Kurahaši, Jumiko

Kurahaši, Jumiko

portrét beletrie zahraniční

Jumiko Kurahašiová byla 60. let minulého století jedna z nejvýznamnějších představitelek japonské experimentální prózy.

Jumiko Kurahašiová

Přesně čtyři měsíce před svými sedmdesátinami zemřela 10. června 2005 japonská spisovatelka Jumiko Kurahašiová, od 60. let minulého století jedna z nejvýznamnějších představitelek japonské experimentální prózy. Spolu s dalšími autorkami (Taeko Kóno/Kónová, Minako Óba/Óbová, Sawako Arijoši/Arijošiová či Ajako Sono/Sonová) patří k výrazné generaci spisovatelek, kterým se podařilo stírat rozdíly mezi tzv. ženskou literaturou (džórjú bungaku) a ostatní literaturou, protože při zachování čtivosti současně nabídly vyšší uměleckou náročnost, rozmanitá témata i intelektuální přístup ke zvoleným námětům.

J. Kurahašiová se narodila se 10. října 1935 v prefektuře Kóči na ostrově Šikoku a rodinné prostředí (její otec byl dentista) ji předurčilo pro povolání zubní lékařky. Tajně však začala studovat obor francouzské literatury na Univerzitě Meidži v Tokiu a již během vysokoškolských studií začala publikovat své první literární pokusy.

Její kafkovská satirická prvotina Partaj (Parutai, 1960) z prostředí Japonské komunistické strany, stejně jako některá další díla z počátečního období její literární dráhy, naznačovala, že by se mohlo jednat o autorku, která se zaměří na politická témata. Po určitou dobu byla dokonce označována jako ženský Kenzaburó Óe, jehož rané práce byly rovněž ve své podstatě politické. Kurahašiová se však od veškerých podobných nálepek vždy velice důrazně distancovala.

Zpočátku jednoznačně odmítala realismus jako „pronikání rušivých faktů do světa slov“ a soustředila se na surrealistické literární experimenty zpodobňující bizarní, často alegorický svět abstraktních hrdinů. Po návratu ze studií ve Spojených státech (1966-67) se sice postupně začala přiklánět k realismu, avšak i nadále nacházela inspiraci zejména v klasických námětech, japonských a čínských mýtech a tradičních strašidelných příbězích „kaidan“.

Sbírka Antitragédie (Hanhigeki) přináší soubor pěti povídek na motivy řeckých tragédií, próza Most snů (Jume no ukihaši) již svým názvem evokuje dědictví literatury období Heian, z obdobných zdrojů čerpají i další díla.

Díky rozmanitosti témat i literárních forem zpracování bývá Kurahašiová často řazena také mezi autorky sci-fi, hororů nebo fantasy. A není divu – vždyť v jejích knihách se můžeme setkat s hlavami krásných mladíků pěstovanými v bonsajových miskách, s létající hlavou krásné dívky, která v noci navštěvuje svého milého, s maskou tradičního divadla Nó ovládanou ženským démonem i s vyspělými počítačovými technologiemi. S využitím klasických námětů se autorka otevřeně zabývá aktuálními otázkami lidské sexuality v jejích nejrůznějších podobách, včetně masochismu, sadismu, předmanželského sexu, promiskuity či homosexuality. V tomto směru byla hluboce ovlivněna řadou evropských a amerických autorů, především pak Paula Sartra, který byl i tématem její diplomové práce. Kurahašiová odmítá odpovídat na tradiční otázky (kdo, co, kdy, kde a proč) a namísto toho vytváří vlastní autonomní antisvěty bez propojení s vnějšími ideologiemi a politickým prostředím, což ale paradoxně neznamená, že by její fikce neodrážela skutečný svět.

Symbolické je i někdy používané označení Kurahašiové jako „ženy, která tam nebyla“. Autorka se vždy hrdě distancovala od svých současníků – v politice i v literárních směrech, a po mozkové mrtvici, která ji postihla, trpěla také pocity, že se vzdálila i svému vlastnímu tělu. Dlouhodobé léčení v USA přineslo sice uzdravení jejímu tělu, avšak sama se nikdy nedokázala přizpůsobit americké společnosti, takže se nakonec rozhodla pro návrat zpět do Japonska. Její tvorba absorbovala řadu biografických prvků, často formou tradičních narativních přiznání.

Z její tvorby lze, vedle již uvedených titulů, uvést například Kruté pohádky pro dospělé (Otona no tame no zankoku na dówa), Hrad uvnitř hradu (Širo no naka no širo), Dobrodružství Sumijakisty Q (Sumijakisuto Q no bóken), Zásnuby (Konjaku), Cesta do země Amanon (Amanon-koku ókanki). Kurahašiová je též autorkou řady literárních kritik a esejů, především o japonské literatuře. V letech 1975-76 byly v osmi dílech vydány její sebrané spisy.

V angličtině vyšla například sbírka The Woman with the Flying Head and Other Stories (Žena s létající hlavou a jiné povídky).

Nedílnou součástí díla Kurahašiové je i bohatá překladatelská činnost, převážně z angličtiny. V srpnu 2005, tedy již posmrtně, byl vydán její nový překlad Malého prince od Antoine de Saint-Exupéryho – jeden z několika nových překladů této knihy do japonštiny, jejichž vydání bylo nadlouho pozdrženo komplikovanými jednáními o autorských právech.

© Jan Levora, listopad 2005

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1430x

Inzerce
Inzerce
Inzerce