Rudiš, Jaroslav; Jaromír 99: Zlaté Hory (Alois Nebel 3) 1

Rudiš, Jaroslav; Jaromír 99
Zlaté Hory (Alois Nebel 3) 1

recenze komiks

I ve Zlatých Horách můžeme nalézt množství aluzí na současnou popkulturu, komiks vyžaduje opakované čtení k rozkrytí jednotlivých obrazů a na závěr přečtení všech tří dílů v kuse a závěrečné složení skládačky, která konečně dává smysl a odpovídá na otázky, které byly položeny v roce 2003.


Jaroslav RudišJaromír 99: Zlaté Hory (Alois Nebel 3), Labyrint, 2005, 120 s.

Zlaté Hory

Původní český grafický román je v posledních letech prakticky oxymoron. Výjimku tvoří snad jen stripy Hany a Hany v Reflexu. Bílý potok Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 v roce 2003 zazářil, ale dala se mu vyčíst inspirovanost kresbou Franka Millera a Mika Mignoly. Označení, které hledá od dob Saudkových stále marně nositele, nemohl aspirovat ani díl druhý, který v podstatě ani nerozvíjí první knihu, ale je jakousi výhybkou k dílu prvnímu. Osamostatňuje se však již forma. Od dílu prvního se liší odvážnějším uspořádáním vypravování, Rudiš s Jaromírem 99 se pouští do experimentování, podobně jako v Millerově Sin City se nebojí větších ploch zanechaných bez textu, ale na rozdíl od něj tříští děj, který prokládají nejrůznějšími vsuvkami, jako by používali filmový střih.

Nejdále však došli v závěrečném dílu trilogie, který se sice i nadále podobá západním vzorům, ale už můžeme mluvit o pouhé motivovanosti a ne o naprostém kopírování. Kresba Zlatých Hor připomíná zvláštní směs kresby Franka Millera a výjevů pozdního socrealistického českého umění. Jaromír 99 jako by se nechal inspirovat tvorbou padesátých a přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a propojuje svůj projev s českým prostředím. Spojení je to vskutku zajímavé - imperialistický úpadkový komiks a éra socialismu. Ale v podstatě právě toto přesně vystihuje celou trilogii, i když autoři použili opačnou cestu a šli ve stylu kresby proti proudu času.

Kniha, která někam směřuje
Až do vydání Zlatých Hor se dalo o tom, co má Rudiš s komiksem v plánu, pochybovat, záměr nebyl zcela jasný. Po nespojitosti prvních dvou dílů ale závěrečná kniha dokázala, že se jednalo o předem pečlivě naplánovaný projekt, který s přehledem (někdy až s moc velkým) uzavírá celou trilogii a všechny její motivy. Pro čtenáře je příjemné, že první strany první knihy dokonale korespondují s posledními obrazy knihy třetí, pointy jsou správně načasované a řešení, která jsou nastolena, jsou ta jediná vhodná a my máme v rukou po dlouhé době v rukou něco, co si nálepku „původní český grafický román“ zaslouží. Když ne jednoznačně za kresbu, tak za syžet bezvýhradně.

Jak jsme si zvykli v dílech předchozích, i ve Zlatých Horách můžeme nalézt množství aluzí na současnou popkulturu, komiks vyžaduje opakované čtení k rozkrytí jednotlivých obrazů a na závěr přečtení všech tří dílů v kuse a závěrečné složení skládačky, která konečně dává smysl a odpovídá na otázky, které byly položeny v roce 2003. Dobře působí i propojení období totalitního s dobou polistopadovou, Rudišovi se to v příběhu povedlo nenásilně a velmi přirozeně, a to díky prostředí, ve kterém se komiks odehrává – hory zde byly odjakživa a vše má svou příčinu i následek.

Trochu nepovedená legrace
Na to, jak je třetí díl povedený a bez nadsázky řečeno i vyzrálý, je s podivem, s jakou vervou a nadšením se oba tvůrci pustili do poněkud pubertálního odkazování na autorské subjekty. Jejich citace z hudební tvorby vlastních skupin, které se nestydí nazvat „kultovní“, se dají vzít jako vtipná nadsázka, ale když se v závěru oba na jedné stránce objeví, aby „s nadhledem“ prodiskutovali závěrečnou pointu příběhu, vyznívá to poněkud jinak, než dozajista předpokládali. Nepomůže ani to, že zmíněná stránka otevírá část logického epilogu.

Tento nedostatek je ve srovnání s odvedenou prací, která bude zcela zaslouženě označena jako pro český komiks velmi přínosná, malicherný, ale vzhledem k tomu, že se objeví až na závěr trilogie, ulpí bohužel v paměti více než patetické socrealistické květiny, které jsou zcela na svém místě.

Dráha je věčná
Pozitiva v komiksu převládají. Ukazuje se opodstatnění zdánlivě nesouvisejícího druhého dílu, ve kterém Alois Nebel, hlavní hrdina celého příběhu, zamíří do Prahy na Hlavní nádraží. Zajímavě propracovaný městský mýtus o nádraží, ve kterém se sbíhají všechny nitky, aby se potom mohly zase rozběhnout, je úspěšně dovyprávěn až nepřímo v díle třetím.

Alois Nebel musel do Prahy nejen proto, aby našel svůj vlastní osud, sebe samotného, štěstí a lásku, ale i proto, aby rámec dostaly i jeho vidiny, se kterými se během celého příběhu setkáváme. Podobně zprostředkovaně na Hlavním nádraží nalézá, aniž by to věděl, odpovědi pro hrdinu druhé dějové linie, Poláka pana Němého. Jeho příběh sice pávě kvůli druhému dílu nepůsobí tak autenticky jako životní dráha Aloise Nebela, ale ve Zlatých Horách se autoři rehabilitují a jeho příběh získává obrysy opravdovosti, vše se propojí do kruhu zajímavého druhého plánu, který se jako přízrak vznáší nad Sudetami, kde se příběh odehrává.

Hrůzy války, jejichž závěrečné jednání dozní až po padesáti letech, se do příběhu promítají jak ve vidinách Aloise Nebela, tak v jeho vyprávění o zamilované dráze, která je v jeho podaní doopravdy svého druhu poezie jedoucí po časové ose s neomylnou přesností.

Celý příběh končí potopou, povodní z roku 1997, která má symbolizovat konec, očištění a usmíření. Krvavé drama se odehrávalo mimo hlavní dějovou linii a Alois Nebel je laskavý ne-hrdina. Oba příběhy však patří k sobě, stejně jako minulost, kterou už nikdo nezmění. A právě v Sudetách je minulost ještě o něco málo živější než skvělé Rudišovo vyprávění.

 

© Richard Klíčník

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 228 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 4360x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce