Schmitt, Eric-Emmanuel: Evangelium podle Piláta

Schmitt, Eric-Emmanuel
Evangelium podle Piláta

ukázka historický román

Nesnáším Jeruzalém. Vzduch, co tu dýcháme, není vzduch, ale jed, z něhož se člověk zblázní. Všechno je přehnané v tomhle labyrintu uliček, které nejsou k tomu, aby člověk někam směřoval, ale aby se v nich ztratil...

 

Evangelium podle Piláta
Eric-Emmanuel Schmitt
: Evangelium podle Piláta, přel. Zora Obstová, Helena Beguivinová, Garamond, 2005

Pilát nejdražšímu Titovi
Nesnáším Jeruzalém. Vzduch, co tu dýcháme, není vzduch, ale jed, z něhož se člověk zblázní. Všechno je přehnané v tomhle labyrintu uliček, které nejsou k tomu, aby člověk někam směřoval, ale aby se v nich ztratil, na těchhle cestách, kde do sebe lidé vrážejí, místo aby tudy procházeli, v halasu jazyků ze všech koutů Orientu, jimiž se mluví tak, že jeden druhého neslyší. Venku se příliš křičí, uvnitř příliš šeptá. Římský pořádek tu neporušují jen proto, že se jim hnusí. Město páchne pokrytectvím a potlačovanými vášněmi. I slunce nad těmito hradbami se tváří zrádně. Nevěřil bys, že nad Jeruzalémem se plíží totéž slunce, které září nad Římem. To římské vydává světlo, to jeruzalémské rozněcuje stín: vytváří kouty, kde se kují pikle, proluky, kudy utíkají zloději, chrámy, kam Říman nemůže vkročit. Místo aby tu slunce osvětlovalo, zatemňuje – tak jsem pochodil, když jsem přijal prokuraturu Judeje. Nesnáším Jeruzalém. Ale je tu něco, co nenávidím ještě víc než Jeruzalém, a to je Jeruzalém o Pesachu.

Tři dny jsem Ti nepsal, protože jsem ani na okamžik nemohl polevit v bdělosti. Svátky nekvašených chlebů jsou pro mě vždy zkouškou nervů a pro mé muže znamenají neustálou pohotovost: zdvojnásobil jsem stavy mužstva, zorganizoval neustálé obchůzky, mí špehové se bez přestání střídali, zvýšil jsem ostrahu, z donašečů se snažil vymáčknout všechno jako z pomerančů. Jestli chce Izrael ohrozit Řím, může to udělat během těchto tří pesachových dnů. Město je přeplněné, houstne, počet židovského obyvatelstva vzrůstá na pětinásobek, protože přicházejí uctívat svého jediného Boha do chrámu. V noci ti, kteří nenašli ubytování v hostincích a domech, táboří pod hradbami nebo se rozloží po sousedních kopcích a spí pod širou oblohou. Ve dne jejich náboženství vyžaduje oběti a Jeruzalém se mění v obrovský dobytčí trh spojený s jatkami; tisíce zvířat tu ječí při čekání a pak v agonii; v ulicích houstnou potoky srážející se krve; kůže, chlupy a peří se hromadí, páchne, usychá; sloupy kouře zahalují ulice a špiní zdi; vtíravý pach páleného tuku vyvolává pocit, že se celé město peče ve výhni jako obětina určená tomu jejich lhostejnému a hltavému bohu. V těch třech dnech nescházím dolů z terasy a znechuceně pozoruji, jak se Jeruzalém hemží, slyším, jak z přecpaných uliček stoupá křik průvodců lákajících poutníky, aby navštívili hroby proroků, tu a tam se ozývá tenké bečení jehňat, pískání prostitutek v průchodech, a náhle zahlédnu, jak se uprostřed davu jako záblesk stříbrné rybky proplétá jeden z těch nahých zlodějů, kteří si tělo natírají olejem, jak uniká pronásledovatelům a nechává za sebou jen prázdné měšce a brázdu nadávek.

Jako každý rok jsem se v těchto třech dnech obával nejhoršího. Ale jako každý rok jsem situaci zvládl. Všechno se odbylo v pořádku. K žádným větším incidentům nedošlo. Abychom udrželi pořádek, museli jsme zatknout jen patnáct osob a tři ukřižovat, což je méně než dřív. Budu se tedy moci v klidu odebrat do Cesareje, kde se cítím tak dobře, do města moderního, římského, pravoúhlého, které pěkně voní kůží a kasárnami. Tam, ve své citadele, někdy dokážu zapomenout na tíseň, která mi od příjezdu do Palestiny neustále svírá hrdlo. V okamžiku, kdy končím tento dopis, svítá, nastává neděle a já jdu dát příkaz k zabalení; jako obvykle jsem nakonec strávil noc psaním Tobě, nejdražší bratře.

Judea mě už dávno připravila o spánek, ale díky těmhle vyprahlým nocím si, bratříčku, můžeme dopisovat.

Podávám Ti ruku z Palestiny až do Říma. Odpusť mi jako obvykle můj neohrabaný styl a měj se dobře.

Pilát nejdražšímu Titovi
„Tělo zmizelo!“

Právě jsem stáčel do svitku dopis, který jsem Ti napsal včera, když ke mně vpadl centurion Burrus s tou neuvěřitelnou zprávou:

„Tělo zmizelo!“

Hned jsem pochopil, že mluví o kouzelníkovi z Nazaretu. A hned jsem viděl, že jestli tu mrtvolu hned nenajdeme, čekají mě pěkné nepříjemnosti.

Dovol, abych Ti záležitost z nazaretským kouzelníkem několika slovy vysvětlil.

Už několik let se v Judeji mluví o jistém Ješuovi, rabínovi, jemuž se nelíbí zavedené pořádky. Zpočátku pro toho člověka nic moc nemluvilo: všední vzhled, přízvuk galilejského venkovana dost nevhodný pro komunikaci s bližními, a hlavně pocházel z Nazaretu, díry světa, což by mu za normálních okolností mělo zabránit, aby si získal popularitu; jenže jeho projevy, vždy poněkud záhadné a poněkud mimo, pádnost jeho vět, jeho někdy něžné a vzápětí prudké orientální bajky, jeho laskavost k ženám, zkrátka jedním slovem jeho podivnost mu postupně získávala příznivce. Velmi rychle, jakmile začal chodit po celé Palestině, jsem za ním vyslal špehy. Napsali mi, že ten člověk se jim zdá neškodný, že se stará jen o náboženské otázky a že když ho tak člověk poslouchá, zdá se, že jeho nepřáteli jsou spíše oficiální židovští kněží než římští okupanti. Mí zpravodajci tím byli sami překvapeni. Abych zjistil, kam to všechno povede, nasadil jsem z opatrnosti své lidi do skupiny jeho žáků, která kolem něj stále rostla, jako by se živila jeho slovy...

Tady totiž náboženské sekty vždy skrývají nějaký politický záměr. Od chvíle, kdy zde Řím prosadil svůj řád, své vojsko a správu, ačkoli nechal místním svobodu volně vyznávat své náboženství, náboženské nadšení se stalo jen jiným označením nacionalismu, posvátným útočištěm, kde vzniká odboj proti císaři. Podezírám některé lidi, že se vydávají za Židy jen proto, aby dali najevo, že jsou proti Římu. Farizeové, ba dokonce i saduceové, které přitom mám pod kontrolou, svého jediného Boha uctívají jen proto, aby tím více nenáviděli naše bohy a vše, co pochází od nás. Co se týče zélótů, zapřisáhlých nepřátel císaře a všech, kdo s císařem kolaborují, jsou to obávaní fanatikové, kteří nás mají v nenávisti, darebáci, kteří nerespektují žádný zákon, dokonce ani ten jejich, a za bezbožnost považují vše, co sami zavrhují, a kdybych si nedal pozor, byli by schopni svrhnout naši nadvládu a v záchvatu vrcholného barbarství dokonce zničit vlastní zemi. Chtěl jsem tedy vědět, s kým přesně se tenhle Ješua spojí, zda se zélóty, farizeji či saduceji, nebo, je-li opravdu tak naivně nábožný, jak mi tvrdili mí špehové, jaká skupina si jeho věhlas přivlastní a využije ho jako páku proti mně. K mému velkému překvapení se nic takového nestalo. Kouzelníkovi se jen podařilo všechny si znepřátelit. Zélóti ho nenáviděli od chvíle, kdy přítomnost našich vojsk a římskou daň ospravedlnil slovy, že „císaři je třeba odevzdat, co je císařovo“; farizeové ho přistihli při porušení šabatu; a konzervativní saduceové a velekněží chrámu nejenže nesnášeli troufalost tohoto rabína, který dával přednost zdravému rozumu před nesmyslným opakováním stále stejných posvátných textů, nýbrž se i obávali o vlastní moc a v těchto dnech dosáhli toho, že jsem ho sám vydal na smrt.

„Co na tom sejde?“ namítneš. „Tví nepřátelé se sami zbavují potenciálního nepřítele! Měl by ses z toho radovat...“

Ovšem.

„A kromě toho je už po smrti,“ dodal bys. „Už se nemáš čeho obávat!“

Zajisté.

Přesto mám pocit, že se v téhle záležitosti něco zvrtlo. Nevynesl jsem rozsudek podle svého, římského práva, nýbrž jsem vykonal jejich spravedlnost, podle zákona svých protivníků, spravedlnost saduceů schválenou farizeji, zbavil jsem tyto Židy Žida, který jim protiřečil. Byla snad toto moje úloha? 

Překlad © Helena Beguivinová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2225x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce