Ivo Svetina je vůdčí postavou generace slovinských básníků vstupujících do literatury ve druhé polovině 60. let. Narodil se r. 1948 v Lublani, kde vystudoval literární komparatistiku a teorii a od 1978 se věnuje pouze literatuře. Pracoval pro RTV Slovenija, několik divadel (např. režie dramatizace Eposu o Gilgamešovi), od 1998 ředitel Slovinského divadelního muzea.

Od 1971 publikoval 19 sbírek poezie, obdržel mj. cenu Zlata ptica (1975), Prešerenovu cenu (1987), za divadelní hry pak cenu Slavko Gruma (dokonce třikrát – 1987, 1992, 1996). Jeho knihy byly přeloženy do italštiny, srbštiny, chorvatštiny a v antologiích je zastoupen navíc také ve španělštině, němčině či angličtině. Píše také pohádky, eseje a překládá (mj. Tibetská kniha mrtvých, 1994). Jeho poezie osciluje mezi dvěma póly – evropskou a orientální tradicí (např. sbírka Oblak a hora). Evropský pól tíhne k postmoderně tvarovanému pohledu na vykořeněné, nicotou obklopené bytí člověka.

Některé význačné sbírky: Boticelli (1975), Joni (1976), Dissertationes (1977), Bulbul (1982), Pět rukopisů (1987), Oblak a hora (2003), Básně nevědění (2004), Lesbos (2005).