Hardi, Choman: Život pro nás

Hardi, Choman
Život pro nás

ukázka beletrie zahraniční

Někdy je jedna cesta/ počátkem tisíce jiných,/ každá bez návratu/ a počátkem dalších krátkých cest,/ každá v sobě skrývá tisíc možností,/ tisíc odjezdů.

Život pro nás
Choman Hardi: Life for Us, Bloodaxe Books, 2004, 64 pp.

Choman Hardiová píše anglicky i kurdsky. Vydala dvě sbírky v kurdštině: Návrat bez paměti (1996, v Dánsku) a Světlo stínů (1998, ve Švédsku). Roku 2004 vydalo nakladatelství Bloodaxe výbor z její anglicky psané poesie Život pro nás (Life for Us).

 

 

Cesta mrtvými vesnicemi
Někdy je jedna cesta
počátkem tisíce jiných,
každá bez návratu
a počátkem dalších krátkých cest,
každá v sobě skrývá tisíc možností,
tisíc odjezdů.
Žádnou nelze zcela pochopit.

Možná, že tato cesta začala dříve,
pro mne až poté,
co se roznesly zprávy.
Na samém kraji naší země
řekli bratrovi o smrti.
Na počátku této cesty byly jeho slzy.
Nikdy jsem ho neviděla plakat,
ani když po dlouhé době,
zlomený a celý oteklý,
byl zase zpět.
Nikdy jsem ho neviděla plakat.

Většinu jídla jsme nechali doma,
se smutkem v zádech vyrazili na cestu.
O chlebu a vodě
jsme překročili hory rozpraskaných rtů.
A každé jídlo
bylo vzpomínkou na jídlo, které chybí,
na toho, kdo s námi není.

Vesnice na cestě byly všechny prázdné.
Ovce bez pastevce,
smutné, bloudící, měly strach.

Překročili jsme zakázanou hranici,
poznali hrůzu z ticha.
V sousední zemi se naše cesta přerušila,
čtyři roky jsme se skrývali.
Ale to nebylo všechno.
Každá cesta v sobě skrývá tisíc možností,
každá je bez návratu a počátkem dalších krátkých cest.

Na hranici
„Naše poslední kontrolní stanoviště v této zemi.“
Napili jsme se.
Za chvilku bude všechno chutnat jinak.

Rozdělena tlustým železným řetězem,
země pod našima nohama pokračovala dál.

Sestra přes řetěz přehodila nohu.
„Podívejte,“ řekla,
„pravou nohou jsem pořád v téhle zemi
a levou v té druhé.“
Hraniční stráže ji odehnaly.

Matka mi řekla, jedeme domů.
Říkala, že cesty jsou tam čistší,
krajina krásnější.
Lidé více laskaví.

Desítky rodin čekaly v dešti.
„Už cítím domov,“ ozval se kdosi.
Matky se rozplakaly. Mně bylo pět,
stála jsem u posledního kontrolního stanoviště
a srovnávala dvě strany hranice.

Na druhé straně stejná podzimní půda,
stejná barva, stejný povrch.
Na obou stranách pršelo.

Čekali jsme, až zkontrolují naše doklady,
pečlivě porovnají tváře.
Pak rozpojili řetěz a nechali nás projít.

Jeden muž klesl na kolena a políbil rozblácenou půdu své rodné země.
Obklopoval nás stejný horský řetěz.

Pronásledování
Každou noc matku pronásledovaly stejné obrazy –
zápěstí za zády spoutaná, za ně zavěšen,
a masařky, které si tak ošklivil,
pily z jeho mladé krve.
Jejich bzukot ji přiváděl k šílenství.

Byl zpátky, celý oteklý,
promodralé nehty,
na levém spánku otevřená rána.

I když už nikdy nebude jako dřív,
byl zpátky,
což se mnohým z nich nikdy nepodařilo.

Týdenní kuře
Porcování kuřete nebylo snadné -
co komu dát!
Jedno kuře pro velkou rodinu.

Prsa rozříznout na dva kusy.
Jeden mému otci,
druhý rozpůlit,
čtvrtky bratrům.

Jedno stehno matce,
druhé rozdělit tetám
a pak nám, dětem, křídla,
žebra a hřbet, masa
podle stáří - nikdy nestačilo.

Porcování kuřete nebyl snadný úkol,
matka se mu vyhýbala,
teta Rúnak s ním zápasila.

Anfal, 1988
Věnováno 182 000 obětí Anfalu (Kurdistán na území Iráku)
Anfal!
Na jaře toho roku vrabci nevzlétli.
Ovce pily z vody, které věřily, a pozdechaly.
Jeskyně, kde se skrývali lidé, byly zplynovány.
Domy srovnány se zemí.

Vesničané odvezeni a odděleni.
Kdo křičel, byl zastřelen, protože křičel.
Kdo nekřičel, byl zastřelen, protože byl zticha.
Drželi je v jižních píscích.
Ti, kteří poušť přežili,
byli společně pohřbeni, zaživa.

Anfal!
Vojáci mluvili cizí řečí.
Vesničané mysleli, že jsou bratři ve víře,
ale oni poplivali posvátnost Koránu,
močili na jméno Alláhovo,
strhli vesnické mešity.

Přišel Anfal a někteří přežili.
Některým se podařilo odejít,
vrátit se a opravit domy,
vyčistit cesty, provonět vzduch,
vysadit nové stromy.

Někteří by se nemohli vrátit,
odešli neznámo kam,
žít své životy v nové zemi,
mluvit cizím jazykem,
znovu se vdát, mít nové děti, novou práci,
smát se a tančit jako dřív.

Ale někdy, až budou naslouchat hudbě,
některého velmi horkého dne,
až země zvláštním způsobem zavoní,
vzpomenou si a pak se zhroutí.

Co si přeji
Otec nikdy neměl, co si přál,
a my stále nemáme, co nás učil milovat.
Roky nám vyčítal
příliš velké náušnice,
červené šaty nebo navoněné vlasy.

Vyprávěl o sousedech,
truchlících pro smrt svých synů,
o zamořených vesnicích bez živé duše,
o jaru osmaosmdesátého, které bylo samá smrt.
Vyprávěl o konci větší války,
který znamenal jen zabíjení více našich lidí.

Když na jaře zavoněly první narcisy,
když viděl obrázky šťastných dětí,
které netušily, co se děje,
otec plakal.

Jednou se o nás budou točit filmy
jako o amerických Indiánech,
říkával v zoufalství.

Já si říkám, jaké by to bylo,
mít, o co můj otec bojoval,
a představuji si ty sousedy,
kteří by nechodili na hřbitov zoufalí.

A lidské vojáky,
vojáky, kteří by nikdy neřekli,
„Odvezeme vás na místo,
kde budete živi svým vlastním masem.“
A říkám si, jaké by to asi bylo,
mít, zač můj otec bojoval.

Smíšené manželství
Dnes ráno musíme koupit prsteny.
Sestry jsem zklamala,
říkají:
„Nemáme ani vlastní zemi
a tvým dětem to bude jedno.
Rozpouštíš se v cizích kulturách.“
Sestry si myslí, že jsem zradila všechno.

Otec mlčí. Matka pláče.
Když odcházím z domu, říká,
prozatím nos něco modrého,
chraň se uřknutí.

Přeložil Jakub Guziur

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2067x

Inzerce