u nějž se alabastr
učil hladkosti a dokonalosti, a ve mně se otvírá zahrada,
obklopená modrými cypřiši, které jižní vítr
sklonil nad tvé lůžko, aby se sestra duše přivila
těsně ke vzpomínce na dávné léto, kdy ji zaplavovalo
mé sémě a dřív než se rozednilo, obutá
v něžnost naší probdělé noci, jsi odešla přes záliv
ke skále, na níž ve své poslední hodince stála ona,
kterou nazvali Desátou múzou.

 

Pod tamaryšky s černošky snědou pletí
v podpaží hnízdo skořicové, rty
nateklé touhou. Olej z oliv
si vtíráš do kůže, popsané sty a sty
mých polibků, otisků zubů a stopami jazyka
jako bych byl vyhládlé štěně na prašné ulici Mitilény.

 

Za tvými nahými zády se rozkládá ostrov
jako žena při milování: zelené, modré, stříbřité
svahy se k západnímu obzoru ubírají
tam, kde ještě před večerem odejdem v zapomnění.

 

Je čas, kdy mladí dělníci odcházejí z lisovny oleje,
zpocení, mastní, se skoro černými prsty,
jimiž mačkali šťavnaté, sluncem nateklé olivy,
jako by hnětli milované tělo, jež se jim poddává…

 

Už hodnou chvíli odpočíváme a mlčíme:
zapálíš si cigaretu, jež zavoní
trpkým makedonským tabákem
a oharek se rozžehne
v tvých karmínem zdobených prstech.

 

 

Jako bych vzduchem psal verše
Jako bych vzduchem psal verše
na kamennou stěnu, po níž se ještěrka mihne,
na oslepující odpolední mořskou pláň,
kdy slunce pozlatí tvou orientální tvář
a vlna ti pozvedne tvá plná ňadra
aby se ještě vzdálila od mých žíznících dlaní.

 

Ach, kéž by byl vzduch sladký,
jehož dotekům se poddáváš!
Celá tvá kůže, jež se na med mění
a blažená včela ji navštěvuje pozdě v noci,
kdy je vzduch už chladný
a já se sám procházím městem,
postaveném na kopci,
jenž připmíná tvé spící ňadro.

 

A ty, lapená v můj nevyslyšený verš,
s beze studu doširoka rozevřenými stehny
sedíš před zrcadlem, v němž ses celé odpoledne milovala
se snědým cizincem s býčí hlavou a psím údem,
až se pokoj naplnil vůní potu, hvězdami a hudbou větru,
jenž lije palmovými větvemi jako anýzový déšť.

 

Jsi otrokyně krásy, má královno
Jsi otrokyně krásy, má královno, jež sedíš na mně
a na mých stehnech se pozvedáš směrem k ránu,
které je jen tady dole až k bolesti nevinné, omyté
polibky, jež dvě tisíciletí už nikdo nesčítá.
Jsou přece vínem, které upíjíme při večeři, až oči zastře
mlha, jako by přivandrovalá ze severních zemí
do náruče jihu, naši smutní hosté
si přisedli ke stolu, obloženému vůněmi a smyslností.

 

Ty, gazelooká se sametovým bříškem, na němž usínám
jako dítě, jež jsi porodila, když se poprvé ozvala hrdlička,
a já sloužil naší lásce jako věrný strážce
chrámového ohně, se zlatými písmeny delfské věštby.

 

Skloníš se nad mé spící tělo, aby políbila duši,
které bloudí jako poutník na horu po opuštěném městě,
kde loď přistála před sto lety a my dva na ní,
a tvá ňadra klinkají nad loukou,
posypanou slovy, svázanými do kytice,
která ještě před nocí zvadne.

 

Bylo i něco víc než krása, čemu jsme chtěli sloužit:
příliš pro nás, otroky vášně a chvilkového potěšení.
Příliš na má slova, jež umlknou, když políbím
tvůj klín a kůže vzrušením zvlhne, ta lastura,
před tím než ji milenci vlna z dlaní ukradne.
Krev zabarví krajku, jíž se zahalíš, když odcházíš.

 

Anotace

Spisovatel:

Kniha:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse