Yaşar Kemal

Yaşar Kemal

studie beletrie zahraniční

Portrét tureckého spisovatele Yaşara Kemala (nar. 1923), zakladatele tzv. anatolského románu, a krátký přehled jeho hlavních děl.

 

Yaşar Kemal

Yaşar Kemal (vlastním jménem Kemal Sadık Gökçeli) se narodil roku 1923 ve vsi Hemite, v çukurovské rovině v jižním Turecku. V pěti letech se stal svědkem toho, jak byl jeho otec zavražděn při modlitbě v mešitě, a tato tragická událost v něm vyvolala nervový šok a následně řečovou vadu, které se zbavil až ve svých dvanácti letech. Nešťastná smrt otce ho přivedla ke zpívání, v němž se mohl - na rozdíl od mluvení - bez překážek vyjádřit. Obdivoval lidové pěvce, jejich písně, legendy a příběhy, a sám se je pokoušel napodobovat. Z tohoto obdivu vyrostla později láska k vůbec celému tureckému folklóru, jež je nosným pilířem Kemalovy poetiky.

Dalším obrovským inspiračním zdrojem byl pro Yaşara Kemala nepochybně jeho rodný kraj, v němž strávil celé mládí a který skrz naskrz prochodil: „Znám Çukurovu jako kapsu u svých kalhot, její přírodu, lidi, problémy. Vzrušující, velkolepý kus země.“ Çukurova na něj působila magickou silou již v raném dětství. Kemalova bohatá fantazie a specifická krása Çukurovy a jejích lidí nacházela výraz v Kemalově zpívání. Jako jediný ze vsi se naučil číst a psát - chtěl si totiž zaznamenat básně a písně, které slyšel nebo složil, a tak přemluvil matku, aby ho poslala do 10 kilometrů vzdálené školy.

Po smrti otce se Kemalova matka znovu vdala, za svého švagra, a měla další tři syny, kteří ale všichni zemřeli na malárii. Yaşar byl jediný, kdo přežil. Po škole pracoval Kemal jako námezdní dělník a později předák na bavlníkových a rýžových plantážích, jako vesnický učitel, nosič vody, švec, byl řidičem traktoru, dělníkem v továrně, písařem a do svých třiceti let vystřídal na 40 zaměstnání, při nichž objezdil prakticky celou Anatólii.

Už v roce 1950 se Yaşar Kemal poprvé dostal do vězení za „socialistickou propagandu“. Po svém propuštění odešel do Istanbulu, kde získal místo v redakci levicově orientovaných novin Cumhuriyet (Republika), kam přispíval zvláště reportážemi z Anatólie. Jeho reportáže se pro svůj specifický styl staly velmi populárními a Kemal za ně dokonce získal Cenu asociace novinářů za nejlepší reportáž. V roce 1967 pak Kemal založil marxistický týdenník Ant, a dostává se opět do vězení za propagandu marxismu.

V roce 1973 se stal spoluzakladatelem Syndikátu spisovatelů a jejím prvním prezidentem. V té době se již Yaşar Kemal živí výlučně novinářskou a spisovatelskou činností a stává se jedním z nejslavnějších tureckých spisovatelů. Ani to ovšem nezabránilo, aby proti němu v roce 1995 nebylo zahájeno trestní stíhání za článek otištěný v časopise Der Spiegel, kde odsoudil vládní represi vůči kurdské menšině. Kemal byl původně odsouzen na 20 měsíců vězení, ovšem rozsudek byl později pozastaven. Yaşar Kemal dnes žije v Istanbulu jako mezinárodně uznávaný autor (mj. nominovaný několikrát na Nobelovu cenu; dále získal např. Prix Mondial Cino del Duca [1982; tuto cena převzal od francouzského prezidenta Mitteranda], v roce 1984 se stal velitelem francouzské Čestné legie, v roce 1991 dostal čestný doktorát univerzity ve Strassburgu a v roce 1997 Mírovou cenu německých knihkupců).

To, co už při zběžném čtení jeho textů začne čtenář vnímat jako typicky „kemalovské“, je až magická síla jeho jazyka („Věřím hluboce v magii řeči. Ještě dnes jsem přesvědčen o tom, že zachrání lidstvo“), lyričnost a zvláště neochvějná zakotvenost v tureckém folklóru, v legendách, mýtech, pověstech. Yaşar Kemal přetvořil vyhraněně realistickou poetiku tzv. vesnického románu, který se stal dominantním proudem turecké literatury v 50. letech. Realismus, který by se zabýval jen popisem lidí, jejich charakterů a okolí, nemůže dle Kemala postihnout lidskou zkušenost ve svém celku. Je nutno propojit racionální pojetí světa s iracionálnem, s nevědomým, nevyřčeným, k čemuž právě mýty poskytují nevyčerpatelný materiál.

Důležitým prvkem Kemalových děl je příroda. Je do jeho děl natolik vkomponována, že se vlastně často stává hlavním hrdinou. Lidé, o nichž Kemal píše, tj. nomádi, vesničané, horalé, s ní žijí v souladu, rozumějí jí i naslouchají – jejich nálada se mění podle přírody a příroda se zase mění podle toho, jak ji vnímají. Právě tyto atributy přispěly k přehodnocení kritického realismu, jejž turecká literární kritika do té doby považovala za téměř jediné kritérium kvality literárního díla. Namísto „vesnického románu“ se pak začíná mluvit spíše o „anatolském románu“, jehož poetika se nesoustřeďuje jen na popis otřesných poměrů na turecké vesnici, ale směřuje k hlubším otázkám lidské existence. „Anatolský román“, spjatý převážně s Yaşarem Kemalem, je někdy dokonce považován za první literární proud, který není jen nápodobou západních literárních trendů, ale skutečným výrazem turecké identity a moderním přepisem tradičního způsobu turecké narace.

Přes celou řadu pozoruhodných děl patří k nejvýznamnějším (a také nejvíce překládaným) romány İnce Memed (Zbojník Ince Memed, 1955; do současné doby vyšly ještě další tři díly v letech 1969, 1984, 1987) a trilogie Dağın Öte Yüzü (Odvrácená strana hory: Ortadirek [Nosný pilíř], 1960, Yer Demir Gök Bakır [Zem železná, nebe měděné], 1963, Ölmez Otu [Nesmrtelná tráva], 1968).

İnce Memed (česky vyšel jako Zbojník Ince Memed v překladu Heleny Turkové, Praha 1966) spadá do žánru zbojnické epiky (eşkıya romanı), v tradici tureckých lidových eposů (jako např. Epos o Köroğluovi). Statečný mladík se postaví na ochranu své milé i utlačovaného lidu proti mocným pánům, kteří tvrdě utlačují vesničany, pomstí smrt své matky a zbaví vesnici alespoň na čas útlaku mocipánů. Román ale nezůstává jen u této jednoduché linie. Kromě výše uvedených charakteristických rysů Kemalových děl (sepětí s přírodou, lyrická obraznost, folklór, iracionálno) k tomu přistupuje ještě snaha postihnout psychologii vesničanů, kteří nejsou jen statickými aktéry dobrodružného děje, ale výraznými individualitami. Také osobnost zbojníka İnce Memeda má mnoho poloh a vyvíjí se: od slabého chlapce, který se pouze brání, přes mstitele až po „sociálního reformátora“, který rozdává lidem půdu, aby ji společně obdělávali, a nakonec se stává symbolem naděje, nadpřirozenou bytostí opřádanou fantazií lidí.

V ostatních dílech románu pak sledujeme opačný postup – demytologizaci hrdiny, jenž se chce vrátit mezi lidi a pochopí, že jeho individuální boj proti pánům ztratil na smyslu, nic nezmění. Román získal několik literárních cen a mezinárodní PEN Club doporučil tento román UNESCU, které pak sponzorovalo jeho překlady do cizích jazyků.

Oproti İnce Memedovi je děj trilogie Dağın Öte Yüzü (její první díl vyšel v češtině pod názvem Jeřábi se zlatými pery, Praha 1979, překlad Luděk Hřebíček) potlačen do pozadí a do popředí vystupuje příroda a psychologie lidí s ní spjatých (tj. vesničanů z vesnice Yalak v pohoří Taurus). Přesto má dílo mimořádnou dramatičnost, ta se ale odehrává uvnitř člověka (nebo kolektivně lidí) a v jeho vztazích. Je zvýrazněna poetika jazyka a dílo mnohdy místy připomíná více báseň než prózu. Yaşar Kemal se snaží sestoupit až do samého nitra lidství, ukazuje, co je nám bytostně jako lidem dáno a co si s sebou každý národ nese v podobě tisíciletých legend, tradic a příběhů. Je to směs tragiky a humoru, každodenního boje o přežití i úžasu před tajemným a neuchopitelným, která má v sobě „silný, byť nevyřčený patos, tak tlumený a transcendující sám sebe, že je až nediskrétní vyslovit, že je to patos hrdého nezlomného lidství i osudu, s nímž zápolí“ (Luděk Hřebíček).

Z hlediska vývoje turecké prózy je také důležitá struktura této románové trilogie, která u Yer Demir Gök Bakır překonává tradiční postupy a stává se modernistickou. Dominantním prvkem románu je motiv strachu, k němuž se vztahují různé symboly a znaky, opakující se v rozličných souvislostech. Události nevytvářejí souvislou řadu, ale jde o vcelku nezávislé epizody v jedné časové rovině, které propojuje až celek díla a jednotlivé symboly. Objevuje se i proud vědomí, kterým místy bez oddělení prostupuje vypravěčova perspektiva. Některé části mají zase zjevnou strukturu mýtu.

Po úspěchu svých prvních děl se Yaşar Kemal již naplno pustil do psaní románů, které jsou jádrem jeho tvorby, i když stále ještě občas přispíval do novin články a psal i filmové scénáře. Z dalších významných děl je nutno jmenovat alespoň románové přepracování starobylé turecké legendy Bin Boğalar Efsanesi (Legenda o tisíci býcích, 1971), kratší prózy soustředěné kolem jedné tragické události a dramaticky vyhrocené jako např. Yılanı öldürseler (Kdyby zabili hada, 1976), Kuşlar da gitti (I ptáci už jsou pryč, 1978) a Deniz küstü (Hněv moře, 1978). Zvláště román Kdyby zabili hada patří k tomu nejlepšímu, co Yaşar Kemal napsal.

V současné době dokončuje Yaşar Kemal románovou tetralogii Bir Ada Hikâyesi (Příběh jednoho ostrova), která se vrací k pozapomenuté a tabuizované historii řecké menšiny v Turecku.

 Yasar

© Petr Kučera

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3337x

Inzerce
Inzerce