Nafissatou, Dia Diouf: Missirský ledovcový kotel

Nafissatou, Dia Diouf
Missirský ledovcový kotel

ukázka beletrie zahraniční

Seděla jsem na tomhle hrbolatém kameni uprostřed lesa. Jako kdybych byla jeho přirozenou součástí, bezvýznamnou a současně nezbytnou pro jeho rovnováhu. Jako každá rostlina, každá liána...

Missirský ledovcový kotel
Nafissatou Dia Diouf: Cirque de Missira, 2001. Přel. Anna a Erik Lukavští.

Říjen 1982
Seděla jsem na tomhle hrbolatém kameni uprostřed lesa. Jako kdybych byla jeho přirozenou součástí, bezvýznamnou a současně nezbytnou pro jeho rovnováhu. Jako každá rostlina, každá liána, které tu vyrůstaly jakoby náhodou, ve zdánlivé změti, vpletené něžně do sebe. A soustředěně jsem poslouchala magické dogma slov Mame Soukey (babičky Soukey), které mnou pronikaly stejně jako tento jemný déšť, jenž hltala země. Kdyby věděla, že říkám jejím myšlenkám dogma, zlobila by se na mě…

Svým drsným, ale neuvěřitelně zvučným hlasem, podobným vesele tekoucí vodě, jako šepot řeky, říkala a přitom ukazovala na oblohu:

„Podívej se, jak noty unikají, aby došly na hranici nebe, podívej, podívej se, jak se líhnou tyhle malé bubliny a osvobozují melodii, nikdy ne stejnou, opovážlivou a neočekávanou. Příroda je orchestr; když k ní umíš promlouvat, rozumí tvé melodii a doprovází tvůj zpěv a capella. Poslouchej stín, který šumí, vítr, který dělá takový kravál, řeku, která se chechtá, poslouchej, jak se vrabci v letu řadí do volných hejn. Rajky, snovači, kolibříci. Noční ptáci, rýžovači nebe, kteří jdou sbírat hvězdy, aby osvítili svá hnízda… poslouchej, holčičko.“

Nastražila jsem uši. Hlas Mame Soukey se vznášel k nebeské klenbě a tisíce zvuků zaplavilo ledovcový kotel v Missiře, ozvěna útesů nám vracela zpěv vodopádů, kapky, které do sebe narážely, tančily a vesele cinkaly. Jejich zpěv byl lehký jako průsvitná křídla můr. Jako posvátný zpěv Coumby Bang (bohyně vody).

Skoro jsem zapomněla na své zmizení. Vzdušné noty pomalu rozptýlil matčin křik.

„Ty uličnice, jestli budeš ustavičně chodit za tou starou bláznivkou, skončíš jako ona…“

Bylo to v chýši, která nám sloužila jako kuchyně. Nešikovně jsem chytla hrnec a za chvilku byla večeře rozhozená po podlaze z ušlapané hlíny. Rychle jsem uhnula před letícím nářadím a pod sprškou nadávek začaly mé malé nohy udusávat nepravidelnou podlahu, necitlivé vůči spálení od horka a rytí kamenů.

Přiběhla jsem udýchaná na kraj lesa a proklouzla přes loveckou stezku až na kruhové rozcestí, protože jsem věděla, že tam na mě čeká. Dlažba z mrtvých rostlin a trávy mi šustila pod nohama. Těžké listy mangovníku osvobozovaly několik třpytivých slz deště, překvapených slunečními paprsky, kterým se podařilo proniknout závojem svatostánku, a pak se rozbily v jemný vodnatý prach na nějakém kameni obrostlém mechem. V dálce se kaskády řítily po kamenitých fasádách svahů. Našla jsem Mame Soukey, jak sedí na pařezu kaučovníku, jako kdyby se chtěla živit jeho mízou. Přišla jsem k ní ze zadu a chvíli ji pozorovala. Vypadala zamyšleně. Její záda byla mírně ohnutá.

„Ty jsi už tady, prcku?“

Nadskočila jsem a pak šla nesměle dál.

„Ano, paní, jsem tady.“

Sedni si sem, pokračovala a otočila se ke mně. Měla obdivuhodně hladký obličej, protkaný jemnými malými vráskami. Její vlasy, měsíční popel, jak je sama ráda nazývala, jí obepínaly tvář jako svatozář.

Sedla jsem si naproti staré dámě.

Přes listí obrovitých stromů bylo vidět, že pruhované slunce už zapadá. A já jsem tam zůstala, několik hodin jsem ji nábožně poslouchala, fascinovaná jejími bohatými vědomosti, které jsem tak postrádala ve školních učebnicích. Opakovala jsem s ní tradiční zpěvy našeho tropického pralesa, nadšeně jsem tloukla na kmeny bambusů a kořeny fíkovníků, abych lépe udržela rytmus.

Když jsem se vrátila k našim chýším, byla už dávno tma.

Kolem našeho domu se převalovalo a hystericky tančilo prádlo na šňůře vypnuté jako tětiva, že jsem měla chuť vystřelit z ní dvě nebo tři noty. Přišla jsem tajně, protože jsem se bála, že si mého příchodu někdo všimne… trest by mě neminul! Slyšela jsem matku, jak ze sebe chvílemi chrlí:

„Ta holka se nikdy nestane ženou, chodí do bělošské školy a je pořád s tou starou napůl bláznivou ženskou, která z ní chce udělat opici, tráví většinu času v lese.“

Začala jsem soustředěně zapalovat oheň v rohu, abych uvařila listy lalo, které jsem jí nasbírala. Náhle mě zpozorovala, začala ještě víc nadávat a předstírala, že si mě nevšimla, aby mi tak dala lépe najevo, jak mnou pohrdá.

Každý večer to bylo stejné.

Leden 1997
Přiběhla jsem udýchaná na místo označené v inzerátu, který jsem viděla v novinách. Vysušená travnatá dlažba byla pokrytá sněhem. Trochu se mi točila hlava. Opřela jsem se o sloup elektrického vedení, který jsem chvíli považovala za eukalyptový kmen. Natáhla jsem si vlněnou čepici přes uši a pak jsem si dýchala přes rukavice na prsty, abych si je trochu zahřála. Tělo mi větrem mrzlo a oči plakaly. Slzy, které už jsem nemohla zadržet, tuhly a krystalizovaly jako stalaktity.

Hadí ocas se vlnil několik desítek metrů, polapený zčásti ve vratech. Na druhém konci já…

Nevím, jestli uběhly sekundy nebo hodiny, ale ta příšera bez konce pohlcovala sama sebe. A pak jsem prošla vraty a stoupala až navěky po schodech, vždy po jednom, tmavého schodiště, které vedlo ke dveřím, na nichž bylo velkými písmeny napsáno:
POSLUCHÁRNA.

Nahoře na schodech jsem dostala závrať a chytila se rychle zábradlí. Mladá dívka přede mnou se tomu potutelně smála. Ze špatně izolovaných dveří unikalo několik rozladěných ozvěn.

Náhle se dveře pootevřely a do prostoru mezi šambránou a pootevřeným křídlem dveří se vsunula plešatá hlava.

„Další.“

Byla jsem proti své vůli vržena do obrovského tmavého a chladného sálu. Proti mně půl tuctu párů očí, které mě soudily, měřily si mě a svlékaly po dobu několika sekund. Plešatý muž přerušil ticho čistým a obyčejným hlasem:

„Máte minutu.“

Ticho. Světlo bodových reflektorů bylo ostré a pálilo do očí tak, že jsem slzela.

Čtyřicet sekund, pokračoval rozhodně po chvíli, která se mi zdála jen jako zlomek sekundy, s rukou ohnutou do pravého úhlu a očima na hodinkách. Ručička se otáčela a mé hrdlo zůstalo sevřené.

Byla jsem strnulá. Zavřela jsem oči. Nade mnou klenba nebes. Mame Soukey se na mě dívala zády ke kořenům, které rostly několik centimetrů od kmene stromu se zauzlovanými suky. Cítila jsem, jak ve mně stoupá míza, jako bych sama byla stromem, a zavlažuje mě až do nejhlubších koutů mého bytí jako příval adrenalinu. Můj hlas čerpal z nitra tropickou mízu, která mi protékala v žilách. Ozvěna lesů mi náhle uvolnila rty do měňavého přílivu. Surově roztříštila led v mém hrdle a teplé zvuky mi zaplavily rty a přetrhly kotevní lana času.

Má křehká kostra vibrovala stejně jako mé hlasivky, v čarovném nadšení. Byla jsem znovu ve svém lese, chvěla se při pohlazení jeho listů, zahřátá vlhkostí a pachem vlahé půdy, pod upřímným úsměvem Mame Soukey.

Nohy se mi bořily do lišejníků. Zapomněla jsem na bodové reflektory, na čas. Pod zavřenými víčky mi noc rozprostírala závoj své nadvlády a mě samotné se zmocnila příjemná malátnost. Můj marimba (xylofon), který jsem nesměle vyndala, nyní rezonoval vůni tropické noci, trylky cvrčků, hmyzu z vlhkých temnot kapradin a vody. Můj hlas přecházel po mokrých cestičkách minulosti.

Zpívala jsem tak dlouho, až se mi zdálo, že to muselo být hodiny. Každou chvíli mi připadalo, že umírám a zase se rodím. Jako tahle synkopická melodie hlubokého hlasu mého rodného lesa, jako můj život v téhle větrné zemi, den, kdy jsem se vylodila s malým kufrem a tuze velkým kabátem. Zpívala jsem svůj život, vzrušení, zoufalství, slzy. Zpívala jsem svůj život… ve světě znecitlivělém konvencemi, kde jsem jen obtížně hledala své místo…

Můj hlas se nakonec usadil a místnost zaplavilo zahalené ticho. Kolik minut uběhlo? Hodinová ručička vypadala, že se zadřela nebo přinejmenším… zastavila. Uběhlo několik vteřin a ani jeden z porotců nebyl s to promluvit.

Plešatý muž s hodinkami, který se dostal ze své hypnotické strnulosti, si upravil obroučky brýlí, rozjasnil na kratičkou chvíli svůj hlas a pak řekl:

„Já… Já vám děkuji, slečno.“

Z francouzského originálu Cirque de Missira přeložili Anna a Erik Lukavští. Povídka patří mezi autorčiny zakázané texty a je z roku 2001.

 

Diskuse

Vložil: Anna Najmanová, 18.05.2007 18:16
Nafissatou, Dia Diouf: Missirský ledovcový kotel
Dobrý den,prosím Vás jak bych mohla zjistit název cestopisu o (pravděpodobně)Africe,který napsala manželka-lékaře,nebo vědce,která tam s ním byla na služ.cestě,knížka byla vydána 1987-88,byla napsaná s velkým humorem,nebyl to velký formát,byla myslím jen brožovaná,psala to češka.Knížka se mi nevrátila,půjčila... jsem jí mnoha lidem,všem se moc líbila.Kdybych tušila název,možná ji seženu v antikvariátě.Prosím Vás dalo by se to ještě nějak zjistit?Moc děkuji za odpověď a přeji hezký den.Anna Najmanová
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2764x

Inzerce
Inzerce