Tertullianus: O hrách - De spectaculis 2

Tertullianus
O hrách - De spectaculis 2

recenze beletrie zahraniční

Vydání Tertullianova spisu v Knihovně raně křesťanské tradice představuje závažný počin. Jednak je Tertullianus většině čtenářské veřejnosti znám jen z druhé ruky a překlad bude pro mnohé prvním autentickým setkáním s tímto autorem, jednak Tertullianův spis představuje jistý zdroj informací pro dějiny antického divadla.

Tertullianus: O hrách. De spectaculis. Úvodní studii, překlad, poznámky a výběrovou bibliografii k Tertullianovým dílům pořídil Petr Kitzler. Praha, Oikoymene 2004. 278 str.

Vydání Tertullianova spisu v Knihovně raně křesťanské tradice představuje závažný počin. Jednak je Tertullianus většině čtenářské veřejnosti znám jen z druhé ruky a překlad bude pro mnohé prvním autentickým setkáním s tímto autorem, jednak Tertullianův spis představuje jistý zdroj informací pro dějiny antického divadla, takže potencionální okruh čtenářů přesahuje obec teologů a filosofů. Editor svazku Petr Kitzler se věnuje Tertullianovi už delší dobu - Tertullianův spis byl tématem jeho diplomní práce, v Teologickém sborníku 2002 také vyšel jeho překlad spisu Tertullianova Ad martyras a překlad kapitol 3 - 10 Tertullianovi blízké Passio SS. Perpetuae et Felicitatis. Jak svědčí podrobný úvod, obšírné poznámky i dvojí bibliografie (první se váže k překládanému spisu, druhá - obecná výběrová biliografie k Tertullianovi - je spíše přidána jako jakýsi bonus), jeho hluboká znalost problematiky je nepopiratelná.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Více než polovinu úvodu (str. 7-59) se zabývá osobností Tertulliana, probírá podrobně - pokud to prameny dovolí - jeho život a dílo a věnuje velkou pozornost Tertullianovu jazyku a stylu. Jeho dynamické pojetí stylu mu umožňuje obhájit Tertulliana před výtkami badatelů, kteří zdůrazňují neučesaný či neohrabaný, bombastický a fantaskní způsob vyjadřování tohoto (podle H. Hoppeho) nejhoršího latinského spisovatele. Ve svých tvrzeních se zaštiťuje autoritami, nepodléhá jim však natolik, aby přistoupil na zavádějící teorii o křesťanské latině jakožto Sondersprache své doby. Vidí Tertullianův přínos v tvorbě latinské křesťanské terminologie a v obratném využívání stávajících rétorických technik.

Trošku méně odolnosti vůči autoritám projevil v části věnované přímo spisu De spectaculis, jehož titul výborně přeložil jako O hrách, tedy nikoli o podívaných či o divadle, jak se běžně překládá. Předmětem nejzavilejšího útoku proti pohanským zábavám jsou totiž skutečně ludi, hry v nejširším smyslu toho slova, pořádané pod egidou římského státu a mající své dávné kořeny skutečně v náboženských úkonech, v Tertullianově době ovšem už značně vyprázdněných. Právě souvislost her a pohanské "modloslužby" je pro Tertulliana nejdůležitějším argumentem proti hrám, které přirozeně považuje za neslučitelné s křesťanskou věroukou, s vírou a poslušností vůči Božím zákonům. P. Kitzler dopřává podle mého soudu příliš mnoho sluchu negativním soudům o antickém divadle v době římského císařství, které se dívají na divadlo právě optikou křesťanských polemik. Je příznačné, že - pokud jde o "pohanský" kontext - vychází z práce Wistrandovy (Entertainment and violence in ancient Rome, Göteborg 1992), a že tu nikde není citována žádná obrana divadla, jakou je Lúkiánův spis O tanci (nemluvě o dalších dílech, která jsou ovšem pozdější jako proslulá Libaniova řeč). Až snad anachronicky zní citace moderních komentátorů, kteří se pozastavují pokrytecky nad římskou oblibou brutálních podívaných, a to ve dvacátém století plném válek, v němž se všichni (křesťany nevyjímaje) baví pozorováním smrti v přímém televizním přenosu. Ostatně, kdyby všechny ty hnusné římské podívané křesťané tolik neoblibovali, nečetli bychom tu onen Tertullianův jemný povzdech: Tu mihi metas et scaenam et pulverem et arenam suspiras! (28,4). A křesťané, jak víme mimo jiné od Augustina, dokázali podlehnout nejen svůdnému kouzlu divadla, ale i kouzlu nejsurovějších gladiátorských her. Tertullianus podléhá rovněž - vždyť je to také on, kdo vidí Boha jako Velkého Agonothéta (Ad mart. 3,3)! P. Kitzlerovi samozřejmě neušlo, že některé Tertullianovy vývody (jako např. vyvozování zákazu her z Bible) jsou víc než krkolomné a že při návrhu alternativních podívaných vhodných pro křesťany projevuje Tertullianus jistou dávku sadismu (viz str. 49, kde cituje A. Kesslera a str. 85). Nedá se tedy říci, že by byl k Tertullianovi zcela nekritický.

Tak jako úvod, zasluhuje si i překlad velké ocenění. Po stránce věcné mu nelze nic vytknout. Diskutovat by se dalo snad jen o překladu pojmu histrio. Přestože totiž existuje podezření, že pod tímto pojmem se později rozumí především herec pantomimu, Tertullianus používá pro hereckou specializaci  v oblasti "vážného" divadla označení  tragoedus, pantomimus  i histrio.  Z textu se spíše zdá, že to pro něho nejsou synonyma. Ve  30,5 bych proto navrhovala nepřekládat histrio jako pantomimus, protože ze skutečnosti, že budou solutiores per ignem (překlad PK: "jejich údy budou totiž díky ohni mnohem  pružnější"), nevyplývá zcela jednoznačně, že by šlo o tento žánr. K překladu nejpíše svádí Tertullianův výčet všech, kteří se budou smažit  v plamenech, a snaha je příslušně odlišit - reges, persecutores, philosophi, poetae, tragoedi, histriones, aurigae, xystici  však nepostihující tak jako tak celé spektrum "nepřátel". Chybí tu především gladiátoři! Jinde je P. Kitzler sympaticky opatrný a nesnaží se o překlad za každou cenu - ponechává nesrozumitelné apuliae (21,5) a raději je v poznámce vysvětlí.

Poznámky jsou vůbec velmi zajímavé. Jejich vysoký počet (327) svědčí o jisté perfekcionistické úzkosti. Spousta z nich se totiž vztahuje k překladu samému, komentuje se tu každý neologismus, každá  slovní hříčka, dvojsmysl či ironie, které v překladu nejsou napodobeny nebo jsou dokonce jako nenapodobitelné kvalifikovány.  Dá se ovšem pochybovat, zda tomu tak skutečně je. Vždyť i onu "rétoricky brilantně vystavěnou větu" Nam et rivulus tenuis ex solo fonte, et surculus modicus ex sua fronde qualitatem originis continent vlastně překladatel napodobil ("Malý potůček má totiž stejné vlastnosti jako jeho pramen  a malý výhonek tytéž vlastnosti jako jeho kmen").

Otázky, které se nad tímto svazkem vynořují, nejsou nové a netýkají se jen Kitzlerova Tertulliana. Sám P. Kitzler se jich dotkl ve své recenzi Šubrtova překladu Jeronýmových Legend o poustevnících (Teologická reflexe IX, 2003, s. 96-98), já zase v recenzi překladu Hrotsvity, který je dílem Ireny Zachové (Divadelní revue XV,  č. 2, s. 61-62).  Jde totiž o to, komu jsou tyto svazky vůbec určeny.  Jsou-li určeny odborníkům, pak je třeba podle mého soudu si klást dvě otázky. První: Je možné přetiskovat cizí edice (v případě Tertulliana je to přiznaně dokonce edice "čerstvá", z r. 1988, ale nikde nevidět copyright )? Druhá: Nač je odborníkům překlad? Jsou-li knihy určeny širší čtenářské obci, pak se zdá, že redakce žije v umělém světě, v němž čtenáři vědí, co jsou tajuplné zkratky známé jen klasickým filologům. Podotázka: Co si představuje redakce pod slovem překlad? 

vyšlo v Listech filologických 128,1-2, 2005, str. 204-206; na iliteratuře se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

59%čtenáři

zhlédnuto 2444x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce