Pamuk, Orhan: Beyaz kale

Pamuk, Orhan
Beyaz kale

studie beletrie zahraniční

Román Beyaz Kale zaujímá důležité místo v současné turecké literatuře, neboť se stal jedním z hlavních impulzů, které odstartovaly vlnu postmoderního historického románu v Turecku.

 

Bílá pevnost
Orhan Pamuk: Beyaz Kale (Bílá pevnost). İletişim, Istanbul 2004 (1. vydání 1985)

Román Beyaz Kale zaujímá důležité místo v současné turecké literatuře, neboť se stal jedním z hlavních impulzů, které odstartovaly vlnu postmoderního historického románu v Turecku. Román byl také přeložen do všech hlavních evropských jazyků.

Historie, nebo fikce?
Již na prvních stránkách knihy předvádí Orhan Pamuk čtenáři, že se v tomto případě nejedná o běžný historický román v lukácsovském pojetí, tedy o román, který by autenticky a přesně zachycoval „ducha dané doby“. Kniha je věnována „dobrému člověku, dobré sestře Nilgün Darvınoğlu“ a pod následným „Úvodem“ je podepsán historik Faruk Darvınoğlu; Pamuk tedy ironicky odkazuje na postavy ze svého předchozího románu, Tichého domu (Sessiz Ev, 1983).

Faruk v úvodu píše, jak v jednom zaprášeném archívu nalezl starý osmanský rukopis a rozhodl se ho vydat. Možná „reálnost“ obrazu historie, který Farukem vydávaná kniha předkládá, je více než zpochybněna: I když se dle Faruka text v některých detailech s historiky shoduje, nalezl v rukopisu mnoho faktických chyb a údajů, jež odporují jiným pramenům.

Nejenže samotný „rukopis“ je více než sporný, i pouhý „přenos dat“ z něj do Farukovy knihy má svá úskalí: „Čtenáři uvidí, že jsem si při překladu knihy do dnešní turečtiny nedělal vůbec žádné starosti se stylem. Jakmile jsem si přečetl pár vět z rukopisu rozloženého přede mnou na stole, přešel jsem k dalšímu stolu v jiném pokoji, kde ležely mé papíry, a snažil jsem se zapsat dnešními slovy jejich význam, jak mi zůstal v paměti“ (s. 9-10).

Fikce má tedy nakonec přeci jen větší sílu než “fakta” a spisovatel zakrývá historika. Čtenář, zbavený očekávání, že mu autor “věrohodně” přiblíží dané historické období, se tedy může alespoň pokusit hledat za událostmi v románu jiný, skrytý význam. I tuto možnost ovšem Faruk ironicky zpochybňuje. Vždyť dokonce ani samotný název nevymyslel on, ale byl mu přidělen nakladatelstvím: “Vidět všechno spolu souviset, je, myslím, nemocí dneška. Protože i já jsem se touto chorobou nakazil, zveřejňuji tuto knihu” (s. 10).

Tyto „indikátory fikce“ boří hned v samém počátku možnou tvorbu iluzivního světa skutečné historie a signalizují, že poměr mezi realitou a fikcí v románu je takový, jaký mu přidělí autor, a nezávisí na nějakých „objektivních“ mimetických faktorech. Děj románu lze sice datovat do doby vlády sultána Mehmeda IV. (1649-1687), ale skutečné historické události v něm hrají jen minimální roli. Pamuk sám na tuto skutečnost poukazuje: „Ano, tato kniha mluví o historii. Nikoliv však proto, aby popisovala nějaké historické období, nýbrž aby vyprávěla příběh.“ [1]

Samozřejmě, že volba historické látky není zcela náhodná. Pamuk pročetl k danému období osmanské kroniky a prostudoval další množství sekundární literatury, jejíž část uvádí v doslovu k románu [2], a historie také splňuje v románu jisté funkce. Např. jde o období, kdy osmanská říše (minimálně co se týče vojenské sféry) ztrácela svou někdejší sílu a zároveň poznávala stále sílící Evropu. Pamuk tak mohl dobře navodit některé otázky vztahu mezi Východem a Západem a jejich konfrontace. Podobně mu daná epocha poskytla vhodný „materiál“, do něhož mohl promítnout zvláštní vztah benátského otroka a osmanského hodži. Přesto má historická látka především „učinit příběh živějším“ [3] a lépe ho převést z možné aktuálně-společenské roviny na rovinu symbolickou. Beyaz Kale se zabývá filozofickými otázkami bytí, možnostmi poznání jiné kultury a otázkou kulturní výměny, problémy historiografie ani pokus o portrét osmanské říše 17. století nejsou tématem knihy.

Benátčan a Hodža
Ústřední postavy románu nejsou nikde označeny svými jmény, nýbrž pouze svými identitami: Benátčan a Hodža („hodža“ je titul islámského vzdělance). Benátčan upadl na moři do osmanského zajetí a dostal se jako vzdělaný otrok do domu po vědění dychtícího osmanského Hodži, který je Benátčanovi k nerozeznání podobný. Benátčan pak po letech zapisuje svůj osud do rukopisu, který Faruk „objevuje“ a čtenáři zpřístupňuje.

Hodža po Benátčanovi požaduje, aby ho naučil všemu, co zná, a chce se spolu s ním věnovat bádání. Tak se postupně mezi nimi buduje zvláštní pouto: dlouhé hodiny spolu debatují o vědě, studují astronomii, matematiku a další vědy. Hodža si nechává vyprávět od Benátčana o životě v Itálii, dohromady pak sepisují mnohá vědecká pojednání a sestavují různé mechanické přístroje. Jejich vztah ovšem není zpočátku zcela rovnocenný. Benátčan je otrokem, z něhož Hodža „vysává“ vědění, aniž by dal Benátčanovi možnost volby. Ten zase cítí svou duchovní nadřazenost a přistupuje k Hodžovi jako „starší bratr s dobrými úmysly“ (s. 31), s tajným přáním, že mu Hodžova náklonnost pomůže vrátit se domů.

Oboustranná nedůvěra se ovšem po společně strávených letech mění ve vzájemný respekt. Benátčan nachází v Hodžovi inteligentního muže, který ho ve vědění záhy dostihne a dokonce se naučí i italsky, v Hodžovi zase Benátčan probudí neutuchající zájem o ty „druhé“, o Evropany. Dokonce přijímá s nadšením od Benátčana stůl a židle, které mu nechal zhotovit, protože jsou prý vhodnější pro přemýšlení než tradiční turecké sezení na poduškách na zemi (s. 33).

My a „ti druzí“: Západ a Východ, Východ a Západ
Společně se pak oba snaží získat vliv na mladého sultána Mehmeda IV., přivést ho k vědě a obrodit celou říši. Hodžova touha po vědění a po šíření vědomostí mezi lidmi naráží ale také na nepochopení. Stále ho trápí jedna otázka – proč jsou ostatní tací, jací jsou, a proč je on sám sebou? Jako vzdělanec nechápe, proč jsou ostatní tolik „hloupí“. Marně se snaží na svém statku v Gebze přivést „nevzdělané“ lidi k vědě, zůstává zcela nepochopen (s. 33). Do tohoto opovržení vlastním okolím se mísí tísnivá předtucha slábnoucí moci osmanské říše. Všechna dílčí vítězství osmanského vojska jsou jen „posledními a přechodnými úspěchy (…); jsou to poslední záchvěvy mrzáka, který bude vbrzku pohřben v bahně hlouposti a bezmocnosti“ (s. 54).

Hodžu to opět přivádí k otázce po oněch „druhých“, kteří žijí v Evropě, po těch, od nichž se Benátčanovi dostalo vědění a jimž se Hodža obdivuje: „Vlastně se chtěl dozvědět myšlenky těch mě podobných, „těch druhých“, co mě naučili všem těm vědomostem, co mi do hlavy umístili ty přihrádky, ty oči vědění. Co by si asi oni mysleli v takovéto situaci?“ (s. 52).

Začíná se také ptát po své vlastní podstatě, „proč já jsem já?“ (s. 56), pobídnut neuvěřitelnou podobou svého „dvojčete“. Přikáže proto Benátčanovi, aby sepsal své vzpomínky na život v Itálii a sám také píše podobnou úvahu, sedě naproti němu u jednoho stolu.

Do zvláštního soužití Benátčana a Hodži zasahuje morová epidemie v Istanbulu. Obyvatelé města a s nimi Hodža se jí poddají, protože jde o Boží vůli (s. 70), zatímco Benátčan se jí naopak snaží předejít preventivními opatřeními. Sem jako by opět proniká otázka rozdílů mezi Východem a Západem, která byla naznačena již ve vzájemném „zkoumání“ Benátčana a Hodži. Mohla by ukazovat na dualitu racionality Západu versus iracionality Východu, ale zcela se do této roviny nikdy nepřehoupne, zůstává jen v obrysech. Hodža si navíc sám později uvědomuje nutnost moru zabránit a přistupuje s Benátčanem k opatřením, která by ho zlikvidovala. Opatření se neminou účinkem a mor brzy vymizí. To jim oběma zajistí oblibu u sultána a Hodžovi se dostane místa vrchního astrologa.

Minimálně v této části románu je již patrné, že vztah pána a otroka se mění na rovnocenný vztah dvou si neuvěřitelně blízkých a k nerozeznání podobných osob. Identity obou dvou se za společně strávená léta prostupují. Ani jeden si nedokáže život bez druhého představit. Hodža dochází až k myšlence, že „jsem se stal jakoby tebou“ (s. 82), myslí si, že dokáže „cítit, jak „oni“ myslí“ (s. 82), a naznačuje, že by bylo klidně možné, aby si vyměnili své role. Hodža by mohl žít život Benátčana a naopak – jako by oba byli nerealizovatelnými možnostmi existence jeden druhého: „[Benátčan]: Ani sám sobě jsem si nedokázal připustit, že takto přemýšlím, ale když jsem sledoval jeho pohyby, jeho každodenní chování, přepadal mě občas pocit, jako bych pozoroval sám sebe“ (s. 102).

Později Hodža splývá s Benátčanem natolik, že už se sami od sebe nedokáží odlišit, a pouze sultán je schopen rozpoznat, kdo je kdo: jen on dokáže určit, kdo je autorem té či oné myšlenky, jestli se Hodža právě dívá „jako on sám“, nebo zda se dívá pohledem toho druhého, zda dělá jemu vlastní pohyby nebo převzal pohyb svého „dvojčete“ (s. 114).

Benátčan po dlouhých letech strávených v Istanbulu již ani nevidí důvod vracet se domů, Benátky se v jeho mysli stávají stále více zamlženou představou. Naopak Hodža je vlastními lidmi znechucen, nechápe jejich „hloupost“: „[Benátčan:] Když jsem říkal, že se „Země otáčí kolem Slunce a Slunce kolem Měsíce“, (…) odpovídal mi Hodža (…) vždy stejně: „A naši hlupáci si této skutečnosti ani nepovšimnou!““ (s. 105). Hodža má pocit, že “oni” by mu rozuměli, že mezi “jejich” vědci by se cítil daleko lépe. Tuší také neodvratný, “strašný zánik” svého světa, konec osmanské říše, který možná povede až k tomu, že lidé úplně ztratí svou identitu: “Představovali jsme si, jak jednoho rána všichni obyvatelé Istanbulu vstanou ze svých teplých postelí každý jako jiný člověk; nebudou vědět, jak mají nosit své oblečení a k čemu slouží minarety. Možná, že zánik znamenal vidět nadřazenost těch druhých a snažit se jim připodobnit: Tehdy mě nechal Hodža vyprávět něco z mého života v Benátkách, a pak jsme si představovali, že někteří z našich zdejších známých, s klobouky na hlavách a s kalhotami na nohách, znovu prožívají mé vzpomínky“ (s. 108).

O postupném zániku osmanské říše sepíší Benátčan a Hodža knihu a předají jí sultánovi. Ten pak přikazuje stavbu strašné zbraně, jejíž návrh mu Hodža předložil. S touto novou zbraní se Hodža a Benátčan vydávají z Edirne na tažení, které má být pokusem odvrátit zánik říše. Vojsko se nakonec dostává k „zářivě bíle a krásné“ pevnosti Doppio (s. 141), ale jak Hodžovi, tak Benátčanovi je jasné, že „takto krásnou a nedosažitelnou věc může člověk vidět pouze ve snu“ a že ji nikdy nedobudou (s. 141). Tehdy si Hodža nechává od Benátčana ještě jednou dopodrobna vyprávět vše o životě v Itálii, obléká si jeho oblečení a utíká do Evropy. Benátčan se poté jako Hodža vrací do Istanbulu, kde žije osamocen a se steskem po svém dvojníkovi. Jedině sultán si je zřejmě vědom záměny obou identit a neustále činí na toto téma narážky: „(…) copak není nejlepším důkazem toho, že jsou lidé všude stejní, skutečnost, že si mohou vyměnit svá místa?“ (s. 196).

Benátčan odchází nakonec na Hodžův statek do Gebze, kde žije životem svého „dvojčete“, zatímco Hodža zcela přejímá původní identitu Benátčana, bydlí v jeho domě v Itálii, bere si jeho snoubenku z mládí a píše knihy o Turecku, kde byl „v zajetí“.

Turecko a „kulturní schizofrenie“
Téma Východu a Západu se zdá na první pohled stěžejním tématem knihy, ale nikdy není jasně vysloveno a stále se rozplývá ve spíše individuálně pojatém vztahu Hodži a Benátčana. Pro Pamuka je téma kulturní identity a kulturní „schizofrenie“ současného Turecka bezesporu velmi palčivým problémem. Ale ve svých románech ho reflektuje jinak než autoři raně republikánští, snaží se ho zbavit jeho schematičnosti, „uchránit před vážností“, najít „bod, z něhož by ho (…) převrátil ve hru“ a „osvobodil se od jeho naléhavosti“ [4]. Proto zůstává mnohde nejasné, kde končí hra a kde začínají opravdu myšlené reflexe, kde jde čistě o zvláštnosti vztahu mezi Hodžou a Benátčanem a kde dostávají jejich střety nebo soužití obecnou rovinu. Pamuk jako by nechtěl, aby román ukazoval, jaký je Východ a jaký Západ, jak jsou si blízké nebo vzdálené, ale převrátil tuto zdánlivou dualitu ve hru, která vše pomíchává, aniž by bylo možno dobrat se jednoznačného závěru. Slovy Pamuka: “Chtěl jsem, aby v této knize nebyl Východ Východem a Západ Západem.” [5]

Čtenář ostatně brzy zjistí, že vyprávění, které se může zdát na první pohled stylem realistické, je v podstatě „groteskní, pohádkové, nezvyklé, podivné´“ [6]. A historické pozadí tuto „grotesknost“ jen podtrhuje.

[1] Pamuk, Orhan 1999: Öteki Renkler. Seçme Yazılar ve Bir Hikâye [Jiné barvy. Vybrané články a jedna povídka]. Istanbul, s. 133.
[2] Pamuk, Orhan: Beyaz Kale Üzerine [O Beyaz Kale]. Doslov vložený k románu od 3. vydání, Istanbul 1986, s. 161-173.
[3] Tamtéž, s. 133.
[4] Pamuk, Öteki Renkler…, s. 135.
[5] Tamtéž, s.135.
[6] Ecevit, Yıldız: Orhan Pamuk‘u Okumak [Číst Orhana Pamuka]. Istanbul 1996, s. 24 a s. 25. Dále srv. také interpretace Sayın, Şara: “Beyaz Kale” Bir Düş Mü? [Je “Beyaz Kale” snem?]. In: Aksoy, Nazan; Aksoy, Bülent: Berna Moran’a Armağan. Türk Edebiyatına Eleştirel Bir Bakış. Istanbul 1997, s. 211-222; Naci, Fethi: 50 Türk Romanı. Istanbul [50 tureckých románů], s. 417-419.

 

© Petr Kučera

Diskuse

Vložil: Petra Horáková, 04.11.2006 12:04
Pamuk, Orhan: Beyaz kale
Zdravim všechny příznivce Turecka a tamních lidí. Chtěla bych si přečíst něco od Pamuka nebo od jiného autora píšícího turecky.Mohl by mi prosím někdo z Vás poradit, kde knihy získat, půjčit? Koukala jsem se do Městský knihovny v Praze, ale je to bída.PORAĎTE PROSÍM!!!
Vložil: Erik Lukavský, 13.10.2006 14:24
Pamuk, Orhan: Beyaz kale
A aby toho nebylo dost, jeho román Nový život vyjde u nás ve Fra. Stejně jako v Argu přeložen z turečtiny. Teď bude mít najednou bohužel pro nás, ale bohudík pro vás, zájem každý nakladatel :-)
Vložil: josef, 22.08.2006 22:29
Pamuk, Orhan: Beyaz kale
Děkuji za info!
Vložil: Viktor Janiš, 20.08.2006 23:05
Pamuk, Orhan: Beyaz kale
Ale to víte, že mají. Bílá pevnost vyjde v Pasece, další tři autorovy knihy v Argu. BB Art vydá Pamukův Istanbul.
Vložil: josef, 20.08.2006 19:09
Pamuk, Orhan: Beyaz kale
Ale mají vůbec vydavatelé zájem o tureckou literaturu...?
Vložil: schpina, 26.01.2006 17:50
Pamuk, Orhan: Beyaz kale
Nechce to někdo přeložit, třeba turkolog a autor tohoto článku..?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4624x

Inzerce
Inzerce