Boucheron, Bernard du: Court serpent

Boucheron, Bernard du
Court serpent

recenze beletrie zahraniční

Příběh Krátkého hada je velmi poutavá, poučná výpověď o určité době a tehdejší situaci v dalekém polárním kraji. Vypovídá ale i obecně o praktikách církve, jež pro dosažení vznešených cílů užívala nevybíravých způsobů – ačkoli v daných podmínkách by těžko lidumil obstál.

Dávný příběh Krátkého hada
Bernard du Boucheron
: Court serpent (Krátký had), Gallimard, 2004, 134 stran

Krátký had je pozoruhodná kniha o neuvěřitelných událostech v nepoznaných krajích. Kniha krátká, stručná, ale silná. Jejímu autorovi je přes sedmdesát let a román je jeho prvotinou. Píše jazykem, jenž působí poněkud starobyle. Vyprávění vystavěl jako zprávu církevního činitele pro nadřízené – šikovně vymyšlená stavba románu čtenáře dlouho nenechá o pravdivosti „zprávy“ vůbec pochybovat, až postupně se ukazuje možné zpochybnění. Protagonista, abbé Montanus, je charakterizován pouze svými skutky – a způsobem, jak o nich referuje.

Daleko na „sever světa“ vysílá kardinál arcibiskup, Jeho Eminence Johan Einar Sokkason, osvědčeného služebníka Božího abbého I. Montana jako papežského legáta: dle různých zvěstí jsou totiž křesťané, kteří do polární oblasti kdysi odešli, ohroženi ve víře. Příběh se odehrává ve 14. století, vzhledem k naprosté odloučenosti popisované oblasti však časový údaj jako by ani nebyl až tak důležitý. Datování však sděluje jednu důležitou okolnost: jde o dobu, kdy nad světem panovala církev.

V tom kraji už delší dobu vládne nebývalá zima: žádná z lodí, jež tam z Evropy vozily zásoby a zpět dovážely kožešiny, se pro led na vzdálené území už dávno nedostala. Lidem tedy musí chybět potraviny, byliny, ošacení, nářadí či dřevo. Dlouhá izolace však nejspíš napomohla i vítězství Zlého ducha, Ďábla. Už padesát let v těch končinách žádný biskup neslouží mše, z těch starších se prý stali odpadlíci od víry.

Vyslanec církve abbé Montanus nejprve dohlíží na vybudování plavidla dle dávných zvyklostí: loď dostane jméno Krátký had. Poté se vydává s posádkou na dlouhou plavbu do polárních krajů, jejíž nebezpečí a strastiplné okolnosti předčí všechna očekávání. Na konci cesty ale útěcha nenastane. V daleké zemi měla výprava zejména zjistit početní stavy obyvatel, provést pečlivou evidenci majetku církve i prostých lidí, zkontrolovat pozici víry a krutě potrestat případné odpadlíky. Ovšem reálná situace je vskutku nečekaná. Většina původních osadníků kruté časy nepřežila. Těch pár, kdo vydrželi, tu živoří v neuvěřitelných podmínkách. Po většinu roku jen led, v krátkém létě se hrstka lidí těší z přechodného blahobytu – loví zvěř a ryby, může nechat napást nepočetné stádo vyhublých zbytků původních stád domácího dobytka. Jako by však ztratili pud sebezáchovy, přestali myslet na budoucnost, nejsou schopni zásobit se dostatečně na nadcházející zimu. Navíc i těch pár přívětivých dní naruší nálety komárů a záhy se začne šířit morová nákaza.

Hrůzné přírodní podmínky a bída způsobila, že potomci někdejších přistěhovalců od zdejších obyvatel, postavou a vzezřením napůl skřetů, převzali nejen praktiky lovu, stravování, ale i množství pověr, víru v jiné síly než Boží, a také z evropského pohledu zcela zavrženíhodné mravy. Abbé tyhle „domorodce“ v zápiscích nazývá „hříšníci“. Neúnavně bojuje, aby vzal moc do svých rukou, ale také aby přivedl lid zpět k návykům zajišťujícím odění (předení a tkaní) a zásoby (lov, konzervace potravin) na předlouhou zimu, aby vypudil z lidských duší nesmyslné pověry, aby zamezil zabíjení dětí, pro něž rodina nemá životbytí, aby zavedl nápravu mravů. Jménem církve, ze svatého přesvědčení však páchá další krutosti…

Kniha je strukturovaná do tří hlasů: počátečních pár řádků je sdělením vypravěče (kursivou). Úvodní text představuje pověřovací listina arcibiskupa kardinála pro abbého Montana, která čtenáře seznámí se všemi potřebnými okolnostmi. Následuje zpráva o plavbě I. Montana a jeho posádky, poté je ve vypravěčském partu popsána letní výprava Kapitána s hrstkou mužů na lov do neprozkoumaných končin. Navazuje znovu zpráva Montanova (4. – 9. kapitola). Závěrečná, 10. kapitola je opět podáním vypravěče. V závěru příběhu se tak čtenáři odkrývají i dva možné výklady celé historie, čímž jsou věrohodnost a upřímné rozhořčení zprávy abbého Montana od základu zpochybněny.

Příběh Krátkého hada je velmi poutavá, poučná výpověď o určité době a tehdejší situaci v dalekém polárním kraji. Vypovídá ale i obecně o praktikách církve, jež pro dosažení vznešených cílů užívala nevybíravých způsobů – ačkoli v daných podmínkách by těžko lidumil obstál.

Jazyk románu, popisovaný v některých kritikách jako „krásný, starý, avšak přesto čtenářsky přístupný“, někde i jako „vyšlý z módy“, je takto charakterizován zejména pro přepestrý rejstřík lexikální – slova pojmenovávající historické a místní reálie stejně jako ony označované skutečnosti vyšla dávno z povědomí. Avšak i další atributy klasického francouzského vyprávěcího stylu lze uvést, třeba jen důsledné užívání knižních slovesných časů.

Jediné, co mírnějším povahám zážitek z četby poznamenává negativně, je množství popisovaných krutostí, hrůzných zážitků: lidé z Montanovy výpravy trpí hlady, až pojídají vlastní omrzlé končetiny, jsou schopni ubít a sníst vlastního druha. Domorodci odloží novorozeně venku, protože znamená pro domácnost hladový krk navíc, abbé nechá zbičovat ženu, když mu chtěla líbat nohy z vděčnosti – její tělo roztrhá psí smečka… Detaily, jež jistě k takové historii patří a dokreslují vyprávění o drsném životě, jako by však tvořily podstatu celé knihy. Román jistě lze brát jako realistickou výpověď – v duchu dnešních velkofilmů efektně zacílenou na každý detail bídného přežívání, krutých podmínek, tvrdého chování lidí ke svým bližním i k sobě.

V něčem kniha připomíná rané romány Sylvie Germainové – kde ale drsný svět je podán neobyčejně poeticky, kde sdělením je nevyhnutelnost a krutost lidského údělu. Bernard du Boucheron píše pečlivou starou francouzštinou, ale k lyrice má daleko. Úmyslně se odpornostem lidského konání nevyhýbá: vrší ty až odpudivé obrazy bez komentování, bez zastírání a snad i bez přehánění. Možná dnes musíme promlouvat „na tvrdo“, chceme-li případného diváka či čtenáře přilákat, oslovit, zasáhnout?

Sám Bernard du Boucheron v jednom rozhovoru říká, že život v extrémních podmínkách je třeba vidět ze dvou pohledů: jeden aspekt je hrdinství, schopnost překonávat své možnosti (autora k napsání knihy inspiroval obdiv k osudům Knuta Rasmussena, Admunsena, Shackletona) a druhý, že za tak tvrdých okolností, z potřeby přežít se lidé uchylují k zločineckým způsobům.

Bernard du Boucheron je v literatuře debutantem, v občanském životě však žádným holobrádkem. Je mu 76 let, pracoval dvacet let v leteckém průmyslu jako obchodní ředitel, patnáct let vedl mezinárodní pobočku Alcatelu, působil jako řídící pracovník v energetice, obchodoval s naftou a uhlím, v devadesátých letech vedl v USA společnost, která vyvíjela rychlovlaky pro Texas. Za román Krátký had získal Cenu Francouzské Akademie, obvykle udělovanou nadějným mladým autorům. Kritiky ve francouzském tisku byly vesměs kladné. Našla jsem mezi desítkami pochvalných článku jen jediný, kde pisatel odsuzoval samoúčelnost drsných scén.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 69 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

46%čtenáři

zhlédnuto 1981x

Inzerce
Inzerce