Michon, Pierre: Rimbaud le fils Č

Michon, Pierre
Rimbaud le fils Č

recenze beletrie zahraniční

V knize Rimbaud le fils, vydané r. 1991, představuje Michon své porozumění Rimbaudovi.

Pierre Michon: Rimbaud le fils, Gallimard, 1991

Pierre Michon (1945) napsal už řadu knih. Jeho první dílo Vies minuscules získalo roku 1984 cenu France-Culture a od té doby publikoval několik dalších knih (Vie do Joseph Roulin, L'empereur d'Occident, Maîtres et serviteurs).

Životopis ?
V knize Rimbaud le fils, vydané r. 1991, představuje Michon, jak lze porozumět Rimbaudovi. Kniha je záměrně napsaná jako životopis, který obvykle předpokládá možnost striktního oddělení života a díla, alespoň co se porozumění čtenáře týče. Poté, co je hranice mezi nimi (arbitrárně) stanovena, je třeba rozkrývat složité způsoby, kterými se ovlivňují. Michon však toto dělení odmítá: rozbití organické jednoty autora je fatální pro jeho poetičnost, která nás jako čtnáře oslovuje. Literární věda je z toho důvodu na několika místech kritizována. Právě motiv synovství, o kterém pojednáme níže, patří k pojmům, které taková věda nebere v úvahu: tedy vztah čtenáře a autora. Výsledný žánr by bylo možné nazvat „psychografií“, neboť je to sonda do světa básníka-génia, k němuž se snaží přiblížit vypravěč téměř vševědoucí, přitom však lidský a pokorný.

Génius, jemuž nikdo nerozumí
Jazyk mlžný.
Michon usiluje o to, aby Rimbauda a jeho dílo svými výroky nespoutal; zároveň se však nechce uchylovat k prázdným tvrzením. Citlivě se pokouší o rovnováhu mezi těmito dvěma extrémy, a to jak obsahově, tak ve výrazivu, kde těží ze svého bohatého a poetického slovníku, jenž bude pro čtenáře zdrojem procítění a reflexe. Kdo si však myslí, že „rozumí“, toho Michon zesměšní - zejména pokud jde o literární historiky; ve své pokoře však touto ironii míří na čtenáře i na sebe. Z úcty ke géniovi plyne, že konec zůstane otevřený, biograficky, i co se týče interpretace Rimbaudova díla. Ke konci už není ani jisté, zda je řeč stále o Rimbaudovi, či o básnickém božstvu, které se náhodou do Rimbauda vtělilo: totiž o poesii samé.

Negativní vymezení.
Tradiční západní myšlení rozlišovalo positivní a negativní teologii; negativní teologie se Bohu přibližuje více než positivní, a to skrze apophasis, odpírání, a negací všech známých určení, aby vynikla božská transcendence. Michon se do této tradice, svým způsobem, zařazuje. Podle logiky, že génius je mimo veškeré porozumění, představuje Rimbaudův život a dílo skrze osoby, proti kterým se básník vymezoval: nejprve proti své matce, pak proti Izambardovi, Banvillovi, Verlainovi, Carjatovi. Každá kapitola je rytmicky věnována jednomu takovému protikladu. Zároveň se však někdy může zdát, že osoby, které básník potkává, jsou tomuto nosnému schématu poněkud nepřirozeně přizpůsobeny, a to zejména ke konci knihy.

Duchovní poesie.
Rimbaudova psychografie naznačuje postupné produchovnění jeho poesie v průběhu času - a jeho poesie, to je jeho život i dílo. Již bylo zmíněno směřování od scén odehrávajících se doma až ke hvězdám, které toto duchovnění vykresluje. Michon musí čím dál více hledat vznešená slova, aby postihl význam. U genia to však není snadné. Biblické a mytologické přirovnání a metafory musejí nahradit obyčejný jazyk, aby svatozář Rimbauda (či Múzy?) zřetelně vynikla. Génius káže vzdát se porozumění; rozum musí stále odolávat pokušení rouhání. Avšak do jaké míry? Michon chce zůstat na straně bezpečné, proto se jej vzdává zcela.

Lze se však ptát, zda takový přístup nevytváří vzdálenost příliš velkou, než aby z ní mohlo básnické synovství něco vytěžit. Ani bod, kde je překonán protiklad dobra a zla, kde oba póly ducha, světlý i temný, jsou poesií uchopeny, není pro Rimbauda poslední. Pro Michona rovněž. Oba se odmlčují v týž okamžik, jeden z úcty před vesmírem, druhý z úcty k prvnímu.

Syn
Michon se nepokouší uchopit básníka celého; chce pouze sdělit, že hloubka je taková, že každý úhel pohledu je částečný, včetně toho jeho: jeho četné narážky na literární historii naznačují: i můj pohled musí být doplněn odjinud. Bez těchto znalostí je četba pochopitelně ochuzena, ne však zcela marná. Kniha stále zůstává pozvánkou k četbě Rimbauda a zároveň inspirací pro poetické úvahy či reflexe o poesii.

I ve své genialitě byl Rimbaud synem všech, které potkal; včetně těch, proti kterým se vymezoval. Synovství však neodporuje jeho hloubce, neboť dítě (a zejména malý génius) vede svůj vlastní život, aniž by bylo kopií kohokoliv jiného. Michon rozhodně vystupuje proti jakékoliv konečné interpretaci Rimbauda, která by z něho učinila mrtvolu.

Poesie pokaždé ožívá v duchu čtenáře, který se tak může stávat synem Múzy, být živým básníkem. Toto znovu-stvoření (re-kreace) smyslu je aktivita, která dle Michona uniká historikům, ale i oddaně zaslepeným, kteří nejsou nic než kopie vzoru bez krve a ducha.

 

© Václav Šmilauer

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 81 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 1921x

katalogy

Inzerce